8 C 29/2023-40 — Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou

1. Žalobkyně podala dne [datum] návrh, kterým se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 18 498 Kč s příslušenstvím, a to jako nároku vyplývajícího ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen původní věřitel), která pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni dne [datum]. K prověřování úvěruschopnosti žalovaného, prováděnému právním předchůdcem žalobkyně před uzavřením dané smlouvy, žalobkyně pouze sdělila, že žalovaný byl lustrován v dostupných databázích ISIR, [příjmení], CRKI a EUCB a učinil výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji, vyšel z životního minima 3 410 Kč s tím, na základě zjištěných skutečností neměl původní věřitel pochybnosti o platební schopnosti žalovaného. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, žalobkyně požadovala přiznání alespoň jistiny žalované částky, jakožto bezdůvodného obohacení. Ke zkoumání úvěrychopnosti žalovaného nenavrhla žádných důkazů. 2. Žalovaný se k návrhu nevyjádřil. 3. Soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, když současně účastníci proti rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání neměli námitek (žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již při podání návrhu a žalovaný se na výzvu soudu k vyjádření k tomuto postupu s doložkou podle § 101 odst. 4 o.s.ř. nevyjádřil). Proto soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání. 4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem dne [datum] elektronicky, z potvrzení o platbě a z korespondence mezi účastníky soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl žalovaný vrátit do [datum], spolu s poplatkem ve výši 3 248 Kč (po slevě), ve výši 8 498Kč (před slevou). [příjmení] byla žalovanému vyplacena dne [datum] (zjištěno z potvrzení o platbě). Žalovaný však původnímu věřiteli nic nevrátil. Následně byla dne [datum] pohledávka postoupena žalobkyni, která postoupení žalovanému písemně oznámila. 5. Z předložených listin není zřejmé, jak původní věřitel zkoumal či nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na základě shora zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že je návrh důvodný pouze z části. Předmětnou smlouvu o úvěru totiž soud shledal absolutně neplatnou, když z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované odporuje čl. 8 a čl. 23 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2008/48/ES. K této neplatnosti přitom soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021 a rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 ve věci). 6. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy soud finanční prostředky poskytnuté žalovanému posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 7. Jelikož původní věřitel předmětnou pohledávku platně postoupil žalobkyni podle ust. § 1879 a násl. o.z., je žalovaný povinen vydat předmětné bezdůvodné obohacení, tj. získané finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, žalobkyni. Jelikož tak neučinil, přestože k tomu byla vyzýván, dostal se do prodlení s plněním svého peněžitého dluhu ve smyslu § 1968 o.z. Soud tedy rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši stanovené dle § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v pl.zn., a to ode dne následujícího po dni poskytnutí těchto prostředků (výrok I.). 8. Návrh žalobce na zaplacení částky převyšující částku přiznanou s příslušenstvím, představující poplatek za úvěr (spotřebitelský úvěr), byl vzhledem k neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru zamítnut (výrok II.). 9. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobkyni, která měla ve věci převážný procesní úspěch. Náklady řízení ve výši 2 252 Kč představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení v částce 1 200 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny ve výši 900 Kč dle § 14b odst. 1 bod 1. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“) za tři úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, předžalobní upomínka), dále je nutno připočíst částku 300 Kč, která představuje náhradu hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu za tři úkony právní služby po 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, předžalobní upomínka), a konečně částku 252 Kč jako náhradu daně z přidané hodnoty v souladu s ustanovením § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. Soud posoudil žalobu podanou žalobkyní jakožto návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech tak, jak to předpokládá ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu. Je totiž zřejmé, že žalobkyně podala ke zdejšímu soudu více obdobných žalob, které se liší pouze osobou žalovaného, výší poskytnutého úvěru a výší dlužné částky. Nejedná se tedy o skutkově i právně složité věci, které by se vyskytovaly v rámci podnikání žalobkyně výjimečně. Soud přitom zohlednil skutečnost, že žalobkyně byla ve věci úspěšná z 54 % (po zohlednění všech přiznaných částek včetně úroků z prodlení ke dni vydání rozsudku) a žalovaný z 46 %. Žalobkyně tedy má nárok na přiznání 8 % svých nákladů, což z nákladů řízení ve výši 2 252 Kč představuje částku 118,16 Kč, kterou soud žalobkyni přiznal.