9 Cmo 364/2024-34 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze coby soud prvního stupně (dále též jen „soud“) v záhlaví označeným usnesením výrokem I. přiznal , tituly před jménem, , nar. , Anonymizováno, , likvidátorovi (dále též jen „likvidátor“) již zaniklé obchodní společnosti , právnická osoba, . v likvidaci, IČO , IČO, (dále též jen „společnost“) odměnu likvidátora ve výši 5 000 Kč a výrokem II. mu přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 2 779 Kč, která mu bude uhrazena z poskytnuté zálohy na hotové výdaje ve výši 8 000 Kč a výrokem III. mu uložil zaplacení nespotřebované zálohy České republice na účet Městského soudu v Praze ve výši 5 221 Kč do 3 dnů po právní moci tohoto usnesení.2. Soud prvního stupně v odůvodnění poukázal na usnesení ze dne 4. 6. 2012 č. j. 73 Cm 55/2012-5, jímž soud jmenoval mj. , tituly před jménem, likvidátorem společnosti , právnická osoba, . v likvidaci s tím, že s odkazem na § 3043 odst. 2 o. z. na věc aplikoval § 71 odst. 6 a 9 obch. zák. a při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů vycházel z vyhlášky ministerstva č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“). Dle předloženého vyúčtování shledal soud jako účelně vynaloženou položku ve výši 2 178 Kč (zveřejnění v Obchodním věstníku), položku ve výši 340 Kč (ověřování) a položku ve výši 261 Kč (poštovné). Náhradu hotového výdaje ve výši 3 000 Kč (účetnictví) a 4 000 Kč (archivace) soud likvidátorovi nepřiznal, neboť vynaložení tohoto výdaje nebylo ani přes výzvu soudu doloženo. Pokud jde o cestovní výdaje, soud jejich náhradu likvidátorovi nepřiznal, neboť je nepovažoval za účelně vynaložené. V otázce přiznání náhrady hotových výdajů spojených s likvidací totiž dle soudu nelze přehlédnout kritérium účelnosti vynaložených výdajů (srov. např. nález Ústavního soudu z 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/12). Za účelné výdaje přitom nelze bez dalšího považovat výdaj za použití osobního motorového vozidla při jízdách po městě, v němž má likvidátor sídlo (Praha), existujeli k místu prováděného úkonu jiný přiměřený a dostupný způsob dopravy (využití veřejné dopravy) (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, 14 Cmo 243/2019, ze dne 29. 8. 2019). Pokud jde o cestu mimo město, v němž má (resp. měl) likvidátor sídlo, konkrétně do Karlových Varů (finanční úřad), nepostačuje k prokázání účelnosti cestovních výdajů pouhé rozepsání cestovních výdajů s uvedením data jízdy, označením výchozího a cílového místa, aniž by spolu s tím nebyly tvrzeny (a doloženy) i skutečnosti, na jejichž základě bude možné vyhodnotit, že uskutečněná jízda byla provedena účelně v rámci naplňování účelu likvidace (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 7 Cmo 82/2022 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 14 Cmo 260/2024). Navrhovatel v tomto ohledu sice na výzvu soudu sdělil, že jízda do Karlových Varů byla nutná za účelem nahlédnutí do spisu a vyjádření se k dokladům, na druhou stranu již nijak netvrdil (ani nedoložil), z jakého důvodu bylo nutné provést tento v rámci likvidace nemajetné společnosti neobvyklý úkon. Z tohoto důvodu nebylo možné tento úkon vyhodnotit jako účelný v rámci naplňování účelu likvidace. Soud proto přiznal likvidátorovi náhradu hotových výdajů ve výši 2 779 Kč, která bude v plné výši uhrazena z poskytnuté zálohy (výrok II.). Jelikož likvidátorovi poskytnutá záloha (8 000 Kč) byla vyčerpána pouze do výše 2 779 Kč, uložil soud likvidátorovi povinnost nespotřebovanou část zálohy ve výši 5 221‬ Kč vrátit (výrok III.).3. Proti usnesení soudu prvního stupně ohledně výroku II. a III. podal likvidátor v zákonné lhůtě odvolání. Z obsahu odvolání vyplývá, že míří (z logiky věci) jen do nepřiznané náhrady hotových výdajů, a to za účetní služby ve výši 3 000 Kč, archivaci ve výši 4 000 Kč a cestovné ve výši 2 791 Kč. Odvolatel nesouhlasil s tím, že mu soud nepřiznal náhradu nákladů vynaložených za účetní služby s tím, že nikde není stanoveno, že si likvidátor nemůže vzít „odbornou firmu“ k provedení svého úkolu. Pokud jde o cestovní výdaje, uvedl, že pouze likvidátor zná situaci a jen on může rozhodnout, kterých úkonů se státními orgány či jinými subjekty se zúčastní osobně a kde dostačuje písemný či telefonický kontakt. Toto rozhodně nemůže posoudit soudní úředník, který nemá nejmenší přehled o tom, jak likvidace probíhala. Pokud jde o posouzení účelnosti vynaložených cestovních náhrad, soud měl tuto otázku řešit