9 Cmo 327/2024-47 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením výrokem I. přiznal , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, , již zaniklé obchodní společnosti , právnická osoba, (dále též jen „likvidátor“) odměnu ve výši 10 000 Kč a výrokem II. náhradu hotových výdajů likvidace ve výši 649 Kč. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí s odkazem na § 5 odst. 1, § 7 odst. 1, a 2 a § 9 odst. 2 a 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (dále jen „nařízení“). Dále uvedl, že likvidátor soudu doložil výdaj na oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč, služby archivace dokumentů likvidované společnosti ve výši 500 Kč, náklad na kancelářské potřeby ve výši 119 Kč a náklady na ověření podpisů, kolky a poštovné ve výši 30 Kč. Soud neshledal jako účelně vynaložený výdaj na oznámení o vstupu společnosti do likvidace v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč a nepřiznal náhradu tohoto výdaje, když dle sdělení likvidátora se jednalo o neaktivní a zcela nemajetnou společnost. Zjistí-li likvidátor, že neexistuje majetek likvidované společnosti, z něhož by mohl uspokojit závazky společnosti vůči věřitelům, nelze považovat výdaj na zveřejnění oznámení o vstupu společnosti do likvidace za účelně vynaložený, když případné přihlášení pohledávky věřitele by na stav likvidace nemělo žádný vliv, přičemž samotný zápis likvidace v obchodním rejstříku lze považovat za dostatečný (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. 5 Cmo 11/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2019, sp. zn. 27 Cdo 2143/2017, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023).2. Proti usnesení soudu prvního stupně podal likvidátor v zákonné lhůtě odvolání. Z obsahu odvolání vyplývá, že míří jen do nepřiznané části náhrady hotových výdajů. Stěžejní odvolací námitka spočívala v tom, že likvidátor podal inzerát v Obchodního věstníku bez odkladu poté, co nabylo právní moci usnesení o likvidaci společnosti a byl zapsán jako likvidátor v obchodním rejstříku s tím, že ke zveřejnění v Obchodním věstníku došlo ve dnech 13. 11. 2023 a 27. 11. 2023 pod značkou OV08219356., tedy dříve, než bylo vydáno stanovisko nejvyššího soudu ze dne 14. února 2024 sp. zn. Cpjn 203/2023. Zdůraznil, že i k dnešnímu dni platí, že dle § 2018 o. z. povinnost zveřejnit údaje je splněna jejich zveřejněním v Obchodním věstníku.3. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se likvidátorovi přiznává náhrada hotového výdaje za likvidaci ve výši 2 178 Kč4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady hotových výdajů ve výši 2 178 Kč a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.5. Vzhledem k tomu, že odvolatel byl jmenován likvidátorem společnosti v roce 2023, je třeba vycházet z právní úpravy platné a účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce.6. Podle § 9 odst. 2 nařízení „Likvidátor má právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů v prokázané výši, nejvýše však ve výši odpovídající ceně obvyklé v době a místě uplatnění těchto hotových výdajů. Podle odst. 3, hradí-li stát náhradu hotových výdajů v případě, že ji nelze zcela nebo zčásti uhradit z majetku zrušené právnické osoby, uhradí ji v rozsahu, ve kterém ji nelze hradit z těchto zdrojů, nejvýše však ve výši 50 000 Kč.“7. Odvolací soud se zabýval účelností výdaje za inzerci v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč. Nejvyšší soud stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. února 2024, sp. zn. Cpjn 203/2023 (dále také jen „stanovisko“) sjednotil rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci ohledně posouzení účelnosti výdajů vynaložených likvidátorem jmenovaným soudem nebo jiným orgánem veřejné moci zveřejněním oznámení o vstupu do likvidace a výzvy k přihlášení pohledávek podle § 198 odst. 2 o. z. v Obchodním věstníku. Podle Nejvyššího soudu není zveřejnění výzvy k přihlášení pohledávek účelně vynaloženým výdajem tehdy, jestliže likvidátor mohl pro provedení nezbytných šetření důvodně předpokládat, že právnická osoba nemá žádný majetek. V daném případě likvidátor vynaložil výdaj za inzerci v Obchodním věstníku před vydáním stanoviska částku 2 178 Kč, pročež přímým uplatněním stanoviska by došlo ve vztahu k likvidátorovi k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí. Byl by narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť v době vynaložení nákladů na inzerci likvidátor plnící zákonnou povinnost dle § 198 odst. 2 o. z., nemohl objektivně předvídat vydání stanoviska a předchozí rozhodovací praxe zdejšího soudu naopak stála na závěru, že zveřejnění výzvy v Obchodním věstníku je nutnou podmínkou pro výmaz právnické osoby z veřejného rejstříku (srov. např. usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 7 Cmo 43/2017, uveřejněné v Obchodněprávní revui č. 4/2018). Likvidátorovi nelze klást k tíži, že provedl přesně to, co po něm zákon i soudní praxe před vydáním stanoviska požadovala. Odvolací soud výdaj za inzerci v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč shledal za účelně vynaložený výdaj, na jehož náhradu má likvidátor právo (viz § 9 odst. 2 nařízení).8. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně náhrady hotových výdajů likvidátora podle § 219 o. s. ř. změnil tak, že mu přiznal na náhradě hotových výdajů dalších 2 178 Kč.9. Jelikož je likvidátor jediným účastníkem řízení, nepřichází v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení.