59 CO 249/2022-119 — Krajský soud v Brně

1. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresní soud ve Zlíně rozhodl tak, že se žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11.928,02 Kč s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 3.152,24 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3.152,24 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá (I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II.). 2. V podstatných důvodech svého rozhodnutí uvedl, že Společnost (která následně postoupila pohledávku na žalobkyni) jako zapůjčitel a žalovaná coby vydlužitel uzavřely dne [datum] písemnou smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na jejímž základě Společnost přenechala žalovanému peněžní prostředky ve výši 7.000 Kč, což žalovaný potvrdil výslovným prohlášením uvedeným ve smlouvě a svým podpisem smlouvy. Žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky společně s poplatkem ve výši 5.302 Kč, sestávajícím se a) z úroku ve výši 932 Kč (roční úroková sazba ve výši 29 % je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy), b) z částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2.728 Kč a c) z částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 1.642 Kč, celková dlužná částka tak činila 12.302 Kč (RPSN činilo 312,54 %), a to v hotovosti v 45 týdenních splátkách po 274 Kč (poslední splátka ve výši 246 Kč) s tím, že první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. 3. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně uvedla, že Společnost splnila svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, kdy sama aktivně si zjišťovala informace ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli z veřejně a neveřejně přístupných zdrojů, porovnávala je s demografickými a statistickými údaji. Současně zjišťovala příjem žalovaného a jeho výdaje, které byly předloženy při vyplnění zákaznické karty ke smlouvě. Soud se s řádným posouzením úvěruschopnosti žalovaného neztotožňuje. 4. Předně lze uvést, že poskytovatel spotřebitelského úvěru (Společnost) je v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. povinen uchovávat zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (žalovaného). Tato povinnost přitom není bezvýznamná, neboť má-li být později (např. v soudním řízení) zkoumáno, jakým způsobem byla ze strany poskytovatele skutečně úvěruschopnost spotřebitele zkoumána, je předpokladem objektivity takového přezkumu předložení listin a jiných důkazů, jimiž byly rozhodné poměry spotřebitele doloženy. Jen tak může být objektivně zhodnoceno, zda byla úvěruschopnost spotřebitele vyhodnocena řádně, či nikoliv. S ohledem na princip ochrany spotřebitele, který se vůči poskytovateli úvěru pravidelně nachází ve slabším postavení, proto nelze akceptovat žalobkyní prezentovaný postoj, podle kterého postačí, když tyto skutečnosti budou prokázány svědeckou výpovědí zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], případně že není třeba soudu tyto dokumenty předkládat a že postačuje, pokud byly předloženy při vyplnění zákaznické karty. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že v souvislosti s motivací získat (poskytnout) úvěr, mohly být rozhodné údaje z údajně předložené dokumentace vyhodnoceny nepřesně, neúplně či nesprávně. V daném případě přitom žalobkyně disponovala toliko omezeným počtem listin, které měly svědčit o analýze příjmů a výdajů žalovaného včetně zjištění jeho dluhů, a ve zbytku odkazovala na svědeckou výpověď zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], kterou mělo být prokázáno mj. náležité vyplnění zákaznické karty. Konkrétně se jedná tedy o následující soudu předložené listiny: a) zákaznická karta, kterou měl žalovaný vyplnit za přítomnosti a pomoci zprostředkovatelky [jméno] [příjmení], b) výplatní pásky za měsíce 6–7/ 2018 a c) výpis z centrální evidence exekucí, který byl ovšem datován dnem [datum]. 