15 CO 177/2022-93 — Neznámý soud 69

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 23 000 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 17. 4. 2021 do zaplacení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 3 906 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně od 17. 4. 2021 (ve výroku je v důsledku jenom chyby v psaní datum 7. 4. 2021) do zaplacení, 5 747,64 Kč, úrok od 17. 4. 2021 do 10. 5. 2021 786,96 Kč a úrok 8,25 % ročně z 23 000 Kč od 11. 5. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 17. 4. 2021 dosáhne částky 56 376 Kč, zamítl. Žalovanému pak uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 5 385,61 Kč. 2. Po dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, dle které proti poskytnutému úvěru 23 000 Kč se žalovaný zavázal vrátit žalobkyni 46 980 Kč. Ve smlouvě byla roční úroková míra sjednána ve výši 54,21 %, RPSN činila 61,31 % ročně. Jelikož žalovaný nehradil splátky, žalobkyně mu zaslala oznámení o zesplatnění úvěru k 17. 4. 2021. Ve smlouvě byly sjednány sankce při prodlení dlužníka, smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku, u které se klient ocitl v prodlení v délce 30 dnů, náhrada účelně vynaložených nákladů 200 Kč u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení o délce 15 dnů, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Po těchto skutkových závěrech soud I. stupně cituje judikaturu Ústavního soudu – nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11, III. ÚS 562/12, III. ÚS 4084/12, I. ÚS 523/07, I. ÚS 728/10, i Nejvyššího soudu – sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 21 Cdo 486/2002. Na základě judikatury Ústavního soudu pak Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že pokud je v rozhodčím řízení přiznané plnění ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka. Závěry z této judikatury jsou dle okresního soudu aplikovatelné i na danou věc. V daném případě byla sjednána smlouva o úvěru s úrokovou sazbou 54,21 % ročně a RPSN 61,31 % ročně, celková částka splatná klientem v případě řádného hrazení úvěru je více než jednonásobek poskytnuté částky. Vedle toho byla sjednána řada dalších sankcí při prodlení klienta, náhrada účelných nákladů 200 Kč, smluvní pokuta 499 Kč a také smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny úvěru. Tyto smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem. S ohledem na to, že zejména sjednaná úroková míra a výše RPSN převyšují běžnou úrokovou míru a současně je sjednáno souběžně několik dalších sankcí za prodlení dlužníka, je namístě uzavřít, že smlouva o úvěru z 21. 12. 2020 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tuto neplatnost je nutno dovozovat k celé smlouvě, protože v dané věci tvoří jednotlivá ujednání smlouvy provázaný celek. Vzhledem k tomu posoudil soud I. stupně závazky stran dle pravidel bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalobkyně vyplatila žalovanému 23 000 Kč, žalovaný neuhradil žalobkyni nic. Proto bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 23 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl soud I. stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady řízení 5 385,61 Kč, což představuje poměrnou část nákladů žalobkyně s ohledem na poměr jejího úspěchu v tomto řízení ve výši 34,82 %. Při rozhodování o nákladech řízení vzal v úvahu i zamítanou část uplatněných nároků na příslušenství a toto příslušenství pro účely výpočtu hodnoty sporu kapitalizoval. Celkový předmět řízení tak představoval 35 871,22 Kč, žalobkyni byla přiznána částka 24 180,09 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která napadá pouze část zamítavého výroku ve věci samé ohledně částek 1 919 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % ročně, 5 747,64 Kč a smluvní úroku 7,72 % ročně z 23 000 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení a výrok o náhradě nákladů řízení. K výši úrokové sazby poukazuje na to, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, u nichž je zcela běžné a spravedlivé, že úrok o něco vyšší než u bankovních subjektů, zejména v důsledku vyšší rizikovosti. K tomuto cituje rozsudky Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018, Krajského soudu v Plzni sp. zn. 64 Co 104/2020, Okresního soudu [okres] sp. zn. 16 C 72/2020 a také Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je uvedeno, že má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Tato výše byla v prosinci 2020 23,91 %, takže ve smlouvě dohodnutá sazba úroků převyšuje nejvyšší úrokovou sazbu pouze o 2,22násobek. Žalobkyně dále v odvolání rozvádí, že ve smyslu ustanovení občanského zákoníku smluvní strany vstoupily do smluvního vztahu na základě své pravé a svobodné vůle, nepochybně po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, a v souladu s principem, že smlouvy musí být plněny. K tomuto žalobkyně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu nebo na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 46 Icm 2408/2017. Pokud by soud i přes tuto argumentaci dospěl k názoru, že je namístě rozhodovat o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně o nezákonném množstevním určení podle § 577 o. z. Pak bylo úkolem soudu smluvní úrok moderovat na výši přiměřenou. Žalobkyně je názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Pokud pak jde o smluvní pokuty, jsou v souladu s § 122 zákona č. 257/2016 Sb. Nelze souhlasit s názorem soudu I. stupně, že ujednání více smluvních pokut, kdy každá z nich utvrzuje splnění jiné povinnost, lze považovat za nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Žalobkyně konečně namítá, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť toto rozhodování se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání příslušenství. 4. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně pouze v napadených částech – zamítnutí částek 1 919 Kč s úrokem z prodlení a 5 747,64 Kč a úroku 7,72 % ročně z částky 23 000 Kč od 17. 4. 2021 do zaplacení a náklady řízení. Ve zbylých částech nabylo rozhodnutí soudu I. stupně samostatně právní moci v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. Po projednání věci dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není opodstatněné. 5. Soud I. stupně totiž postupoval v řízení bez procesních vad, provedenými důkazy si opatřil dostatečné skutkové podklady pro právní posouzení věci, které je bezchybné. Ve skutkové rovině vyšel z listin, které žalobkyně předložila k prokázání svého nároku. Tyto listiny osvědčují, jakým způsobem došlo k uzavření smlouvy mezi účastníky a jak byla následně smlouva naplňována či nikoliv. Ani odvolací soud neshledává, že by pro právní závěr, který soud I. stupně přijal, byla potřeba dalšího dokazování, které ostatně žádný z účastníků ani nenavrhoval. V rovině právní pak soud I. stupně vycházel z rozsáhlé a dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce souladu smluv o nebankovním úvěru s dobrými mravy. Správný je i navazující právní závěr, který dle konkrétních skutečností zjištěných o předmětném smluvním vztahu dovodil absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru z 21. 12. 2020. Odvolací argumentace žalobkyně tento závěr v podstatě pomíjí, protože - vedle obecné námitky o nutnosti plnit smlouvy - polemizuje pouze o přiměřenosti některých uplatněných nároků, úroku a smluvní pokuty. 6. Jistěže je pravdou, že jedním ze základních principů soukromého práva je i to, že smlouvy mají být splněny. Žalobkyně však opomíjí další principy plynoucí z občanského zákoníku, o tom, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 6 respektive § 8). A právě i z hlediska těchto obecných principů soud musí při každém své rozhodování zkoumat, zda právo, které je uplatněno v řízení, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce § 588 odst. 1 o. z., i bez návrhu je povinen přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce, zejména s dobrými mravy. 7. Právní východisko soudu I. stupně k tomuto je zcela totožné s právním rozborem, který v obdobné věci odvolací soud učinil v rozsudku z 12. 4. 2022 č. j. 15 Co 61/2022-69 (ve věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 156/2021), takže odvolací soud se s ním může jenom ztotožnit a plně odkázat na bod 6. odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu pouze dodává, že judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech se ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech přirozeně postupně vyvíjela. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o nep