5 Cmo 147/2024-48 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným směnečným platebním rozkazem soud prvního stupně uložil žalovanému, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatil žalobkyni směnečný peníz 60 000 Kč 6% úrokem z této částky od 1. 1. 2022 do zaplacení, směnečnou odměnu 200 Kč a náklady řízení v částce 14 807,50 Kč nebo aby v téže lhůtě podal proti směnečnému platebnímu rozkazu odůvodněné námitky.2. Žalovaný v podání, učiněném v patnáctidenní lhůtě od doručení směnečného platebního rozkazu a označeném jako odvolání ve věci úhrady platebního rozkazu uvedl, že si je vědom svého dluhu a prosí o možnost splátkového kalendáře a měsíční splátky 2 000 Kč, protože veškeré jeho příjmy pokryjí pouze náklady na bydlení a živobytí. Současně žádá o prominutí náhrady nákladů řízení, které není schopen uhradit.3. Odvolací soud toto podání žalovaného dle § 41 odst. 2 o. s. ř. posoudil podle obsahu jako odvolání do výroku o nákladech řízení a výroku o lhůtě k plnění ve směnečném platebním rozkaze.4. K výzvě odvolacího soudu se žalobkyně vyjádřila k oběma návrhům žalovaného. K návrhu na změnu lhůty k plnění (ve splátkách) uvedla, že v návaznosti na sdělení žalovaného v reakci na předžalobní výzvu, že není schopen předmětnou částku uhradit, mu poskytla časový prostor k alespoň částečnému umoření dluhu tím, že posečkala s podáním žaloby tři měsíce. Žalovaný však nic nezaplatil. Není přitom zřejmé, proč tak neučinil, když nyní tvrdí, že je schopen splácet 2 000 Kč měsíčně. Pokud by takto platil již dříve, mohl být jeho dluh uhrazen a žalobkyně by nemusela podávat žalobu. V dobré víře žalovanému pomohla a poskytla mu finanční prostředky v době, kdy byl ve finanční tísni, on jí dosud nic nevrátil. Přitom jako rozvedené matce by se jí v současné složité době doslova hodila každá koruna. Nesouhlasí ani s návrhem žalovaného na aplikaci § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení, neboť má za to, že nejsou dány žádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení, pro které by bylo možné po ní spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesla ze svého. Nepřiznání náhrady nákladů řízení by se nedůvodně a negativně dotklo jejích majetkových poměrů. Okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, byly zjevně zapříčiněny chováním žalovaného.5. Odvolací soud přezkoumal směnečný platební rozkaz v odvoláním napadeném rozsahu.6. Pokud jde o tvrzení žalovaného o jeho majetkových poměrech, k výzvě soudu prvního stupně doložil žalovaný vyplněný formulář majetkového prohlášení. Z něj odvolací soud zjistil, že žalovaný nemá žádné příjmy z pracovního ani jiného obdobného poměru ani z podnikání, není poživatelem žádné dávky hmotného a sociálního zabezpečení. Z oznámení ČSSZ o navýšení měsíční splátky vypláceného důchodu od 1. 1. 2023 na částku 11 742 Kč, přiloženého k prohlášení, však lze jednoznačně dovodit, že je poživatelem starobního důchodu v této výši. Žalovaný v prohlášení neuvádí žádný osobní majetek, mezi výdaji uvádí pouze nájemné ve výši 12 000 Kč. Jediným vykazovaným dluhem je dluh ve výši 120 000 Kč za kotel, na který splácí 2 400 Kč měsíčně, zcela však absentuje údaj době vzniku dluhu, jeho splatnosti a o osobě věřitele. Dále se z prohlášení podává, že žalovaný sdílí společnou domácnost se svou manželkou, která má vlastní příjem ve výši 12 500 Kč. Nic neuvedl o výši svých běžných životních nákladů.7. Odvolací soud neshledal předpoklady pro změnu výroku o lhůtě k plnění ve směnečném platebním rozkaze. Z obsahu spisu plyne, že žaloba o zaplacení směnky byla skutečně podána více než tři měsíce po zaslání předžalobní výzvy, na konci promlčecí doby pro uplatnění práv ze směnky. Sám žalovaný existenci svého dluhu vůči žalobkyni nijak nezpochybňuje a potvrzuje, že žalobkyni o částku 60 000 Kč požádal v době, kdy se