2 Cmo 37/2022-199 — Vrchní soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz téhož soudu z 21. 6. 2019, č. j. 7 Cm 77/2019-21 ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným , Anonymizováno, (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. V odůvodnění uvedl, že původně bylo rozhodováno ještě vůči , Anonymizováno, (dále jen žalovaný 1), který vystavil na řad žalobkyně směnku vlastní dne 26. 2. 2015 v Kladně na směnečnou sumu 1 783 898,76 Kč, splatnou 18. 4. 2019 u , adresa, , opatřenou doložkou bez protestu, kterou žalovaný podepsal jako směnečný rukojmí. Řízení ve vztahu k žalovanému 1 bylo vyloučeno k samostatnému projednání usnesením z 16. 10. 2019, č. j. 7 Cm 77/2019-44.3. Ve věci bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem výše uvedeným, proti němuž podal žalovaný námitky, v nichž namítl věcnou nepříslušnost soudu. Dále uvedl, že směnka zajišťovala závazek ze smlouvy o úvěru z 26. 2. 2015. Úvěr byl předčasně zesplatněn, aniž bylo specifikováno porušení konkrétní povinnosti a nebylo tvrzeno splnění podmínek pro zesplatnění úvěru. Původně žalovaný 1 žádnou povinnost neporušil, pohledávka není splatná. Způsob vyčíslení směnečné sumy je nepřezkoumatelný a jeho případná výše je nižší, maximálně 21 063,78 Kč, jak vyplývá z výzvy k zaplacení. Žalobkyně spojila dvě různé nesouvisející pohledávky, a to z titulu úvěru a nepovoleného zůstatku na firemním účtu. Porušila smlouvu o vyplňovacím prohlášení, kdy do směnky mohly být doplněny pouze pohledávky spojené se smlouvou o úvěru, nikoliv pohledávka z přečerpaného zůstatku. Pochybnosti jsou dány i ohledně splatnosti úvěru, od kterého je třeba počítat příslušenství.4. Námitka věcné nepříslušnosti byla vyřešena usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 154/2020-77 z 28. 2. 2020, které nabylo právní moci 7. 4. 2020.5. Soud vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a , Anonymizováno, byla dne 26. 2. 2015 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byly poskytnuty peněžní prostředky formou povoleného přečerpání účtu do výše 1 700 000 Kč. Podle čl. III byla pohledávka zajištěna směnkou, jejíž zaplacení je předmětem řízení. Žalovaný směnku podepsal jako avalista. Smlouva se řídila úvěrovými obchodními podmínkami, které stanoví způsob zesplatnění úvěru. K vyplnění blankosměnky mohlo dojít za podmínek sjednaných v dohodě o vyplňovacím právu směnečném z 26. 2. 2015 (dále jen dohoda). Podmínky jejího vyplnění byly sjednány v čl. II. odst. 2 dohody. Ke dni 18. 4. 2019 činil směnkou zajištěný dluh 1 695 213,86 Kč, smluvní úroky 58 130,41 Kč, splatné úroky z prodlení 28 354,49 Kč a poplatky za úvěr 2 200 Kč. Žalovaný 1 byl opakovaně vyzýván k zaplacení dluhu. Oznámením z 12. 3. 2019 mu žalobkyně sdělila, že využila oprávnění zesplatnit úvěr pro porušení konkrétních bodů úvěrových obchodních podmínek k 19. 3. 2019 a zároveň vyzvala k úhradě přesně specifikovaného dluhu, přičemž písemně byl vyzván k zaplacení dluhu i žalovaný. Doručení výzvy k zaplacení bylo prokázáno doručenkami. K splácení úvěru došlo naposledy k 5. 11. 2017.6. Námitku žalovaného, že žalobkyně byla oprávněna vyplnit do směnky pouze částku 21 063,78 Kč, shledal nedůvodnou. Odkázal na oznámení z 12. 3. 2019, jímž banka oznámila žalovanému 1, že došlo k porušení bodů 16,17 úvěrových podmínek a banka proto využila oprávnění k zesplatnění úvěru a zároveň vyzvala dlužníka k úhradě dluhu, který činil k 12. 3. 2019 částku 1 746 963,13 Kč. Výše dluhu byla rovněž prokázána výpisem z úvěrového účtu k 18. 4. 2019, tj. k datu splatnosti směnky. Dílčí výzvy k zaplacení z 10. 1. 2019, z 3. 1. 2019 se týkaly vždy dílčích pohledávek banky z dané smlouvy o úvěru. Žalobce byl oprávněn úvěr zesplatnit a do směnky doplnit směnečný peníz ve výši 1 783 898,76 Kč ke dni splatnosti směnky.7. Argumentace žalovaného, že žalobkyně musí prokázat správně vyplnění směnečné sumy, neobstojí, neboť žalobkyně svůj nárok prokázala platnou směnkou vlastní a není povinna ničeho dalšího tvrdit ani prokazovat. Námitka excesivního vyplnění blankosměnky je námitkou žalovaného, který ji musí prokázat.8. Nárok byl uplatněn z platné směnky vlastní mající veškeré zákonné náležitosti, kdy žalobkyni náleží podle čl. I § 48 odst. 1 ve spojení s § 77 odst. 1 ZSŠ nárok na zaplacení směnečného penízu, šestiprocentní úrok a odměnu ve výši 1/3 směnečného penízu.9. S ohledem na to, že námitky žalovaného nebyly prokázány, naopak dokazováním vyvráceny, soud podle § 175 odst. 4 o. s. ř. ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.10. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contr., když žalobkyni náklady námitkového řízení nevznikly.11. Ve včas podaném odvolání žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zopakoval, že má za to, že nedošlo ze strany žalovaného 1 k porušení jakékoliv povinnosti ze smlouvy o úvěru a pohledávka tak není splatná. Zopakoval, že vyčíslení směnečného penízu je neurčité a nepřezkoumatelné, případná skutečná výše pohledávky je nižší. Došlo k porušení dohody o vyplňovacím právu směnečném, když do blankosměnky mohla být uvedena pouze pohledávka spojená se smlouvou o úvěru. Splatnost úvěru nenastala. Do blankosměnky mohla být vyplněna pouze částka 21 063,78 Kč v souladu se zaslanou výzvou. Žalovaný má za to, že je na žalobci, aby prokázal správné vyplnění směnečného penízu. V takovém případně se jedná o procesní nerovnost mezi účastníky. Odkázal na přenos důkazního břemene na straně žalobce ve směnečném řízení ve věci pravosti směnky (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007). Abstraktnost a nespornost směnečného závazku by měla být v případně zajišťovací směnky upozaděna a je na žalobkyni, aby prokázala správnost vyplnění blankosměnky. Znovu poukázal na to, že mu nebyla doručena výzva k zaplacení a oznámení o zesplatnění úvěru a vyplnění blankosměnky. Do směnky byly vyplněny dvě nesouvisející pohledávky a to ze smlouvy o úvěru a nepovoleném zůstatku na firemním účtu.12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení přitom bylo přezkoumání věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně vydaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.). Základ přezkumné činnosti odvolacího soudu tak spočíval v hodnocení správnosti postupu soudu prvního stupně při projednání námitek žalovaných a správnosti závěrů soudem prvního stupně na základě tohoto přijatých.13. Nárok uplatněný žalobou posoudil jako nárok majitele platné směnky na zaplacení postižních práv podle čl. I. § 48 zák. č. 191/1950 Sb. (dále jen ZSŠ), kdy podle čl. I § 78 odst. 1 ZSŠ je výstavce směnky vlastní zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle čl. I § 28 odst. 1 a 2 ZSŠ přijetím se směnečník zavazuje zaplatit směnku po splatnosti. Není-li směnka zaplacena, má majitel, proti příjemci přímý nárok na vše, co lze žádat podle § 48 a 49. Podle čl. I § 48 odst. 1 ZSŠ může majitel postihem žádat směnečný peníz, pokud nebyla směnka přijata nebo zaplacena, s úroky, byly-li ujednány, dále šestiprocentní úroky od dne splatnosti směnky, útraty protestu a podaných zpráv, jakož i ostatní útraty a odměnu ve výši jedné třetiny procenta směnečného peníze nebo v nižší dohodnuté výši.14. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že žalobce splnil svoji povinnost tím, že spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu předložil soudu prvopis směnky, o jejíž pravosti není pochyb. Vzhledem k tomu, že závazek ze směnky je nesporným, abstraktním, není povinností žalobkyně ničeho prokazovat. Naopak je to žalovaný, který je povinen v řízení prokázat oprávněnost jím podaných námitek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1068/2009 z 26. 10. 2010 nebo sp. zn. 32 Cdo 2383/98).15. Pokud žalovaný z rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 z 21. 12. 2009 dovozuje, povinnost žalobkyně prokázat správnost vyplnění směnečné sumy, pak takový názor neobstojí. Z citovaného rozhodnutí totiž vyplývá pouze to, že popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok. Námitka excesivního vyplnění blankosměnky, jak žalovaným uplatněna, pak není námitkou týkající se pravosti směnky. Naopak z konstantní judikatury vyplývá, že v případě, kdy žalovaný založil svoji obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky v údaji směnečné sumy, je na něm, aby ve včasných námitkách proti němu uvedl, jaká směnečná suma měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5884/2017 z 26. 3. 2018 nebo sp. zn. 29 Cdo 5999/2017 z 26. 3. 2018). Na tomto závěru výše uvedeném ničeho nemění ani odkazy žalovaného na články publikované v odborné literatuře, jak