7 C 5/2021-19 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že žalovaný měl jako držitel televizního přijímače zákonnou povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence, což žalovaný splnil dne [datum]. Současně s povinností přihlásit se do příslušné evidence vznikla žalovanému povinnost platit televizní poplatek ve výši stanovené zákonem. Žalovaný svou zákonnou povinnost zaplatit poplatky nesplnil v období listopad 2017 až leden 2020. Žalovaný tak dluží žalobkyni za měsíc listopad 2017 částku [částka] a za měsíce prosinec 2017 až leden 2020 celkem částku [částka] (26 x [částka]), neboť výše měsíčního poplatku byla zákonem stanovena na částku [částka]. Celková výše poplatků nezaplacených žalovaným tudíž činí částku ve výši [částka]. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, žalovaný však do dne podání návrhu ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek (na výzvu soudu k vyjádření k soudem zamýšlenému rozhodnutí věci bez nařízení jednání s doložkou podle § 101 odst. 4 o.s.ř. se žalovaný nevyjádřil a žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas). Soud proto postupoval podle § 115a o.s.ř. a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 4. Žalovaný, byť se přihlásil do evidence poplatníků televizních poplatků, v období specifikovaném v žalobě neplatil zákonem stanovenou výši televizních poplatků. <i>5. Podle § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o rozhlasových a televizních poplatcích“), se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen "televizní přijímač"). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.</i> <i>Podle § 3 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba.</i> <i>Podle § 5 odst. 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatník, který je fyzickou osobou, platí rozhlasový poplatek z jednoho rozhlasového přijímače a televizní poplatek z jednoho televizního přijímače, a to i v případě, že jich vlastní, drží nebo z jiného právního důvodu užívá více včetně rozhlasového nebo televizního přijímače, který je příslušenstvím jím provozovaného dopravního prostředku.</i> <i>Podle § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích měsíční výše televizního poplatku činí [částka].</i> <i>Podle § 7 odst. 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích poplatník platí rozhlasový nebo televizní poplatek provozovateli vysílání ze zákona buď přímo, nebo prostřednictvím pověřené osoby.</i> <i>Podle § 7 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. První platba rozhlasového nebo televizního poplatku je splatná nejpozději do patnáctého dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem.</i> <i>Podle § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.</i> 6. Žalovaný na základě toho, že se jako vlastník televizního přijímače přihlásil do evidence poplatníků televizních poplatků, byl povinen hradit zákonem stanovenou výši poplatku [částka] podle § 6 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Žalovaný ve lhůtě splatnosti poplatkovou povinnost nesplnil, byť k tomu byl provozovatelem ze zákona vyzván, a dostal se tak podle § 7 odst. 2 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích do prodlení s plněním peněžitého dluhu. Žalobkyni podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátor, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, přísluší úrok z prodlení, který požadovala přiznat v návaznosti na splatnost televizního poplatku, jehož výši kapitalizovala. S poukazem na shora uvedené skutečnosti shledal soud žalobu důvodnou, a zavázal proto žalovaného k úhradě částky dle žaloby. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého soud přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, který úspěch neměl. Náklady řízení ve výši [částka] představují zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a náhradu hotových výdajů ve výši [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), za dva úkony à [částka] (žaloba a předžalobní upomínka). Odměnu za právní zastoupení soud žalobkyni nepřiznal, jelikož žalobkyně je veřejnoprávní institucí a lze na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci právního útvaru žalobkyně. Náhradu nákladů za právní zastoupení nelze v takovémto případě aplikovat jako svým způsobem sankční mechanismus (srovnej nález Ústavního soudu č. I. ÚS 3344/12 ze dne [datum]). Současně však nemohl soud přehlédnout závěry vyslovené Ústavním soudem ČR v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13 Ústavní soud zde dovodil, že za ústavně konformní je nutno pokládat takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není. I když je zastoupení advokátem v tomto řízení neúčelné, neznamená to, že by s úkony představovanými převzetím věci, vyhotovením a zasláním předžalobní výzvy či žaloby (návrhu na vydání EPR) nebyly spojeny jakékoliv náklady. I tyto rutinní a stále se opakující úkony zjevně přináší hotové výdaje za kancelářské potřeby či poštovné (srov. též usnesení Krajského soudu v [obec], pobočka v Jihlavě, ze dne 31. 3. 2015, č.j. 54 Co 120/2015-13). Proto soud přiznal žalobkyni náhradu hotových výdajů za dva úkony po [částka]. 8. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. 9. Žalovaný je povinen uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. l o.s.ř.).