6 Cmo 11/2021-162 — Vrchní soud v Praze

1. , Jméno navrhovatele, ve svém návrhu uvedl, že jeho matka , Anonymizováno, coby jeden ze zakládajících členů družstva na něj převedla dne 13. 11. 1995 družstevní podíl spolu s právem nájmu bytu č. , Anonymizováno, . Navrhovatel převedl neplatně družstevní podíl v předmětném družstvu dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 15. 7. 2002 na , právnická osoba, , svou tehdejší partnerku, se kterou žil ve společné domácnosti spolu s jejich společným synem. Smlouvou o převodu družstevního bytu uzavřenou dne 26. 7. 2002 družstvo převedlo předmětnou bytovou jednotku do výlučného vlastnictví , právnická osoba, . Smlouva o převodu družstevního podílu ze dne 15. 7. 2002 je absolutně neplatná, což navrhovatel dovozoval z uváděných soudních rozhodnutí. Navrhovatel měl proto za to, že nepozbyl členství v družstvu, , právnická osoba, se členkou družstva nestala a nestala se ani vlastníkem bytové jednotky; navrhovatel je nadále členem družstva a vlastníkem bytové jednotky. Pouze za situace, kdy bude družstvo zapsáno do obchodního rejstříku a do katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky, může navrhovatel jako člen žádat po družstvu převod jednotky do svého výlučného vlastnictví. Proto navrhl, aby soud rozhodl o zrušení výmazu družstva.2. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 2. prosince 2020 č. j. 81 Cm 69/2016-140 tak, že „Návrh na zrušení výmazu , právnická osoba, , IČO , IČO, , z obchodního rejstříku a obnovení jeho likvidace, se zamítá.“(výrok I.), „Účastníkovi se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.“(výrok II.).3. V odůvodnění soud prvního stupně rekapituloval dosavadní průběh řízení, včetně tři kasačních rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Soud prvního stupně konstatoval, že bylo postaveno na jisto, že dne 15. 7. 2002 , Jméno navrhovatele, převedl na , fyzická osoba, Dohodou o převodu členských práv a povinností své členství v , právnická osoba, spolu s právem nájmu družstevního bytu. Tato smlouva byla smlouvou nepojmenovanou (§ 269 odst. 2 obch.zák.), úplatnou. Co do úplaty si smluvní strany ujednaly (a svým podpisem stvrdily), že provedly vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky (článek 2. smlouvy), přičemž smlouva byla uzavřena na formuláři, který byl patrně k dispozici v družstvu a který byl účastníky smlouvy pouze ve vytečkovaných řádcích doplněn. Podpisy účastníků byly úředně ověřeny a smlouvu pak převzalo družstvo (dne 25. 7. 2002). Tedy všichni, jak účastníci smlouvy, tak družstvo, zcela zřejmě jednali v přesvědčení, že smlouva je svým obsahem postačující pro to, aby na jejím základě došlo k převodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu z , Jméno navrhovatele, na , fyzická osoba, a podle tohoto přesvědčení také všichni jednali. Teprve v roce 2010 (po téměř osmi letech) se , Jméno navrhovatele, začal domáhat soudní žalobou určení, že je vlastníkem předmětného bytu jako bytové jednotky, a to z důvodu omylu a jako vrácení daru. Pro obě tvrzení byla žaloba Obvodním soudem pro , adresa, v řízení 20 C 297/2010 zamítnuta (a zamítnut pro promlčení byl i požadavek na zaplacení bezdůvodného obohacení). Skutečnost, že Obvodní soud pro , adresa, posoudil smlouvu o převodu členství z 15. 7. 2002 jako absolutně neplatnou (posouzení předběžné otázky), nemá pro předmětné řízení žádný právní význam, neboť řešení předběžné otázky jiný soud nezavazuje. Soud bylo z vlastní činnosti známo, že pro účely převodů členství družstva používala předem připravené formuláře, na nichž smluvní strany pouze vyplnily vytečkované řádky, které smlouvu konkretizovaly. Tento jednotný formulář obsahoval i ustanovení článku 2. o provedeném vzájemném majetkovém vypořádání. Takovou (formulářovou) smlouvou byla i předmětná smlouva ze dne 15. 7. 2002. Pokud bylo odvolacím soudem soudu prvního stupně uloženo, aby se (dodatečně) vypořádal i s otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 13. 11. 1995, jíž , Anonymizováno, převedla své členství v družstvu na , Jméno navrhovatele, , v této smlouvě jakékoliv ujednání o ceně zcela chybí. Přesto byla účastníky smlouvy i družstvem považována za platnou. Je s podivem, že ačkoliv tuto smlouvu navrhovatel za platnou (nepochybně) považoval, jinou smlouvu (z 15. 7. 2002), jíž byla převáděna tatáž práva, za platnou nepovažoval a svou žalobu o tuto skutečnost opřel. Tento postoj k téže věci nelze než považovat za účelový. Ohledně právního posouzení platnosti smlouvy ze dne 13. 