6 C 249/2021-80 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v pl. znění (dále jen„ o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 11. 8. 2020 domáhá po žalovaném zaplacení částky 4 000 Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobkyně uvedla, že dne 11. 5. 2015 žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 4 000 Kč, a to na bankovní účet uvedený v žádosti o poskytnutí zápůjčky. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky společnosti [právnická osoba] účinné od 10. 11. 2014 (dále jen„ VOP“). Ve smyslu čl. 3 VOP je smlouva považována za uzavřenou okamžikem, kdy [společnost] poskytne žalovanému zápůjčku na základě žádosti žalovaného. Odesláním žádosti o zápůjčku (prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách [společnost]) žalovaný potvrdil, že se seznámil se zněním VOP a že s nimi v plném rozsahu souhlasí. Žalovaný poskytnutou zápůjčku do stanoveného dne splatnosti, tj. do 12. 6. 2015 právnímu předchůdci žalobkyně nevrátil, a to ani částečně. Žalovaný nereagoval na výzvy právního předchůdce žalobkyně k zaplacení pohledávky ani na jeho oznámení o postoupení pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný na tento dluh žalobkyni nic nezaplatil, přestože byl k tomu žalobkyní vyzván předžalobní upomínkou ze dne 12. 6. 2020. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 4. Soud se nejprve zabýval posouzením otázky, zda je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („ Brusel I bis“), smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Na případ soud aplikoval český právní řád s ohledem na čl. 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť mezi stranami proběhla volba práva. 5. Soud dospěl k závěru, že v této věci jsou splněny podmínky ust. § 115a o. s. ř. a rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů. Skutkový stav tvrzený žalobkyní vzal soud za zjištěný a za prokázaný na základě prohlášení pro nového klienta, výpisu z účtu žalovaného a zprávy od [označení banky] [anonymizováno] ze dne 16. 12. 2021, potvrzení o provedené platbě, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 1. 2018 a souvisejícího poštovního podacího archu, předžalobní výzvy ze dne 5. 6. 2020 a souvisejícího poštovního archu. Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému jako svému novému klientovi částku 4 000 Kč, a to na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 11. 5. 2015. Podle této smlouvy byl žalovaný povinen zápůjčku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit nejpozději do 12. 6. 2015. Žalovaný však právnímu předchůdci žalobkyně na tento dluh ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho ani později, přestože byl k tomu žalobkyní vyzván s dostatečným předstihem před podáním žaloby k soudu předžalobní výzvou ze dne 5. 6. 2020. 6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Při posouzení otázky jakou smlouvu mezi sebou účastníci uzavřeli, si nelze vystačit s tím, jak je smlouva označena, ale je třeba posoudit její obsah, z něhož je zřejmé, že předmětem smlouvy byl spotřebitelský úvěr. Nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky vyplývá ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v pl. znění (dále jen „o. z.“) a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného do 30. 11. 2016 Vedle žalované jistiny vznikl žalobkyni nárok na zaplacení požadovaného úroku z prodlení, který je v souladu s ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení pak vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když dnem následujícím po splatnosti pohledávky, tj. dnem 13. 6. 2015, se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením žalované částky. Aktivní legitimace žalobkyně v tomto sporu je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2017. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 8. Žalovaný je povinen uložené povinnosti splnit do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. l o. s. ř.). Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.