výlučně podle ustanovení § 8 vyhlášky. Pokud ve druhém odstavci toto ustanovení odkazuje na zvláštní předpis, je zjevné, že tento odkaz se vztahuje toliko na rozhodování o výši náhrady, nikoliv na posuzování oprávněnosti použití dopravního prostředku. Ustanovení § 157 zák. práce otázku výše náhrady vůbec neřeší. Nelze tedy nijak dojít k závěru, že by použití vlastního automobilu likvidátora bylo podmíněno např. souhlasem soudu a podobně. Současně má za to, že použití vlastního motorového vozidla bylo v daném případě i zcela účelné. Soud prvního stupně si při svých úvahách v tomto směru zjevně neuvědomil, jak je časově náročná cesta z místa jejího bydliště do jiných míst v Praze. Tato cesta by při použití městské hromadné dopravy trvala déle - otázka několika přestupů. Při hodnocení účelnosti vynaložených prostředků je proto třeba přihlížet i k těmto aspektům, což však soud zjevně neučinil. Dodal, že je třeba přihlédnout i k jeho osobní situaci, kdy již s ohledem na věk a další přidružené nemoci je méně mobilní a cestování hromadnými prostředky mu činí značné potíže. Brojil i proti tomu, že likvidátor nemůže ukládat materiály likvidovaných firem sám, což přesahuje jeho prostorové i odborné možnosti. Navrhl, aby mu soud přiznal „plnou“ náhradu hotových výdajů, které vynaložil, tak jak je vyúčtoval.4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně jen v rozsahu nepřiznané náhrady požadovaných hotových výdajů stran účetnictví, archivace a cestovného a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen částečně.5. Vzhledem k tomu, že odvolatel byl do své funkce jmenován usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 6. 2012 č. j. 73 Cm 55/2012-5, které nabylo právní moci dne 1. 9. 2012, posuzoval odvolací soud jeho nároky podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a vyhlášky č. 479/2000 Sb., o odměně a náhradě hotových výdajů likvidátora a člena orgánu společnosti jmenovaného soudem (dále jen „vyhláška“), srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 14 Cmo 348/2015, uveřejněné pod č. 118/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Shrnuto, odvolací soud vycházel z právní úpravy účinné v době, kdy byl likvidátor soudem jmenován do své funkce, jak správně učinil soud prvního stupně.6. Dle § 71 odst. 9 obch. zák. „Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou pravidla pro určení výše odměny likvidátora nebo člena orgánu společnosti jmenovaného soudem, a v jakých případech náhradu hotových výdajů a odměnu likvidátora hradí stát.“ Dle § 8 odst. 1 vyhlášky „Likvidátorovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s prováděním likvidace, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie.“7. Odvolatel nesouhlasil s tím, že mu soud prvního stupně nepřiznal náhradu hotových výdajů za poskytnuté účetní služby. Odvolací soud ohledně výdajů za účetní služby poukazuje na svou ustálenou judikaturu - srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023 sp. zn. 14 Cmo 244/2022 nebo ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 14 Cmo 81/2023, ze dne 24. května 2024, sp. zn. 7 Cmo 112/2024, ze dne 11. června 2024, sp. zn. 7 Cmo 162/2024, či ze dne 15. července 2024, sp. zn. 7 Cmo 209/2024. Podle rozhodného znění § 70 odst. 3 obch. zák. a § 135 odst. 1 obch. zák. přechází jmenováním likvidátora na něho povinnosti statutárního orgánu omezené § 72 obch. zák. a tedy povinností likvidátora stejně jako jednatele je zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Likvidátor je též povinen své povinnosti vykonávat s péčí řádného hospodáře podle § 194 odst. 5 obch. zák. a ve smyslu tohoto zákonného ustanovení odpovídá také objektivně za škodu, kterou by mohl způsobit společnosti porušením této své zákonné povinnosti. Z dikce § 135 odst. 1 obch. zák. je přitom zřejmé, že likvidátor není povinen vést účetnictví sám, nýbrž je povinen zajistit jeho řádné vedení. Vzhledem ke znění § 135 odst. 1 obch. zák. nelze likvidátora nutit, aby účetnictví likvidované společnosti vedl sám a tuto povinnost mu nestanoví ani vyhláška č. 479/2000 Sb. Jinak řečeno likvidátor je oprávněn zajistit si vedení účetnictví a vyhotovování daňových přiznání prostřednictvím třetí osoby. Uvedené dále znamená, že likvidátor není povinen vést účetnictví, včetně vyhotovení účetních závěrek a potřebných daňových přiznání, vlastními silami ani v případě, že společnost je nečinná a nevykazuje žádný majetek - tak, jako v posuzovaném případě. Skutečnost, že společnost