58 CO 43/2022-146 — Krajský soud v Brně

1. Odvoláním napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky 251.667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 251.667 Kč od [datum] do zaplacení a žalobkyně b) se domáhala po žalované zaplacení částky 251.667 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 251.667 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a předmětným rozsudkem ve spojení opravným usnesením bylo rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 1.751 Kč (výrok II. rozsudku ve spojení s opravným usnesením). 2. Podle podstatné části odůvodnění rozsudku dle tvrzení žalující strany žalovaný nárok jim vznikl z titulu újmy, která jim byla způsobena žalovanou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ten spočíval v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném před Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1187/2007 a 21 D 1854/2018, jehož předmětem bylo dědické řízení po zemřelém Ing. [jméno] [příjmení], zesnulém dne [datum], předmětné dědické řízení bylo zahájeno v roce 2007 a další rozhodnutí v rámci tří následujících dodatečných projednání dědictví byla postupně vydána tak, že naposledy bylo dědické řízení ukončeno dne [datum], tedy po více než 13 letech od úmrtí Ing. [příjmení]. 3. Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasila a zastávala názor, že se jedná o 4 samostatné úseky dědického řízení; délku těchto řízení jakož i dobu mezi nimi nelze sčítat, ale je nutno tato řízení (původní dědické řízení a tři následující řízení o dodatečném projednání dědictví) posuzovat samostatně. Ve vztahu k první, druhé a třetí části nároku (tj. původnímu dědickému řízení a prvním dvěma dodatečným projednáním dědictví) vznesla námitku promlčení nároku. Délka čtvrté části řízení (tj. v pořadí posledního dodatečného projednání dědictví) byla přiměřená. 4. Po provedeném dokazování učinil soud I. stupně závěr o skutkovém stavu, že dědické řízení po zůstaviteli Ing. [jméno] [příjmení], zemřelém dne [datum], bylo u Okresního soudu v Uherském Hradišti původně vedeno pod sp. zn. 21 D 1187/2007 (původní dědické řízení a první a druhé dodatečné projednání dědictví) a (v pořadí poslední) dodatečné projednání dědictví v této věci bylo vedeno pod sp. zn. 21 D 1854/2018. Účastníky dědického řízení byli [jméno] [příjmení], pozůstalá manželka, žalobce a) a žalobkyně b). 5. První rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne [datum], kdy usnesením č. j. 21 D 1187/2007-271, bylo potvrzeno dědictví. Následně bylo vydáno dne [datum] opravené usnesení č. j. 21 D 1187/2007-293, které nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] bylo zahájeno dodatečné dědické řízení ohledně nově objeveného majetku; v dodatečném dědickém řízení bylo vydáno usnesení dne 23. 11. 2010, č. j. 21 D 1187/2007-320, které nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] bylo zahájeno dodatečné dědické řízení ohledně dalšího nově objeveného majetku; dne [datum] bylo v tomto řízení vydáno usnesení č. j. 21 D 1187/2007-350, které nabylo právní moci dne [datum]. Následně dne [datum] bylo zahájeno dodatečné řízení ohledně nově objeveného majetku, přičemž bylo zjištěno, že nárok dědiců je již vypořádán a řízení o dodatečném projednání dědictví bylo usnesením ze dne 19. 1. 2021, č. j. 21 D 1854/2018-409, které nabylo právní moci dne [datum], zastaveno. 6. Žalobci podáním, doručeným žalované dne [datum], uplatnili nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši celkem 250.000 Kč pro každého z žalobců jako náhrady nemajetkové újmy, a to z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 21 D 1854/2018 (21 D 1187 2007). 7. Soud I. stupně odůvodnil, proč ve věci neprovedl další navrhované důkazy. 8. Zjištěný skutkový stav podřadil pod ust. § 13, § 15, § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která jsou v odstavcích 9 až 11 odůvodnění citována. 9. Soud I. stupně uzavřel, že se v souzené věci jedná o čtyři samostatné úseky dědického řízení a délku těchto řízení, jakož i dobu mezi nimi, nelze sčítat, ale je nutno je posuzovat samostatně. Projednání dědictví totiž končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení, právní mocí usnesení o dědictví (§ 175q a § 175p o. s. ř.) nebo pravomocným skončením likvidace dědictví. Nový návrh na projednání dodatečného majetku je tudíž třeba hodnotit jako řízení nové (jakožto další úsek), nikoli jako pokračování v řízení původním, byť jsou účastníky řízení opět ti samí dědici, kteří jimi byli v původním řízení. Okruh projednávaného majetku je však jiný. 10. Dále uzavřel, že žalovaná vznesla námitku promlčení prvního až třetího úseku řízení, kterou soud I. stupně shledal důvodnou. 