15 CO 228/2020-639 — Neznámý soud 69

1. Žalobou podanou dne [datum] domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 2 433 844 Kč se zákonným úrokem z prodlení na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále jen SJM), resp. dohody o uznání dluhu ze dne [datum] v rámci zúžení SJM na základě rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 4. 2009 č. j. 5 C 42/2009-14, eventuálně v případě závěru soudu o neplatnosti dohody vlastního vypořádání SJM s uložením povinnosti žalovanému zaplatit jí na vypořádání uvedenou částku. Přitom tvrdila, že do nabytí právní moci rozsudku o zúžení SJM se oba manželé společně podíleli na úhradách dluhů z podnikání žalovaného v celkové výši 4 867 688 Kč, proto se dohodli, že majetek připadne do výlučného vlastnictví žalovaného a jako majetkové a finanční vypořádání v rámci zúžení SJM žalovaný zaplatí žalobkyni polovinu uvedené částky ve výši 2 433 844 Kč. Dále tvrdila, že dohodu sepisoval [jméno] [příjmení], který ji omylem nesprávně datoval dnem [datum], dohoda však byla uzavírána po právní moci rozsudku o zúžení SJM a je výrazem vůle účastníků, přičemž žalovaný ji sám založil k rozvodovému řízení. 2. Žalovaný tvrdil, že dohodu sepisoval a částku do ní vyčíslil [jméno] [příjmení]. Smyslem tohoto úkonu, který vymyslela žalobkyně ve spolupráci se [jméno] [příjmení], bylo ochránit majetkové zájmy pro případ problémů, které následně nastaly. [příjmení] 2 433 844 Kč vznikla tak, že [jméno] [příjmení] sečetl všechny do té doby zaplacené splátky úvěrů a leasingů částkou 4 867 688 Kč a polovina z této částky byla uvedena v dohodě, což nebylo míněno nijak vážně, neboť nebyl důvod cokoliv proplácet. Dále žalovaný tvrdil, že dohoda byla sepsána ještě před soudním jednáním o zúžení SJM a že následně došlo k záměně prvního listu dohody s doplněním údajů ohledně rozsudku o zúžení SJM, že účet uvedený v dohodě, na který měl plnit, byl jeho podnikatelským účtem, ke kterému žalobkyně v té době neměla dispoziční právo, a vznesl námitky prekluze a promlčení nároku. Dále namítal, že začal podnikat před [datum], do SJM tedy nepatřily jeho závazky z podnikání, ale ani výnosy, ze kterých byly spláceny i všechny závazky specifikované v dohodě; jelikož jiné příjmy účastníci v té době neměli, žádný dluh vůči žalobkyni mu vzniknout nemohl. 3. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 10. října 2017 č. j. 12 C 27/2016-145 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 433 844 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 433 844 Kč od [datum] do zaplacení (odst. II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 129 831,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] (odst. III.) a žalovanému dále uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Pelhřimově za soudní poplatek z návrhu částku 121 693 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. IV.). 4. Dle odůvodnění rozsudku se soud I. stupně zabýval v prvé řadě primárním petitem obsahujícím požadavek žalobkyně na zaplacení žalované částky z titulu dohody o vypořádání SJM po jeho zúžení rozsudkem ze dne 6. 4. 2009 č. j. 5 C 42/2009-14, který nabyl právní moci dne [datum]. Jelikož k vypořádání SJM došlo v průběhu manželství účastníků, které bylo rozvedeno rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 1 C 174/2012-17 s právní mocí dne [datum], soud I. stupně s odkazem na § 114 zákona č. 40/64 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), dovodil, že konec tříleté promlčecí lhůty připadl na den [datum] (nebýt uznání dluhu); jelikož žaloba napadla [datum], nemohlo k promlčení dojít. Na základě výpovědi svědka [příjmení], který podrobně a přesvědčivě vypověděl, z jakých důvodů a kdy dohodu vypracoval, který byl v přátelských vztazích k oběma účastníkům a jehož věrohodnost není zpochybněna, měl za zjištěné, že svědek dohodu sepisoval v době, kdy měl již k dispozici rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově o zúžení SJM; datum na dohodě [datum] je vysvětlitelné použitím vzoru a administrativní chybou. Žalovaný se k dohodě přihlásil v souvislosti s rozvodovým řízením, kde ji předložil, navíc znovu podepsanou s úředně ověřenými podpisy, přičemž obsah dohody nepopřel ani v insolvenčním řízení. S ohledem na obsah dohody obsahující výčet dluhů z podnikání žalovaného a obsah článku I. bod 5. obsahující ujednání, že se jedná o majetkové a finanční vyrovnání v rámci zúžení SJM, soud