12 C 271/2023-37 — Okresní soud ve Znojmě

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 8. 2023 se žalobce domáhá zaplacení dlužné částky 15.327 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění uvedl, že s žalovaným dne [datum] uzavřel smlouvu o úvěru, kdy ohledně pohledávky ze smlouvy o úvěru byl vydán rozsudek Okresního soudu ve [obec] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 5.2.2022, pohledávka z tohoto titulu – částka 31.563 Kč byla uhrazena ke dni 13. 3. 2023. Žalobci vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, žalovaný neuhradil žalobci smluvní pokutu ve výši 15.327 Kč, kdy se jedná o smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 31.563 Kč od 14. 9. 2021 do 13. 3. 2023. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavil, proto soud ve věci rozhodoval jen na základě skutkových tvrzení žalobce a na základě jím předložených důkazů. 3. Z připojeného spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že u zdejšího soudu mezi týmiž účastníky bylo vedeno řízení o uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 35.001 Kč s příslušenstvím, kdy rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. č. j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci zde uvedené částky. Předmětem tohoto soudního řízení nebylo uložení smluvní pokuty. V dané věci tak není překážka věci rozsouzené a soud proto ve vztahu k žalované smluvní pokutě postupoval nezávisle na právním posouzení uvedeném v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. 4. Z dokladů založených ve spise soud zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] dne [datum], kdy touto smlouvou se žalobce zavázal žalovanému poskytnout částku 30.000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit na tento úvěr 25 měsíčních splátek ve výši 1.500 Kč, zápůjční úrok byl sjednán na 21,55 % ročně. Smlouva je na celkem šesti stranách hustě psaného textu, kdy na straně 4. je ustanovení o sjednání smluvní pokuty, tato strana není podepsaná. Dále při uzavírání smlouvy byly vyplněny přehledy o závazcích spotřebitele, výdajích žalovaného, kde je uvedeno, že žalovaný má výdaje na bydlení 3.000 Kč, je svobodný, žije sám, jeho příjmy činí 19.000 Kč, není zřejmé, jakým způsobem byly prověřeny ze strany žalobce majetkové, výdělkové poměry žalovaného, jak byly doloženy jeho příjmy a tvrzené výdaje. 5. Při rozhodování soud zkoumal, zda v daném případě došlo k řádnému a platnému uzavření úvěrové smlouvy. Soud vycházel z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, ve kterém soudní dvůr potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. V případě porušení této povinnosti soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soudy jsou povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího, vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem spotřebitele. 6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 8. Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 9. Podle téhož zákona se rozumí pro účely zákona posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 10. Podle § 75 téhož zákona poskytovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Podle § 86 téhož zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Z listinných důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce řádným způsobem zkoumal a prověřil úvěruschopnost žalovaného splácet předmětný spotřebitelský úvěr. Nebylo prokázáno, že by žalobce provedl jakékoliv ověření solventnosti a úvěruschopnosti žalovaného, nebyla provedena šetření v příslušných registrech, nebyly doloženy příjmy žalovaného a jeho výdaje. 14. Povinnost posoudit úvěruschopnost je objektivní, věřitel se nesmí bez dalšího spolehnout jen na informace poskytnuté spotřebitelem. 15. V daném případě soud dospěl k závěru, že žalobce neposoudil řádně úvěruschopnost žalovaného a uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je tak neplatná, a to v celém jejím rozsahu, tedy i včetně ujednání o smluvní pokutě. Pokud se pak žalobce domáhal zaplacení smluvní pokuty, s ohledem na skutečnost, že mezi účastníky nebyla řádně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, dle které měla být smluvní pokuta sjednána, byla žaloba o tomto nároku jako nedůvodná zamítnuta. 16. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odstavec 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na celkový výsledek řízení byl úspěšný žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.