14 Cmo 341/2020-62 — Vrchní soud v Praze

1. Soud prvního stupně v záhlaví uvedeným usnesením výrokem I. přiznal likvidátorce společnosti , právnická osoba, . odměnu ve výši 8 000 Kč a výrokem II. jí přiznal náhradu hotových výdajů spojených s likvidací ve výši 2 248,68 Kč.2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 8. listopadu 2019, č. j. 38 Cm 736/2019-20, byla společnost , právnická osoba, (dále jen „společnost“) zrušena s likvidací a jejím likvidátorem byla jmenována společnost , právnická osoba, .3. Soud prvního stupně při určování výše odměny likvidátora a náhrady hotových výdajů vyšel z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob (dále jen „nařízení“). Ukončením likvidace a výmazem společnosti z obchodního rejstříku likvidátorce vznikl nárok odměnu, kterou soud prvního stupně určil s odkazem na 7 nařízení v tam uvedeném rozmezí. Likvidátorce přiznal odměnu ve výši 9 000 Kč (ve výroku usnesení je však uvedena částka 8 000 Kč – pozn. odvolacího soudu), namísto požadované částky 20 000 Kč. Přiznanou odměnu s ohledem na poměry dané společnosti, rozsah provedených úkonů a s přihlédnutím k náročnosti provedené likvidace, považoval za adekvátní; důvod pro její zvýšení na maximální výši neshledal.4. Náhradu hotových výdajů spojených s likvidací společnosti soud prvního stupně přiznal v požadované částce 2 248,68 Kč (2 178 Kč za zveřejnění oznámení o vstupu společnosti do likvidace a poštovné 70,68 Kč), považuje tyto náklady za účelně vynaložené (dle § 9 odst. 2 nařízení).5. Závěrem soud prvního stupně konstatoval, že odměna za provedenou likvidaci ve výši 9 000 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 2 248,68 Kč, celkem 11 248,68 Kč bude likvidátorce vyplacena ze státních prostředků.6. Proti usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že odměnu likvidátorky a náhradu hotových výdajů navýší o 21 % daň z přidané hodnoty, tj. odměnu ve výši 10 890 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 2 720,90 Kč.7. Odvolatelka namítá, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši odměny a náhrady hotových výdajů, když tyto nenavýšil o 21 % DPH, byť je likvidátorka plátcem této daně. Odvolatelka rovněž poukazuje na to, že výše přiznané odměny uvedená ve výroku I. v částce 8 000 Kč nekoresponduje s výší odměny uvedenou v odůvodnění napadeného usnesení, kde soud prvního stupně hovoří o přiznané odměně ve výši 9 000 Kč.8. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné pouze v té části, kdy je soudu prvního stupně vytýkána diskrepance výše přiznané odměny uvedené ve výroku I. (částka 8 000 Kč) a s výší odměny uvedené v odůvodnění (částka 9 000 Kč); ostatním námitkám odvolatelky přisvědčit nelze, v tomto směru není odvolání důvodné.9. Odvolací soud přisvědčuje odvolatelce v tom, že výrok I. týkající se přiznané odměny a jeho odůvodnění nejsou souladné. Uvedeným výrokem byla přiznána odměna ve výši 8 000 Kč, přičemž z kontextu odůvodnění napadeného usnesení je evidentní, že soud prvního stupně likvidátorce přiznal odměnu ve výši 9 000 Kč (viz 4 a 7 odstavec odůvodnění). Je tudíž zřejmé, že ve výroku I. došlo zjevné písařské nesprávnosti. Jelikož se další odvolací námitky týkají toliko nepřiznané náhrady DPH v příslušné výši, nezvolil odvolací soud (s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení) postup dle § 222 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); a sám předmětnou nesprávnost napravil.10. Požadovanou náhradu za daň z přidané hodnoty v příslušné sazbě nad rámec přiznané odměny likvidátorky a náhrady hotových výdajů však odvolatelce přiznat nelze. Důvod, pro který není možné odvolatelce v tomto směru vyhovět, spatřuje odvolací soud v souladu se svojí konstantní rozhodovací praxí v absenci právní úpravy, která by takový postup umožňovala. Náhrada za daň z přidané hodnoty totiž může být přiznána jedině na základě výslovné právní úpravy /srov. např. § 38 odst. 1 větu třetí zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, či § 137 odst. 3 o. s. ř./; analogii k dovození platební povinnosti státu použít nelze. Takovou normu, která by stanovila, že likvidátorovi náleží vedle přiznané odměny ještě náhrada za daň z přidané hodnoty, neobsahuje ani zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. ledna 2014, ani prováděcí předpisy (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena statutárního orgánu společnosti jmenovaného soudem či shora zmíněné vyhláška nařízení), či zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Zvýšení odměny likvidátora o částku odpovídající dani z přidané hodnoty tak nemá oporu v platné právní úpravě.11. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že výrok I. potvrdil ve správném znění, jež koresponduje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, jde-li o výši přiznané odměny likvidátorky (§ 219 o. s. ř.).12. Jediným účastníkem odvolacího řízení je odvolatelka, za této situace rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení nepřichází v úvahu.