5. Ze zákaznické karty se podává následující: Žalovaný měl mít čistý příjem ve výši 21.932 Kč, což bylo dle sekce„ ověřené dokumenty“ doloženo 2 výplatními páskami za měsíce 6–7/ 2018; ze žalobkyní předložené výplatní pásky za měsíc 6/ 2018 se podává, že žalovanému má být vyplacena částka 18.167 Kč, a ze žalobkyní předložené výplatní pásky za měsíc 7/ 2018 se podává, že žalovanému má být vyplacena částka 25.697 Kč; tyto částky v průměru dávají skutečně průměrný čistý příjem ze zaměstnání ve výši 21.932 Kč. [příjmení] příjem žalovaného ve výši 21.932 Kč (pomine-li soud skutečnost, že v době uzavření smlouvy žalovaný nepochybně disponoval již výplatními páskami za měsíce 8–9/ 2018) byl tedy dostatečně osvědčen. Dostatečné osvědčení však již neplatí pro další čistý příjem domácnosti ve výši 18.300 Kč, který měl být dle tvrzení žalobkyně příjmem manželky žalovaného; jak totiž vyplývá z položky„ ověřené dokumenty“, ohledně tohoto příjmu neproběhlo nejspíše žádné zkoumání a žalobkyně soudu žádnou příslušnou listinu ani nedoložila, a tedy Společnost se spolehla nejspíše jen na tvrzení žalovaného. Pokud jde o výdaje žalovaného v celkové výši 10.000 Kč, zde je třeba uvést, že dle sekce„ ověřené dokumenty“ nebyl tento údaj ničím podložený, navíc není patrná ani jeho struktura, takže není zřejmé, jaké výdaje žalovaného měly tvořit náklady na bydlení, což platí zvlášť za situace, kdy žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, takže logicky mu vznikala povinnost hradit nájemné, zálohy na poskytované služby, případně nedoplatek na vyúčtování, dále nejsou patrné náklady žalovaného na stravu, ošacení, hygienické potřeby, na úhradu telekomunikačních či jiných služeb, výše splátek dluhů apod. Problematičnost částky 10.000 Kč vyplývá i z toho, že dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, výše životního minima v roce 2018 činila pro 1 osobu 3.410 Kč, přičemž při zohlednění skutečnosti, že žalovaný měl být ženatý a měl 1 vyživovací povinnost, by pro takovou rodinu výše životního minima činila nejméně 7.710 Kč. Co se týče nákladů na bydlení dle nařízení vlády č. 407/2017 Sb. výše částek normativních nákladů na bydlení v roce 2018 v případě bydlení v bytech užívaných na základě nájemní smlouvy činila v městě do [číslo] obyvatel (pro město Čáslav) pro 1 osobu 4.420 Kč a pro rodinu o 3 osobách 8.939 Kč. 6. Pokud jde o vlastní přezkumnou činnost, tato zůstala pouze v rovině tvrzení, kdy žalobkyně soudu doložila v tomto ohledu jedinou listinu, a sice výpis z centrální evidence exekucí ze dne [datum], který je sice retrospektivně schopen osvědčit, že v době uzavření smlouvy nebyla proti žalovanému vedena exekuce, avšak nepotvrzuje, že do centrální evidence exekucí nahlížela samotná Společnost, jakož ani skutečnost, že žalovaný v době uzavření smlouvy neměl žádné jiné dluhy. Co se totiž týče výše popsané zákaznické karty, zde má soud za to, že tato listina nepochybně nemůže být považována za průkaz dostatečně provedené analýzy příjmů a výdajů žalovaného, nýbrž soud ji považuje jen za souhrn údajů, které Společnost po žalovaném před uzavřením smlouvy požadovala vyplnit, případně doložit určitými listinami. Provedení lustrace žalovaného [příjmení] v jiných veřejně či i neveřejně dostupných registrech (např. [příjmení], NRKI, BRKI) nebyla pak v řízení prokázána, kdy žalobkyně příslušné listiny soudu nepředložila. Jak je současně soudu známo z jeho úřední činnosti týkající se obdobných případů Společnosti, Společnost při zkoumání úvěruschopnosti svých klientů dlouhodobě a opakovaně svým povinnostem nedostávala, když se spoléhala toliko na jejich tvrzení (např. rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 5 C 118/2022, 35 C 71/2022, 38 C 286/2021, 46 C 33/2022). 7. Lze připomenout, že jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sama patřičné šetření. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. 8. Uvedené přitom v posuzovaném případě splněno nebylo. Na uvedeném přitom ničeho nemění ani odkaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1543/21. Pomine-li soud, že uvedené rozhodnutí Ústavního soudu je toliko usnesením, a nikoliv nálezem, přičemž jeho sdělením je skutečnost, že přezkoumávané rozhodnutí nedosahuje ústavněprávní roviny, má soud za to, že z uvedeného usnesení Ústavního soudu nevyplývá, že by se v případě bagatelních spotřebite