I. stupně uzavírá, že uvedená dohoda o uznání dluhu je svým obsahem i vypořádáním SJM po jeho zúžení. Ujednání, že majetek zůstal ve vlastnictví dlužníka (byť leasingový nájemce není vlastníkem věci), svědčí o tom, že věci zůstanou v držení dlužníka (tedy žalovaného), když předmětem vypořádání byly právě leasingové splátky či úvěry uhrazené ze SJM a související s podnikáním žalovaného. Dále soud I. stupně poukázal na to, že dohodou je možné provést i částečné vypořádání SJM, že při tomto vypořádání se uplatní princip smluvní volnosti účastníků a že je také v dispozici účastníků vyrovnání nestejné hodnoty podílů peněžním či jiným plněním. Proto žalobě co do zaplacení částky 2 433 844 Kč vyhověl, když rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014 č. j. 101 VSPH 490/2014-79 (27 ICm 3593/2012) nemá přesah mimo insolvenční řízení (stejně jako rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2014 č. j. 29 ICm 573/2014-20). Naopak zamítl žalobu v části, kde se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 433 844 Kč od [datum] do zaplacení, neboť dle článku II. bod 2. se tohoto práva na zákonný úrok z prodlení výslovně vzdala. 5. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 9. 2018 č. j. 15 Co 22/2018-285 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil závěru soudu I. stupně, že nárok ohledně dlužné částky 2 433 844 Kč není promlčen (opačný závěr ovšem učinil ve vztahu k úrokům z prodlení). Rovněž přisvědčil posouzení dohody datované dnem [datum] jako dohody o vypořádání SJM po jeho zúžení a s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že po právní moci rozhodnutí o zúžení SJM dle § 148 odst. 1, 2 obč. zák. až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti trvá SJM jen k takto vymezeným věcem, k dalšímu majetku SJM zaniká a začíná běžet tříletá lhůta pro jeho vypořádání dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu. Po zopakování důkazu výslechem svědka [jméno] [příjmení] a po doplnění dokazování svědkem předloženou dohodou o uznání dluhu přisvědčil závěru soudu I. stupně, že uvedená dohoda o vypořádání SJM musela být sepsána po doručení a nabytí právní moci rozsudku o zúžení SJM, tudíž z hlediska těchto časových souvislostí není neplatná. Zabýval-li se odvolací soud na základě doplněného dokazování tvrzením žalovaného o záměně prvního listu dohody žalobkyní po jejím podepsání (a obdobným jednáním žalobkyně ve vztahu k jiné listině), neměl za prokázané, že by k tvrzené záměně došlo. Zároveň uzavřel, že uznáním dluhu v dohodě datované dnem [datum] byla založena vyvratitelná domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo (tedy po doručení a nabytí právní moci rozsudku o zúžení SJM); bylo tak na žalovaném jako dlužníkovi, aby prokázal, že dluh nevznikl. Odvolací soud však soudu I. stupně vytkl, že pominul část tvrzení žalovaného o tom, že smyslem dohody bylo ochránit majetkové zájmy účastníků pro případ problémů, které následně skutečně nastaly, a že nebylo míněno nijak vážně, že by měl žalobkyni cokoliv platit, když mimo jiné i účet uvedený ve smlouvě, na který se mělo plnit, byl jeho podnikatelským účtem. V této souvislosti odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahující výklad hodnocení právního úkonu, který obchází zákon (důvod neplatnosti podle § 39 obč. zák.), či který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich (důvod neplatnosti rovněž dle § 39 obč. zák., neboť svým účelem odporuje zákonu). Soudu I. stupně rovněž vytkl, že pominul i širší souvislosti projednávané věci (žalobkyně byla spolupracující osobou, posléze sama vykonávala zemědělskou činnost, zejména v době insolvence žalovaného, dluhy byly zčásti uspokojeny v insolvenčním řízení z majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného), z čehož žalovaný dovozoval rozpor žalobkyní uplatněného nároku s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Proto z těchto důvodů napadený rozsudek jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil. 6. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019 č. j. 12 C 27/2016-363 opětovně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 433 844 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. I.), zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 433 844 Kč od [datum] do zaplacení (odst. II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 383 396,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce