6 Cmo 41/2021-13 — Vrchní soud v Praze

V záhlaví označeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že vyzývá žalobce, aby ve lhůtě 3 dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za návrh na zahájení řízení, který činí 2 000 Kč v kolcích nebo na specifikovaný účet soudu.Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel odvolání.Vrchní soud v Praze jako soud se zabýval tím, zda je proti předmětnému rozhodnutí přípustné odvolání a dospěl k závěru, že nikoli.Odvoláním napadeným usnesením je výzva soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku ve stanovené výši.Podle § 9 odst. 1 zák.č. 549/1991 Sb. nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, … zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů…; Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví…Dle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.Odvolací soud uvádí, že citované zákonné ustanovení sice výslovně neobsahuje výčet usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, nicméně z povahy věci vyplývá, že se jedná jen o procesní usnesení, které v zájmu hospodárnosti vedení řízení vyžadují rychlého řešení, aniž by odepření možnosti opravného prostředku mohlo být na újmu práv účastníků řízení či třetích osob. Soud jimi není vázán, může je změnit, aniž by bylo potřebné podat odvolání. Výzva k zaplacení soudního poplatku je přitom typickým usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, proto proti takovému rozhodnutí není přípustné odvolání. Ostatně závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a obecnou rozhodovací soudní praxí. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 9. 2009 sp.zn. 21 Cdo 5428/2008 výslovně uvedl, že „závěr odvolacího soudu, že proti usnesení, jímž byl žalobce podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu (vzor č. 064 o. s. ř.), není odvolání přípustné [§ 218 písm. c) o. s. ř.], je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit [srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 1. 1980, sp. zn. 2 Cz 108/79, který byl uveřejněn na straně 797 Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím (Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, 1970-1983, který vydal Nejvyšší soud ČSSR, SEVT, Praha 1986), nebo obdobně - ve vztahu k výzvě k zaplacení zálohy na náklady konkursu - právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, který byl uveřejněn pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001].“ Ke shodnému závěru o nepřípustnosti odvolání proti výzvě k zaplacení soudního poplatku, neboť se jedná o typické usnesení upravující vedení řízení, ostatně dospěla i odborná právní teorie - viz komentář k § 202 odst. 1 o. s. ř. in Jirsa, J. a kol., Občanské soudní řízení (soudcovský komentář). Kniha IV. § 201 - 250l občanského soudního řádu. Vydání druhé, doplněné a upravené. Praha: Walters Kluwer ČR, a.s. 2016Odvolací soud z výše uvedeného důvodu odvolání odmítl dle § 218 písm. c) o. s. ř. jako směřující proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, aniž by byl vůbec oprávněn se zabývat věcnými argumenty uvedenými v odvolání.