7 C 177/2021-23 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení částky 1 010 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tak, že dne [datum] provedla přibližně v čase od 00:15 do 3:30 převoz žalovaného z [obec] do Protialkoholní záchytné stanice [obec], neboť žalovaný rušil v ebrietě noční klid, následně při převozu žalovaný poškodil zadní skleněnou výplň dveří služebního vozidla. Jelikož byla u žalovaného prokázána přítomnost alkoholu 1,85 ‰, žalobkyně vyúčtovala žalovanému náklady na převoz částkou 1 010 Kč spočívající v náhradě za použití služebního vozidla, kterým bylo najeto 160 km. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení těchto nákladů do [datum], tento však neuhradil ničeho. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, a účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek (na výzvu soudu k vyjádření k soudem zamýšlenému rozhodnutí věci bez nařízení jednání s doložkou podle § 101 odst. 4 o.s.ř. se žalovaný nevyjádřil a žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas). Soud proto postupoval podle § 115a o.s.ř. a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 4. Žalovaný byl dne [datum] v čase od 00:15 do 3:30 z důvodu rušení nočního klidu v ebrietě převezen z [obec] do Protialkoholní záchytné stanice v [obec]. Převoz byl proveden za asistence dvou příslušníků žalobce vozidlem Škoda Octavia, [registrační značka], s kombinovanou spotřebou benzinu 6,6 l [číslo] km, při průměrné ceně pohonných hmot 32 Kč, sazbě základní náhrady 4,2 Kč za 1 km jízdy, kdy celkem bylo ujeto 160 km. V protialkoholní záchytné stanici v [obec] bylo žalovanému téhož dne dechovou zkouškou zjištěno 1,85 ‰ alkoholu. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému náklady na převoz spočívající v náhradě za použití dopravního prostředku částkou 1 010 Kč se splatností do [datum]. 5. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, kde má též bydliště, řízení před tímto soudem neúčastní a současně se v projednávané věci nejedná o výlučnou příslušnost dle čl. 24 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ Brusel I bis“), přistoupil procesní soud k přezkoumání své mezinárodní příslušnosti k projednání věci ve smyslu čl. 28 odst. 1 Brusel I bis (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1926/2020). Protože v projednávané věci byl předmětem řízení zákonný nárok na náhradu nákladů na dopravu, bylo na místě aplikovat čl. 7 odst. 2 Brusel I bis, podle něhož je ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti založena příslušnost soudu dle místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události; k tomu přitom došlo na území České republiky v obvodu působnosti zdejšího soudu. S ohledem na právě uvedené tak byl zdejší soud příslušný o věci rozhodnout ve smyslu nařízení Brusel I bis a rozhodné právo je české s ohledem na čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). <i>6. Podle § 89b odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických [anonymizováno] službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZoSZS“) osoba, která pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak, je povinna se podrobit vyšetření a pobytu v záchytné stanici, včetně nezbytné péče směřující k zabránění ohrožení zdraví bezprostředně souvisejícího s akutní intoxikací, po dobu nezbytně nutnou, avšak kratší než 24 hodin. Podle § 89a odst. 1 ZoSZS je protialkoholní a protitoxikomanická záchytná služba (dále jen "záchytná služba") [anonymizováno] službou poskytovanou osobě, která pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek. Podle § 89a odst. 2 ZoSZS se záchytná služba poskytuje v protialkoholní a protitoxikomanické záchytné stanici (dále jen "záchytná stanice"). Záchytná stanice je [anonymizováno] zařízení. Podle § 89e odst. 1 ZoSZS prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta; tato osoba hradí i náklady na dopravu do záchytné stanice tomu, komu tyto náklady vznikly.</i> 7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla důvodná. Soud má za to, že v daném případě vznikla žalovanému zákonná povinnost podrobit se vyšetření a pobytu v záchytné stanici dle § 89b odst. 1 ve spojení s § 89a odst. 1 a 2 ZoSZS. Protože se u žalovaného prokázala přítomnost alkoholu, vznikla mu dle § 89e odst. 1 ZoSZS zákonná povinnost uhradit žalobkyni náklady na dopravu do záchytné stanice, které žalobkyni vznikly ve výši 1 010 Kč, se splatností [datum]. Žalovaný se však dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu dle § 1968 občanského zákoníku, žalobkyni tedy přísluší vedle jistiny též úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 200 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 100 Kč dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky, a to za každý ze dvou úkonů dle § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (tj. výzva k plnění a návrh ve věci samé, když opatření listinných důkazů a vyčíslení spotřeby soud nepovažoval za úkon ve smyslu § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky, toliko za plnění povinnosti tvrzení a důkazní žalobcem), tj. 200 Kč, neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. 9. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Jelikož žalobkyně je podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích od poplatkové povinnosti osvobozena, přešla na žalovaného povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu v částce 400 Kč (dle položky 2 odst. 1 písm. a sazebníku poplatků), soud proto žalovanému poplatkovou povinnost výrokem č. III tohoto rozsudku v uvedené výši uložil. Protože však žalovaný již část soudního poplatku ve výši 391,30 Kč uhradil, byť mu tato povinnost zatím nebyla pravomocně uložena, zbývá mu fakticky k úhradě již jen 8,70 Kč.