9 Cmo 181/2024-0 — Vrchní soud v Praze

1. Shora uvedeným usnesením ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 15 Cm 147/2005 Městský soud v Praze vydal předběžné opatření, kterým nařídil , tituly před jménem, , soudnímu exekutorovi , adresa, , se sídlem , adresa, , aby částku ve výši 1 058 390 Kč vymoženou v jím vedené exekuci pod sp. zn. 140 EX 00010/23 uložil ve lhůtě tří dnů do soudní úschovy.2. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se návrhem doručeným soudu prvního stupně dne 20. 3. 2024 žalobce z důvodu obavy o ohrožení případného výkonu rozhodnutí domáhal vydání předběžného opatření, na základě něhož by bylo , tituly před jménem, , soudnímu exekutorovi , adresa, nařízeno, aby částku ve výši 1 058 390 Kč, vymoženou v jím vedené exekuci pod sp. zn. 140 EX 00010/23, složil ve lhůtě tří dnů do soudní úschovy Městského soudu v Praze.3. Podle soudu prvního stupně bylo žalobcem osvědčeno vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2021 č. j. 15 Cm 147/2005-759 ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 6 Cmo 330/2021-818 o povinnosti žalovaného č. 2 žalobci zaplatit částku ve výši 7 081 765,20 Kč s příslušenstvím, dále částku ve výši 921 605,80 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 1 821 805 Kč.4. Soud prvního stupně dále vycházel ze skutečnosti, že žalobce v návaznosti na to podal dne 31. 1. 2023 návrh na exekuci a v exekuční věci bylo již dne 2. 2. 2023, pod č. j. 140 Ex 00010/20011 vydáno vyrozumění o zahájení exekuce a soudní exekutor následně vydal i exekuční příkazy. Soud prvního stupně vycházel také ze skutečnosti, že dne 9. 6. 2023 bylo soudním exekutorem vydáno usnesení, č. j. 140 Ex 00010/23-075 o dražbě věcí ve vlastnictví povinného (žalovaného č. 2), a následně byla i provedena dražba a nejvyšší podání představovalo částku 1 013 555 Kč a tato částka byla vydražitelem uhrazena. Podle soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 27 Cdo 1264/2023-887 Nejvyšší soud výše uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 6 Cmo 330/2021-818 ve vztahu k žalovanému č. 2 zrušil a věc byla Vrchnímu soudu jako soudu odvolacímu vrácena k dalšímu řízení. V návaznosti na to soudní exekutor Mgr. Jan Vedral podle soudu prvního stupně dne 19. 3. 2024 vydal oznámení o deponování exekučně vymožené částky ve výši 1 058 390 Kč na úschovném účtu exekutora.5. Při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření soud prvního stupně měl za to, že je ohrožen případný výkon rozhodnutí, když se v minulosti povinný pokusil zbavit majetku a z tohoto důvodu uložil soudnímu exekutorovi v souladu s § 76 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) shora uvedenou povinnost. Když Městský soud v Praze nezřizuje úschovy, musí si podle soudu prvního stupně soudní exekutor zvolit obvodní soud (okresní soud), kde tyto prostředky budou deponovány do pravomocného skončení věci.6. Proti výše uvedenému usnesení podal žalovaný č. 2 (odvolatel) včasné odvolání, v němž vyjádřil názor, že žalobce neosvědčil ohrožení výkonu rozhodnutí a odvolatel neshledává ani žádný důvod pro vydání předběžného opatření. Podle odvolatele je v napadaném usnesení zaměňována potřeba zatímní úpravy a ohrožení výkonu rozhodnutí, což považuje za rozporné. Ve vztahu k tvrzenému ohrožení výkonu rozhodnutí podle odvolatele neexistuje v daném případě žádný titul, který by mohl být exekučním titulem, když podle odvolatele mu prvostupňovým rozsudkem ze dne 16. 8. 2021, č. j. 15 Cm 147/2005-759, žádná povinnost pravomocmě uložena nebyla a dovolací soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 6 Cmo 330/2021-818, ve vztahu k jeho osobě zrušil. Navíc podal i odvolání do usnesení o zastavení exekuce. Navrhl, aby Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.7. Podáním ze dne 21. 5. 2024 se k podanému odvolání vyjádřil žalobce, podle něhož soud prvního stupně rozhodl v souladu se zákonem v mezích žalobcova návrhu na vydání předběžného opatření. Podle žalobce není třeba, aby existoval v dané věci exekuční titul, neboť zákon existenci vykonatelného titulu jako předpoklad pro nařízení předběžného opatření nevyžaduje. Žalobce vyjádřil názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, č.j. 27 Cdo 1264/2023-887 nezpochybňuje důvodnost nároku žalobce vůči žalovanému č. 2 a pouze ho považuje za předčasný. Žalobce přitom poukázal na tvrzenou trestnou činnost žalovaného č. 2, za niž měl být žalovaný č. 2 pravomocně odsouzen. Žalobce považuje za pravděpodobné, že bude zjištěna žalovaným č. 2 způsobená škoda společnosti Sati jeho trestnou činností, přičemž žalovaný č. 2 ručí za závazek vůči žalobci. Navrhl, aby Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení potvrdil jako věcně správné.8. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v projednávané věci, kdy byla shora uvedená povinnost uložena exekutorovi, jenž se proti tomu nebrání a odvolává se toliko žalovaný č. 2, se předně musel zabývat otázkou, zda odvolání bylo podáno osobou, jež k tomu byla oprávněna či nikoliv.9. Aby odvolací soud mohl učinit závěr v tom směru, zda odvolání bylo podáno osobou, jež k tomu byla oprávněna či nikoliv, posuzoval subjektivní legitimaci žalovaného č. 2 k podání odvolání.10. Podle právního názoru odvolacího soudu odvolatel je subjektivně legitimován k podání odvolání v případě, že mu rozhodnutím soudu první instance nebylo vyhověno nebo mu byla rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Újmu lze však posuzovat pouze z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva. Rozhodujícím je přitom výrok rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale pouze objektivní skutečnost, zda rozhodnutím soudu účastníkovi byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí, jak je zřejmé též z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2323/99.11. Když žalovanému č. 2 rozhodnutím soudu prvního stupně nebyla způsobena žádná újma, odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že odvolání žalovaného č. 2 proti napadanému usnesení bylo podáno osobou, jež k tomu oprávněna nebyla a odvolání žalovaného č. 2 proto podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.12. O nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí ve věci.