14 Cmo 125/2024-34 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci výrokem I. schválil konečnou zprávu o průběhu likvidace zaniklé společnosti , právnická osoba, ., v likvidaci (dále jen „společnost“), ze dne 30. 1. 2024, výrokem II. likvidátorce , právnická osoba, . (dále jen „likvidátorka“), přiznal odměnu ve výši 7 000 Kč a výrokem III. rozhodl, že se likvidátorce nepřiznává náhrada hotových výdajů ve výši 1 537 Kč.2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně konstatoval, že schválil konečnou zprávu o likvidaci podle § 205 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Přiznanou odměnu likvidátorky odůvodnil s odkazem na § 7 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob (dále jen „nařízení“), tím, že ukončením likvidace likvidátorce vznikl nárok na odměnu. Tu soud prvního stupně určil (s ohledem na průběh likvidace nemajetné společnosti) ve výši 7 000 Kč. Likvidátorce nepřiznal ji požadovanou náhradu hotových výdajů spočívající v cestovném na trase , adresa, a zpět, neboť likvidátorka (byť sídlící v , adresa, ) má v , Anonymizováno, provozovnu, což bylo ostatně důvodem pro její jmenování likvidátorkou společnosti (sídlící právě v , Anonymizováno, ).3. Proti výrokům II. a III. usnesení soudu prvního stupně podala likvidátorka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v části výroku týkajícího se její odměny tak, že jí soud přizná odměnu ve výši 15 000 Kč a cestovné ve výši 1 537 Kč.4. Odvolatelka vytýká soudu prvního stupně nespravedlivé přiznání odměny za provedenou likvidaci ve výši (toliko) 7 000 Kč, jež neodpovídá ustálené rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze (jež cituje), ani „náročnosti provedené likvidace“. Poukazuje na jí prováděné administrativní úkony (dotazy na banky, či úřady, vypracování návrhu na výmaz z obchodního rejstříku, vypracování seznamu majetku). Namítá (bez dalšího) i to, že soud prvního stupně ji nepřiznal požadovanou náhradu hotových výdajů za cestovné na trase , adresa, a zpět.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.6. Z obsahu spisu se podává, že v průběhu likvidace nebyla zjištěna žádná aktiva společnosti, která by byla způsobilá a vhodná ke zpeněžení, z jejichž výtěžku by bylo možno uspokojit náklady likvidace nebo pohledávky přihlášených věřitelů. Společnost ke dni vstupu do likvidace neevidovala žádné pohledávky vůči třetím subjektům. V průběhu likvidace přihlásil své pohledávky Krajský soud v Ústí nad Labem (ve výši 2 000 Kč). Byla konstatována nemajetnost společnosti. Společnost byla dne 31. 1. 2024 vymazána z obchodního rejstříku (dle § 82 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů).7. Podle § 195 o. z. odměnu a způsob její výplaty určuje likvidátorovi ten, kdo jej povolal.8. Podle § 7 odst. 1 nařízení skončí-li likvidace dříve, než je zjištěna výše likvidačního zůstatku, nebo nedostačuje-li likvidační zůstatek k úhradě odměny likvidátora, náleží likvidátorovi odměna ve výši 1 000 Kč; podle okolností případu lze odměnu likvidátora přiměřeně zvýšit až do výše 20 000 Kč, dle odst. 2 hradí-li stát odměnu likvidátora, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z likvidačního zůstatku.9. V poměrech projednávané věci byla odvolatelka jmenována likvidátorkou společnosti usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2022, č. j. 38 Cm 81/2022-6, jež nabylo právní moci dne 3. 1. 2023.10. Podle citovaného § 7 odst. 1 nařízení (aplikovaného v poměrech § 195 o. z.) v situaci, která nastala v poměrech projednávané věci, kdy likvidační zůstatek nedostačuje k úhradě odměny likvidátora, činí odměna likvidátora 1 000 Kč. Zvýšení této odměny záleží na okolnostech případu. V dané věci šlo o typově jednodušší případ likvidace, kdy společnost existovala jen formálně bez jakéhokoliv zjištěného majetku, tedy s nulovým likvidačním zůstatkem, s minimem závazků, s jednoduchou vlastnickou strukturou. V takovýchto případech se rozhodovací praxe odvolacího soudu ustálila na odměně likvidátora jmenovaného z řad insolvenčních správců ve výši 10 000 Kč (viz např. usnesení ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016, ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 7 Cmo 222/2021, či ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 14 Cmo 78/2022, jež jsou dostupná např. v právním systému www.beck-online.cz). Nařízením stanovená základní výše odměny 1 000 Kč není v takovýchto případech odpovídající. Podle odvolacího soudu je totiž třeba mít na zřeteli, že insolvenční správce musí splňovat řadu kvalifikačních předpokladů a dalších podmínek pro výkon této činnosti, vyplývajících zejména ze zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců, nyní i vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. Počítá-li § 191 odst. 4 o. z. se záložní možností jmenování insolvenčního správce do funkce likvidátora, pak jistě při vědomí shora uvedených souvislostí, které je následně třeba zohlednit při stanovení výše jeho odměny.11. Na druhou stranu je třeba při stanovení výše odměny likvidátora jmenovaného z řad insolvenčních správců v rozpětí daném § 7 odst. 1 nařízení ponechat dostatečný prostor pro zohlednění náročnosti likvidace v konkrétním případě. Maximální výši odměny likvidátora 20 000 Kč bude na místě přiznat u nejsložitějších likvidací s rozsáhlým majetkem, velkým množstvím věřitelů, složitou vlastnickou strukturou společnosti, vedenými soudními spory, náročným vypořádáváním likvidační podstaty, atd. O podobný případ v poměrech projednávané věci nejde. Jak už odvolací soud zmínil, jde o typově jednoduchou likvidaci jen formálně existující společnosti bez majetku. Odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od své výše popsané ustálené rozhodovací praxe. Jako přiměřenou výši odměny likvidátorky odvolací soud i v poměrech nadepsané věci považuje částku 10 000 Kč.12. Vzhledem k tomu, že likvidátorka požádala o přiznání náhrady hotových výdajů (cestovného), jež jí nebyly odvoláním napadeným usnesením přiznány, přistoupil odvolací soud ke zkoumání toho, zda likvidátorce přísluší či nikoli.13. Likvidátorka konkrétně požádala o přiznání náhrady hotových výdajů (konkrétně cestovného) ve výši 1 537 Kč za cestu na trase , adresa, a zpět (celkem 202 km). Odvolatelce lze přisvědčit, že podle § 9 nařízení má mimo jiné právo i na přiznání cestovních výdajů. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že likvidátorku tíží povinnost tyto výdaje nejen jednoznačně specifikovat, ale i jejich účelnost (k problematice srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012) doložit, což se nestalo. Z jejího podání (z 14. 2. 2024, č. l. 22, 23), ale ani z podaného odvolání nelze učinit závěr o účelnosti jí požadovaného cestovného na trase , adresa, a zpět za situace, má-li likvidátorka (coby insolvenční správkyně) v , Anonymizováno, pobočku (jak se podává z informací dostupných na www.justice.cz), jak správně zdůraznil soud prvního stupně.14. S ohledem na shora uvedené skutečnosti odvolací soud změnil výrok II. usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odvoláním napadeném rozsahu tak, že likvidátorce přiznal odměnu 10 000 Kč, ve výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).15. Jelikož je účastníkem tohoto řízení pouze likvidátorka, nepřichází v úvahu rozhodnutí o nákladech řízení.