9 Cmo 246/2024-36 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením výrokem I. , tituly před jménem, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , , adresa, , již zaniklé obchodní společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, , naposledy sídlem , adresa, (dále též jen „likvidátor“) odměnu ve výši 10 000 Kč a výrokem II. mu přiznal náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 3 689,90 Kč.2. Soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v odůvodnění usnesení zmínil své rozhodnutí (usnesení ze dne 30. ledna 2023 č. j. 77 Cm 111/2022-21), jímž jmenoval likvidátorem společnosti , právnická osoba, (dále též jen „společnost“) , tituly před jménem, (dále též jen „likvidátor“). Následně soud citoval příslušnou právní úpravu - § 5 odst. 1, § 7 odst. 1 a § 9 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“). Uvedl, že s přihlédnutím k administrativní náročnosti činnosti a oborné kvalifikaci jmenovaného likvidátora, s přihlédnutím k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 7 Cmo 74/2016) jakož i s přihlédnutím k samotné délce likvidace a k tomu, že se jednalo o likvidaci zcela nemajetné společnosti, soud přiznal likvidátorovi dle ust. § 7 odst. 1 nařízení zvýšenou odměnu ve výši 10 000 Kč. Dále soud uvedl, že likvidátor doložil soudu výdaj na oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč, zpracování a podání daňového přiznání ve výši 4 840 Kč, služby archivace dokumentů likvidované společnosti ve výši 7 000 Kč, náklady na poštovné a správní poplatky ve výši 1 089,90 Kč s tím, že likvidátor soudu nedoložil administrativní výdaje, v nichž jsou dle likvidátora obsaženy náklady na kancelářské potřeby, kopírování a telefon, v souhrnné výši 2 000 Kč. Akcentoval, že dle § 9 odst. 2 nařízení má likvidátor právo na náhradu jen těch nákladů, které prokáže, avšak soud likvidátora k doložení těchto výdajů nevyzýval, neboť z jiných řízení o určení odměny téhož likvidátora vedených u Městského soudu v Praze je mu známo, že si je likvidátor této podstatné náležitosti vědom (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1699/21). Soud si byl vědom skutečnosti, že v dnešní době je téměř nemožné spolehlivě tyto výdaje (telefonní paušál, internet, toner do tiskárny a další) ve vztahu ke každé jednotlivé likvidaci vyčíslit, natož doložit, a proto je nutné je paušalizovat, zvláště v případě likvidátora, insolvenčního správce, který má na starosti celou řadu likvidací. Přestože jiné právní předpisy na tuto situaci reagují a úpravu paušálních nákladů obsahují (např. § 7 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., § 13 odst. 4 či § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. nebo § 15 odst. 2 vyhlášky č. 504/2020 Sb.), nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tuto výslovnou úpravu neobsahuje. To by však vedlo k tomu, že by likvidátor musel veškeré hotové výdaje, které není možné pro každou jednotlivou likvidaci individualizovat, a tak spolehlivě doložit, přestože není pochybnost o jejich vzniku, nést ze své odměny, která je mu přiznána za úspěšné dokončení likvidace. Tento příliš formalistický přístup by byl vůči likvidátorovi hrubě nespravedlivý, a proto dle názoru soudu nesprávný. Zároveň je ale soudu z jeho vlastní činnosti známo, že likvidátorem uvedená výše těchto paušálních nákladů je zcela nepřiměřená výši těchto nákladů v obdobných případech, které se pohybují v rozmezí od 400 Kč do 600 Kč. Soud proto náhradu paušálních výdajů přiznal, avšak ve výši 600 Kč, když likvidátorem nebylo tvrzeno ani doloženo, že by v této věci měly být vyšší administrativní náklady než v obdobných případech. Soud však neshledal jako účelně vynaložený výdaj na oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč, zpracování a podání daňového přiznání ve výši 4 840 Kč, když dle sdělení likvidátora se jednalo o zcela nemajetnou společnost. Oznámení o vstupu společnosti do likvidace v obchodním věstníku je další způsob, jak seznámit věřitele se vstupem společnosti do likvidace a informovat je, jak přihlásit své pohledávky. Zjistí-li však likvidátor, že neexistuje majetek likvidované společnosti, z něhož by mohl uspokojit závazky společnosti vůči věřitelům, nelze považovat výdaj na zveřejnění oznámení o vstupu společnosti do likvidace za účelně vynaložený, když případné přihlášení pohledávky věřitele by na stav likvidace nemělo žádný vliv, přičemž samotný zápis likvidace v obchodním rejstříku lze považovat ve vztahu k věřitelům za