8 C 42/2022-23 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Žalobkyně podala dne [datum] návrh, kterým se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 11 715,76 Kč s příslušenstvím, a to jako nároku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen původní věřitel), která pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni dne [datum]. K prověřování úvěruschopnosti žalovaného, prováděnému právním předchůdcem žalobkyně před uzavřením dané smlouvy, žalobkyně pouze sdělila, že žalovaný byl lustrován v dostupných databázích ISIR, [příjmení], CRKI a EUCB a učinil výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji, vyšel z životního minima 3 410 Kč s tím, na základě zjištěných skutečností neměl původní věřitel pochybnosti o platební schopnosti žalovaného. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, žalobkyně požadovala přiznání alespoň jistiny žalované částky, jakožto bezdůvodného obohacení. Ke zkoumání úvěrychopnosti žalovaného nenavrhla žádných důkazů. 2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil. 3. Soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, když současně účastníci proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání neměli námitek (žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již při podání návrhu a žalovaný se na výzvu soudu k vyjádření k tomuto postupu s doložkou podle § 101 odst. 4 o.s.ř. nevyjádřil). Proto soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání. 4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem dne [datum] elektronicky, z potvrzení o platbě a z korespondence mezi účastníky soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 5 600 Kč, který měl žalovaný vrátit do 30 dnů, spolu s poplatkem ve výši 2 335,76 Kč (po slevě), ve výši 6 115,76 (před slevou). [příjmení] byla žalovanému vyplacena dne [číslo] (zjištěno z potvrzení o platbě). Žalovaný však původnímu věřiteli nic nevrátil. Následně byla dne [datum] pohledávka postoupena žalobkyni, která postoupení žalovanému písemně oznámila. 5. Z předložených listin není zřejmé, jak původní věřitel zkoumal či nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na základě shora zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že je návrh důvodný pouze z části. Předmětnou smlouvu o úvěru totiž soud shledal absolutně neplatnou, když z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované odporuje čl. 8 a čl. 23 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2008/48/ES. K této neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021 a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 ve věci). 6. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy soud finanční prostředky poskytnuté žalovanému posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 7. Jelikož původní věřitel předmětnou pohledávku platně postoupil žalobkyni podle ust. § 1879 a násl. o.z., je žalovaný povinen vydat předmětné bezdůvodné obohacení, tj. získané finanční prostředky ve výši 5 600 Kč, žalobkyni. Jelikož tak neučinil, přestože k tomu byla vyzýván, dostal se do prodlení s plněním svého peněžitého dluhu ve smyslu § 1968 o.z. Soud tedy rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 5 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši stanovené dle § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v pl.zn., a to ode dne následujícího po dni poskytnutí těchto prostředků (výrok I.). 8. Návrh žalobce na zaplacení částky převyšující částku přiznanou s příslušenstvím, představující poplatek za úvěr (spotřebitelský úvěr), byl vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru zamítnut (výrok II.). 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná, a proto jí nebyly náklady řízení přiznány. Žalovanému žádné náklady nevznikly.