11. Pokud jde o řízení o návrhu na dodatečné projednání dědictví ze dne [datum], toto řízení trvalo 26 měsíců, přičemž soud takovou délku řízení považuje za přiměřenou s ohledem na okolnosti případu a s ohledem zejména na složitost věci (jednalo se o restituční návrh), jakož i význam sporu pro stěžovatele (jednalo se o nárok, který byl vypořádán v jiném řízení). S ohledem na skutečnost, že o předmětu řízení bylo rozhodováno jiným orgánem (pozemkovým úřadem), nemohly strany pocítit ani závažnou újmu na svých právech, neboť jejich nárok byl řádně projednáván a byl řešen. 12. Soud I. stupně uzavřel, že délka žádného ze samostatných řízení nebyla nepřiměřená, nadto případný nárok žalobců je již ve vztahu k prvým třem řízením promlčen. 13. Dále odůvodnil, proč neshledal pochybení na straně notáře, který v rámci dědického řízení hned při prvním projednání dědictví nedohledal veškerý majetek. Upozornil rovněž, že žalobci uplatnili u žalované požadavek na zaplacení částky 250.000 Kč, avšak v rámci tohoto řízení se domáhali částky vyšší. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a náklady řízení podrobně odůvodnil v odstavci 29 odůvodnění rozsudku. 15. Proti rozsudku ve znění opravného usnesení podali odvolání žalobce a) a žalobkyně b). 16. Žalobce a) zdůraznil, že rozhodnutí v souzené věci prakticky závisí na vyřešení otázky, zda dědické řízení představuje jeden celek nebo zda se toto může ve smyslu právních předpisů platných v rozhodné době skládat z dílčích úseků, které jsou fakticky samostatnými řízeními, a zda tedy je namístě délku řízení posuzovat pro účely odpovědnosti státu za škodu z titulu nepřiměřené délky řízení vzhledem k celku či pro každý jednotlivý úsek dědického řízení zvlášť; argumentačně pak odůvodňuje svůj názor, že dědické řízení (tj. původní dědické řízení včetně dodatečných dědických řízení) představuje ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku jeden celek a uzavírá, že dle jeho přesvědčení soud I. stupně nesprávně posoudil vyvstalou právní otázku, v důsledku čehož také nesprávně posoudil nárok jako takový. Jeho nárok je důvodný a tento dosud nebyl ani zčásti promlčen. Nesouhlasí ani s tím, že soudní komisař nenese odpovědnost za zjištění majetku zůstavitele. K nákladovému výroku namítl, že je nesprávný s ohledem na jeho názor na rozhodnutí ve věci samé a nadto z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, které úkony pro účely náhrady nákladů řízení soud I. stupně uvažoval. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek včetně opravného usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 17. Žalobce a) ve svém dalším podání učiněném v rámci odvolacího řízení uvedl, že„ po zvážení celé věci dospěl k přesvědčení, že řešenou povahu dědického řízení, respektive dodatečných dědických řízeních, lze přitom připodobnit k žalobě pro zmatečnost“; blíže se pak argumentačně snaží tento svůj názor obhájit a uzavírá, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, sp. zn. 30 Cdo 290/2022 a další v odůvodnění předmětného vyjádření specifikovaná rozhodnutí) dospívá k závěru, že pokud Nejvyšší soud ČR opakovaně ve svých rozhodnutích k otázce posouzení celkové doby řízení v případě žaloby pro zmatečnost rozhodl tak, že pro účely náhrady dle zákona č. 82/1998 Sb. je nutné zohlednit celkovou dobu řízení, tj. od zahájení řízení„ původního“ až do pravomocného rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, spatřuje v této skutečnosti podobnost s nyní řešenou otázkou, a sice zda dědické řízení tvoří jeden celek nebo zda je potřeba na dodatečné dědické řízení pohlížet jako na zcela nové řízení. 18. Žalobkyně [jméno] [příjmení] v odvolání rovněž zdůraznila, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda dědické řízení představuje jeden celek, nebo zda se toto může ve smyslu právních předpisů platných v rozhodné době skládat z dílčích úseků, které jsou fakticky samostatnými řízeními a zda tedy je namístě délku řízení posuzovat pro účely odpovědnosti státu za škodu z titulu nepřiměřené délky řízení vzhledem k celku či pro každý jednotlivý úsek dědického řízení zvlášť. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně (že předmětná dědická řízení je