9 Cmo 209/2024-22 — Vrchní soud v Praze

1. Krajský soud v Hradci Králové coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením rozhodl tak, že „Likvidátorovi , tituly před jménem, , IČ , IČO, , , adresa, , se podle § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění pozdějších předpisů, přiznává odměna ve výši 10 000 Kč s tím, že odměna bude vyplacena státem Českou republikou z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Hradci Králové po právní moci tohoto usnesení.“ (výrok I.), „Návrh likvidátora na přiznání odměny co do částky 5 000 (převyšující 10 000 Kč) a na přiznání náhrady hotových výdajů ve výši 2 178 Kč se zamítá.“ (výrok II.).2. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 7 odst. 1, a 2 a § 9 odst. 1, 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“). Dále uvedl, že v rámci likvidace společnosti nezjistil žádný majetek, tudíž není možné stanovit likvidační zůstatek. V takových případech je dle soudu rozhodovací praxe ustálena v názoru, že je třeba s ohledem na náročnost práce likvidátora a požadavků kladených na jeho osobu stanovit likvidátorovi odměnu ve výši 10 000 Kč (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2022, č. j. 14 Cmo 78/2022-49). Soud tedy přiznal likvidátorovi odměnu ve výši 10 000 Kč výrokem I. usnesení. Ve zbylém rozsahu návrh likvidátora na přiznání odměny co do částky 5 000 Kč zamítl výrokem II. Dále soud uvedl, že likvidátor vyúčtoval také hotové výdaje sestávající z nákladů na inzerci v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč, ale soud tyto hotové výdaje neshledal účelnými. Při posuzování toho, zda se jedná o účelně vynaložený výdaj likvidace společnosti, je rozhodovací praxe ustálena na tom, že pokud likvidátor zjistil nemajetnost společnosti, považuje se za nadbytečné zveřejnit oznámení ve smyslu § 198 odst. 2 občanského zákoníku, neboť oznámení nemohlo mít na průběh likvidace vliv. „Účelem je výzva pro věřitele k přihlášení pohledávek“, přičemž o vstupu společnosti do likvidace se věřitelé mohou dozvědět jednodušším způsobem než náhledem do Obchodního věstníku, a to nahlédnutím do veřejného rejstříku. Jestliže má likvidátor dvě rovnocenné a stejně efektivní možnosti splnění zákonné povinnosti, měl by si vybrat takový procesní postup, který je ve vztahu k veřejným prostředkům méně nákladný a hospodárný, neboť v opačném případě nelze z jeho strany hovořit o účelném vynakládání požadovaných hotových výdajů (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 8 Cmo 77/2023). Soud s přihlédnutím k uvedené judikatuře nepřiznal likvidátorovi požadovaných 2 178 Kč. Protože i v nynější věci společnost nedisponovala žádným majetkem a byla neaktivní, posoudil soud náklady na zveřejnění výzvy v Obchodním věstníku jako neúčelně vynaložené. Návrh na přiznání náhrady hotových výdajů ve výši 2 178 Kč proto zamítl výrokem II. usnesení.3. Proti usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady hotového výdaje 2 178 Kč podal likvidátor v zákonné lhůtě odvolání. Likvidátor má za to, že mu má soud přiznat také náhradu hotových výdajů ve výši 2 178 Kč za zveřejnění výzvy v Obchodním věstníku, kdy se jedná o účelně vynaložený náklad za účelem zjištění známých věřitelů a majetku společnosti. Právě věřitelé sdělují informace o majetku, který nevyplyne ze součinností s institucemi. Součástí výzvy v Obchodním věstníku je také žádost věřitelům o sdělení majetku. Pokud společník společnosti neposkytne likvidátorovi součinnost, nejsou další podklady kromě informací ze součinností, z opatrnosti činí likvidátor výzvu ke sdělení, která je zveřejněna v Obchodním věstníku. Povinnost zveřejnit výzvu pro věřitele vyplývá přímo z ustanovení § 198 odst. 2 o. z. a to bez zbytečného odkladu. Pokud by likvidátor čekal na sdělení informací ohledně majetku společnosti na odpovědi na součinnosti ze strany institucí, porušil by výše uvedené ustanovení, jelikož by výzva nebyla zveřejněna neodkladně. Jiné Krajské soudy hotový výdaj za zveřejnění výzvy v obchodním rejstříku uznávají jako účelně vynaložený výdaj a tento výdaj proplácejí (viz např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové 16 Cm 179/2022-21, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 38 Cm 460/2022-44, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 38 Cm 376/2022-81, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 Cm 151/2022-30).4. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu tak, že se likvidátorovi přiznává náhrada hotového výdaje za likvidaci ve výši 2 178 Kč.5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady hotových výdajů ve výši 2 178 Kč a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.6. Vzhledem k tomu, že odvolatel byl jmenován likvidátorem společnosti v roce 2023, je třeba vycházet z právní úpravy platné a účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce.7. Podle § 9 odst. 2 nařízení „Likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů. Podle odst. 3, hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč.“8. Odvolací soud se zabýval účelností výdaje za inzerci v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč. Nejvyšší soud stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023 (dále také jen „stanovisko“) sjednotil rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci ohledně posouzení účelnosti výdajů vynaložených likvidátorem jmenovaným soudem nebo jiným orgánem veřejné moci zveřejněním oznámení o vstupu do likvidace a výzvy k přihlášení pohledávek podle § 198 odst. 2 o. z. v Obchodním věstníku. Podle Nejvyššího soudu není zveřejnění výzvy k přihlášení pohledávek účelně vynaloženým výdajem tehdy, jestliže likvidátor mohl pro provedení nezbytných šetření důvodně předpokládat, že právnická osoba nemá žádný majetek. V daném případě likvidátor vynaložil výdaj za inzerci v Obchodním věstníku před vydáním stanoviska částku 2 178 Kč, pročež přímým uplatněním stanoviska by došlo ve vztahu k likvidátorovi k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí. Byl by narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť v době vynaložení nákladů na inzerci likvidátor plnící zákonnou povinnost dle § 198 odst. 2 o. z., nemohl objektivně předvídat vydání stanoviska a předchozí rozhodovací praxe zdejšího soudu naopak stála na závěru, že zveřejnění výzvy v Obchodním věstníku je nutnou podmínkou pro výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku (srov. např. usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 7 Cmo 43/2017, uveřejněné v Obchodněprávní revui č. 4/2018). Likvidátorovi nelze klást k tíži, že provedl přesně to, co po něm zákon i soudní praxe před vydáním stanoviska požadovala. Odvolací soud výdaj za inzerci v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč shledal za účelně vynaložený výdaj, na jehož náhradu má likvidátor právo (viz § 9 odst. 2 nařízení).9. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně náhrady hotových výdajů likvidátora podle § 219 o. s. ř. změnil tak, že mu přiznal na náhradě hotových výdajů 2 178 Kč.10. Jelikož je likvidátor jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.