11. 1995 soud prvního stupně uvedl, že od uzavření smlouvy do dalšího převodu téhož členství v družstvu v roce 2002 uběhlo 7 let, během nichž nikdo platnost smlouvy nenapadl. Členství v družstvu je nepochybně věcí movitou. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013 byl oprávněným držitelem ten, kdo byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se mělo za to, že držba je oprávněná. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se pak oprávněný držitel stal vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let. Dle soudu prvního stupně uplynutím tří let od podpisu smlouvy o převodu členských práv povinností ze dne 13. 11. 1995 nastalo vydržení těchto práv a z tohoto hlediska již nebylo třeba platnost smlouvy posuzovat. Ovšem i předmětnou smlouvu o převodu členství v družstvu ze dne 15. 7. 2002, jejíž platnost navrhovatel napadl žalobami k Obvodnímu soudu pro , adresa, až v roce 2010, bylo možno posoudit z tohoto hlediska. V takovém případě tříletá vydržecí doba uplynula dne 15. 7. 2005 a následkem toho bylo i , právnická osoba, členství v družstvu vydrženo. Soud prvního stupně se přesto v návaznosti na pokyn odvolacího soudu zabýval posouzením, zda je smlouva ze dne 15. 4. 2002 platná či absolutně neplatná, jak naznačoval odvolací soud, když požadoval, aby soud prvního stupně doplnil dokazování o tom, zda mezi účastníky smlouvy bylo dosaženo dohody o stanovení ceny nebo způsobu jejího určení, a to alespoň ústní formou či písemně v jiné dohodě, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 271/2010, dle něhož ke vzniku smlouvy o převodu práv a povinností spojených se členstvím v bytovém družstvu je nezbytné mimo jiné určení, zda jde o převod úplatný či bezúplatný, a v případě úplatnosti převodu rovněž stanovení ceny nebo způsobu jejího určení. Soud prvního stupně konstatoval, že přijetím nového občanského zákoníku došlo od 1. 1. 2014 k zásadní změně. V otázkách platnosti smluv pak lze takovou změnu označit za obrat o 180 stupňů. Část judikatury přijaté do 31. 12. 2013 se tak stala překonanou. Za takový případ lze považovat právě i rozhodnutí sp.zn. 31 Cdo 271/2010. Soud při posuzování otázky platnosti smlouvy ze dne 15. 7. 2002 konstatoval, že formulace článku 2. smlouvy: „Převodce i nabyvatel prohlašují, že provedli vzájemné majetkové vypořádání a nemají vůči sobě žádné finanční nároky“ nepochybně znamená přesně to, co slovně vyjádřeno, tedy že se převodce s nabyvatelem se finančně vyrovnali a nemají vůči sobě žádné další finanční nároky. Dle právního názoru soudu prvního stupně je toto prohlášení z hlediska platnosti smlouvy postačující, a to zejména proto, že je zcela na smluvních stranách, jakým způsobem se majetkově či finančně vyrovnají a je pak zcela na účastnících jak to, že se již co do ceny vyrovnali, vyjádří ve smlouvě. Přesto požadavek, aby ve smlouvě byla cena stanovena nebo uveden způsob jejího určení (31 Cdo 271/2010), je dostatečně splněn tím, že účastníci smlouvy shodně prohlásili, že majetkové vypořádání již provedli a nemají vůči sobě žádné finanční nároky. Je právem účastníků smlouvy takto vyjádřit skutečnost, že úplata byla provedena jakým způsobem, to je již věcí účastníků samých. Jestliže někdo písemně prohlásí, že bylo provedeno majetkové vypořádání a nemá vůči druhé straně žádné finanční nároky, pak je jen jeho věcí, zda je toto (písemné) prohlášení skutečně pravdivé a nepřísluší soudu, aby je a priori zpochybňoval. Soud má proto smlouvu ze dne 15. 7. 2002 za formálně perfektní a platnou. Dále soud prvního stupně vyložil důvody, proč věc posuzoval podle zásad občanského zákoníku, které dopadají i na předmětnou věc. Soud „se opřel“ o ustanovení § 3 odst. 2 písm. d) o.z. (daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny) a § 3 odst. 2 písm. e) o.z. (vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká). Tyto zásady jsou obecně platné a není je možno považovat za novum, které by za účinnosti obchodního zákoníku neplatilo. Podle § 574 o.z. je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Toto právní pravidlo je třeba chápat nejen jako měřítko hodnot, ale současně také jako interpretační směrnici, kterou je třeba použít vždy, když je pochybné nebo sporné, zda právní jednání je platné. Dle soudu prvního stupně i v případě, že by snad i nadále měly být „formulářové“ dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu, co do kupní ceny obsahující ujednání