dostatečné (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 5 Cmo 11/2020). Stejně tak nelze dle soudu prvního stupně považovat za účelně vynaložený výdaj na zpracování daňových přiznání za období likvidace. V případech, kdy se jedná o společnost zcela nemajetnou, není k dokončení likvidace a jejímu výmazu z obchodního rejstříku potřebné předkládat souhlas finančního úřadu s výmazem společnosti, postačí prohlášení likvidátora o neexistenci majetku, na jehož základě obchodní rejstřík společnost vymaže (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2023, sp. zn. 8 Cmo 77/2023). Pro úplnost soud dodává, že vznikla-li nutnost vypracovat a podat daňová přiznání z důvodu delšího trvání likvidace, ač nic nebránilo likvidátorovi ukončit likvidaci již dříve (bez nutnosti podat daňová přiznání), nelze pak tento dodatečný náklad mít za účelný a přenášet jej na stát. Soud dále neshledal ani likvidátorem doložený výdaj na archivaci ve výši 7 000 Kč za účelně vynaložený. Soudu je z jeho vlastní činnosti známo, že výše náhrady nákladů archivace se u obdobných likvidací pohybuje v rozmezí do 2 000 Kč, a proto náklad na archivaci ve výši 7 000 Kč shledal za zcela nepřiměřený a tím nehospodárný a neúčelný, když likvidátor by měl volit služby třetích osob, nemůže-li tyto služby zajistit sám, které jsou k veřejným prostředkům co nejméně nákladné a hospodárné. Soud proto náhradu výdaje na archivaci přiznal, avšak pouze ve výši 2 000 Kč, jenž soud shledal za náklad přiměřený k obdobným likvidacím. Náhrada nákladů tedy byla přiznána ve výši, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení, když výše likvidačního zůstatku společnosti byla nulová, „přičemž od této částky byla odečtena poskytnutá záloha ve výši 10 000 Kč.“3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor v zákonné lhůtě odvolání. Z obsahu odvolání vyplývá, že míří jen do nepřiznané náhrady hotových výdajů, konkrétně do zcela nepřiznaného výdaje za účetní služby a „za podání daňových přiznání“ ve výši 4 840 Kč a za oznámení vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč a pouze do nepřiznané části náhrady hotového výdaje za archivaci ve výši 5 000 Kč.4. Likvidátor namítl, že při výkonu funkce likvidátora je povinen jednat s péčí řádného hospodáře (§ 193 o. z. ve spojení s § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 z. o. k.), ostatně jak toto bylo i definováno v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 67/2023 z 3. 5. 2023 či 7 Cmo 176/2024 z 1. 7. 2024. V rámci plnění svých zákonných povinností je v souladu se zákonem, a to dle § 198 o. z. ve spojitosti s § 13 a § 14 odst. 1 nař. vlády č. 351/2013 Sb., likvidátor povinen oznámit, bez zbytečného odkladu, vstup právnické osoby do likvidace všem známým věřitelům a zároveň učinit výzvu pro věřitele, aby své pohledávky přihlásili ve lhůtě stanovené zákonem do likvidace společnosti. Tato povinnost je obligatorní a nikoli dispozitivní, jak se soud prvního stupně ve svém usnesení domnívá. Odvolatel zdůraznil, že vstup společnosti do likvidace je na základě soudního rozhodnutí, a tudíž věřitel se to nedozví ihned, ale teprve na základě zápisu v důsledku tohoto rozhodnutí soudu do obchodního rejstříku, kdy v praxi ne vždy dojde k včasnému a řádnému zápisu těchto skutečnosti do obchodního rejstříku a likvidátor má pak za povinnost bez ohledu na fakt, zda je společnost majetná či nemajetná, postupovat dle § 198 o. z. Likvidátor přitom připomíná, že v případě dobrovolné likvidace ve formě notářského zápisu sepsaného notářem, je postup dle § 198 o. z. rovněž zpoplatněn, kdy 1. zveřejnění je v ceně úhrady notářského zápisu a 2. zveřejnění je povinen uhradit likvidátor tak, aby byla naplněna dikce § 198 o. z. Likvidátor proto nesouhlasí s tvrzením soudu o tom, že zveřejnění vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku není účelně vynaložený výdaj (náklad) likvidace, jelikož zjištění, zda společnost má či nemá majetek je obsahem likvidace a na jejím začátku či v průběhu likvidace nemůže likvidátor předjímat, že společnost je nemajetná, a proto nebude postupovat dle § 198 o. z., jak dovozuje soud. Z praxe je likvidátorovi známo, že i při ukončení likvidace se může objevit majetek, který na počátku či v průběhu likvidace nebyl likvidátorovi znám, a tudíž se likvidátor nemůže spoléhat na to, že poruší zákonné ustanovení o zveřejnění vstupu společnosti do likvidace jen proto, že se domnívá, že je společnost nemajetná. Sám statut „nemajetnosti“ likvidované společnosti