10 C 73/2020-115 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení výživného na svoji osobu po dobu dvou let od 17. 4. 2018 do 17. 4 2020 ve výši 8 000 Kč měsíčně, tj. za toto období v částce 192 000 Kč a zaplacení poloviny nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím ve výši 17 096 Kč, tj. celkem 209 096 Kč s tím, že účastníci jsou rodiče nezletilého [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeného 17. 4. 2018 mimo manželství, žalobkyně je svobodná, spolu s nezletilým synem [jméno], o kterého celodenně pečuje, žije u své babičky, které přispívá na bydlení 4 000 Kč měsíčně. Žalobkyně je živa z rodičovského příspěvku ve výši 6 000 Kč měsíčně, výživné na nezletilého bylo žalovanému určeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ve výši 10 000 Kč měsíčně. 2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl ji zamítnout s tím, že žaloba je šikanózní a v rozporu s dobrými mravy, když žalovaný v důsledku Covidu přišel o zaměstnání, byla mu vyplacena podpora, tedy zdaleka za uvedené období dvou let od narození nezletilého syna nedosahoval výdělku 72 600 Kč měsíčně, z něhož vycházel ve svém rozsudku Okresní soud [obec], kterým byla schválena dohoda rodičů, podle které (mimo jiné), se žalovaný zavázal přispívat na výživu nezletilého syna měsíčně částkou 10 000 Kč. Výdaje žalovaného ve Švýcarsku, kde pracuje, jsou mnohonásobně vyšší než v České republice, žalovaný zaplatil na výživu žalobkyně již dostatečnou částkou, jeho příjmy nedosahují výše, ze které by mohl přispívat na výživu žalobkyně 8 000 Kč měsíčně. Žalovaný zaplatil žalobkyni 12 000 Kč na pořízení kočárku pro nezletilého syna a jeho výbavičku v částce min. 8 000 Kč a pořídil další věci potřebné pro nezletilého syna. Za dobu, kdy účastníci žili v pronajatém bytě, hradil žalovaný nájemné, internet apod.. 3. V řízení soud zjistil tento skutkový stav, a to z rodného listu nezletilého a shodných tvrzení účastníků. Účastníci jsou rodiče nezletilého [jméno] [celé jméno žalovaného], narozeného 17. 4. 2018, nezletilý se narodil mimo manželství účastníků. 4. Dále soud v řízení zjistil, a to z potvrzení o výdělku žalovaného, potvrzení Úřadu práce a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], že za dobu od ledna 2018 do prosince 2019 žalovaný od svého zaměstnavatele obdržel mzdu ve výši 63 395,55 CHF, za dobu od ledna do března 2020 mzdu ve výši 5 531,53 CHF a za duben 2020 podporu v nezaměstnanosti ve výši 399,20 CHF, tj. celkem 69 326,28 CHF. Žalovaný nepobírá přídavky na dítě ve Švýcarsku. Žalobkyně je živa z rodičovského příspěvku ve výši 6 000 Kč měsíčně. Okresním soudem v Olomouci byla schválena dohoda rodičů, na základě které se žalovaný zavázal přispívat na výživu nezletilého syna [jméno] částkou 10 000 Kč měsíčně. 5. Z tvrzení žalobkyně bylo zjištěno, že spolu s nezl. [jméno], o kterého celodenně pečuje, bydlí u své babičky, které přispívá částkou 4 000 Kč měsíčně. Z tvrzení žalovaného bylo zjištěno, že ve Švýcarsku činí jeho výdaje za bydlení 650 CHF měsíčně, zdravotní pojištění 300 CHF měsíčně, strava v průměru 550 CHF měsíčně, telefon 80 CHF měsíčně a doprava 97 CHF měsíčně, tj. celkem 1 677 CHF měsíčně. 6. Ze shodných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil kočárek pro nezl. syna ve výši 12 600 Kč a výbavičku v částce 8 000 Kč, tj. celkem 20 600 Kč. 7. Podle § 920 odst. 1 a 922 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. (o.z.), není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu 2 let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Výživné pro neprovdanou matku a náhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu. 8. Dle citovaného ustanovení má žalobkyně, jako neprovdaná matka, právo na výživu od žalovaného po dobu dvou let od narození nezletilého, tj. za dobu od 17. 