nacházel ve finanční tísni. Jestliže jediným (vykazovaným) příjmem žalovaného je jeho starobní důchod, jehož výše se od ledna 2023 nezměnila a žalovaný přitom ani netvrdí, že by jakýchkoliv změn doznaly jeho náklady a výdaje, lze logicky dovozovat, že při takto nezměněných majetkových poměrech mohl na dluh ze směnky, jehož splatnosti si byl vědom, splácet již dříve, byť v menších částkách. Žalobkyně také důvodně poukazuje na skutečnost, že žalovanému poskytla žalovanému dostatečný časový prostor pro to, aby alespoň začal na dluh plnit, byť v menších částkách. Za této situace odvolací soud neshledal důvody pro změnu výroku směnečného platebního rozkazu ve výroku a o lhůtě k plnění tak, že by žalovanému bylo umožněno plnění ve splátkách.8. Podle odvolacího soudu nejsou naplněny ani zákonné předpoklady podle § 150 o. s. ř. pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná. Ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznal, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem. Rozhodnout podle citovaného ustanovení lze ve vztahu k účastníkům řízení, jimž by jinak náhrada nákladů řízení náležela, jen výjimečně, v případě, kdy by přiznání náhrady nákladů řízení s ohledem na okolnosti věci se jevilo příliš tvrdým a nespravedlivým, ale současně pokud by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Ustálená soudní judikatura je založena na závěru, že úvaha soudu o tom, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, s přihlédnutím k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení, jakož i jiným pro rozhodnutí relevantním skutečnostem. Z údajů poskytnutým žalovaným o jeho majetkových poměrech nelze ani dovozovat, že se jedná o osobu bez jakýchkoliv příjmů a zcela nemajetnou. Výše příjmů žalovaného a jeho manželky, kteří sdílí společnost domácnost, zjevně postačuje na pokrytí žalovaným vykazovaných výdajů, ostatně sám žalovaný připouští možnost placení splátek ve výši 2 000 Kč. Odvolací soud již shora vyložil, že žalovaný zjevně na směnečnou pohledávku žalobkyně, kterou nijak nesporuje, takto postupně mohl postupně plnit ve splátkách již dříve. Neprojevil však vůli zaplatit ani tu nejmenší částku, a to ani na základě předžalobní výzvy. Na rozdíl od obchodní korporace nebo banky, u nichž se nepřiznání nákladů soudního řízení nemusí negativně projevit v jejich majetkové sféře, je žalobkyně fyzická osoba a zcela důvodně a logicky namítá, že nepřiznání náhrady nákladů řízení, které byly nezbytné a účelně vynaložené, aby uplatněním práva ze směnky v soudním řízení zabránila promlčení nároku, by se nutně muselo negativně promítnout do jejích majetkových poměrů. Zejména když celková výše těchto nákladů dosahuje téměř čtvrtiny žalované pohledávky. Za situace, kdy žalovaný potvrzuje, že si je svého dluhu vůči žalobkyni vědom, ale na tento dluh žádné, byť ani částečné plnění neposkytl, ač sám možnost plnění dluhu v nízkých splátkách připouští, nelze než uzavřít, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesla ze svého. Proto směnečný platební rozkaz potvrdil i ve výroku o náhradě nákladů řízení.9. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 142 odst.1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni proto přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši odpovídající mimosmluvní odměně za její zastupování advokátem v rozsahu jedné poloviny za úkon právní služby spočívající v písemném podání žalobkyně k výzvě odvolacího soudu podle ustanovení § 7 bod 5. a § 11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s tím, že za tarifní hodnotu je třeba v daném případě považovat částku 14 807,50 Kč, odpovídající výši nákladů řízení, přiznaných žalobkyni ve směnečném platebním rozkaze. Žalobkyni dále náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 434,70 Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.