4. 2018 do 17. 4. 2020, když současně soud předmětnou žalobu neshledal za šikanózní a v rozporu s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 o.z., neboť rozchod rodičů nezpůsobila svým chováním výlučně žalobkyně, ale oba účastníci, když sám žalovaný tvrdil, že vzájemný vztah ukončili proto, že si přestali rozumět. Za dobu 28 měsíců od ledna 2018 do dubna 2020 žalovaný obdržel mzdu od svých zaměstnavatelů a podporu v nezaměstnanosti v celkové výši 69 326,28 CHF, v přepočtu 152 518 Kč, tj. žalovaný obdržel čistou mzdu včetně podpory v nezaměstnanosti ve výši 54 471 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného činily měsíčně 1 677 CHF, v přepočtu 36 894 Kč měsíčně. Rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného tak činí 17 577 Kč měsíčně. Od této částky soud odečetl výživné, které je žalovaný povinen platit na nezl. syna v částce 10 000 Kč měsíčně, žalovanému tak k dispozici zbývá přibližně částka 8 000 Kč měsíčně (přesně 7 577 Kč měsíčně). Naproti tomu žalobkyně žije z rodičovského příspěvku ve výši 6 000 Kč měsíčně, na bydlení přispává částkou 4 000 Kč měsíčně, zbývá jí tak 2 000 Kč měsíčně. Tak aby za předmětné období byla hmotná úroveň obou účastníků stejná, rozhodl soud o povinnosti žalovaného platit na výživu žalobkyně měsíčně částkou 6 000 Kč. Každý z účastníků tak po odečtení výdajů od svých příjmů má k dispozici přibližně 8 000 Kč měsíčně. Přiznané výživné pro žalobkyni za dobu od 17. 4. 2018 do 17. 4. 2020 po 6 000 Kč měsíčně tak činí 144 000 Kč, v částce 2 000 Kč měsíčně po toto období, tj. ve výši 48 000 Kč proto byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta a současně soud zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení poloviny nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím ve výši 17 096 Kč (tuto částku ve výši celkem 34 192 Kč žalobkyně prokázala příslušnými doklady o zaplacení), když v řízení bylo prokázáno výpisem z účtu a především ze shodných tvrzení účastníků, že žalovaný pořídil pro nezl. syna kočárek za 12 600 Kč a výbavičku za 8 000 Kč, tj. celkem 20 600 Kč, tedy se jedná o částku, která převyšuje požadavek žalobkyně na zaplacení poloviny těchto nákladů v částce 17 096 Kč. Žaloba tak byla zamítnuta pro výživné ve výši 48 000 Kč a poloviny nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím ve výši 17 096 Kč, tj. celkem 65 096 Kč. 9. Pokud žalovaný v průběhu řízení tvrdil, že na výživu žalobkyně již zaplatil 52 600 Kč, tuto skutečnosti neprokázal ani po poučení soudem podle § 118a odst. 3 o.s.ř. a neprokázal ani, že by se účastníci dohodli na možnosti započtení nákladů vzniklých žalovanému v souvislosti s financováním společného bydlení, oproti požadavku na zaplacení výživného pro žalobkyni. Současně ani žalobkyně neprokázala, že by žalovaný v předmětném období měl příjem a především v jaké výši z prodeje automobilu a motocyklu. 10. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. by právo na náhradu nákladů řízení měla žalobkyně, a to podle jejího úspěchu, ta však jejich náhradu nepožadovala, proto jí náklady řízení nebyly přiznány. 11. O povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek 7 200 Kč (5% z přiznání částky 144 000 Kč) soud rozhodl podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb.