15 CO 50/2020-101 — Neznámý soud 69

1. Citovaným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 238 383,83 Kč s úrokem z prodlení 9,75% ročně z částky 203 911,50 Kč od [datum] do zaplacení a částku 1 200 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobu co do zaplacení částky 147 524,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 125 617,50 Kč od [datum] do zaplacení zamítl. Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13 728 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Na základě dokazování uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce na částku 150 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem v pevně sjednané výši 108 624 Kč ve splátkách po 21 552 Kč měsíčně. Žalovaný splátky nehradil včas a řádně, žalobkyně proto od smlouvy odstoupila. Uvedená výše úroku představuje roční úrok 72,4 %. Podle statistických údajů zveřejněných ČNB byla obvyklá výše úroků v listopadu 2018 pro korunové úvěry poskytované živnostníkům v průměru 5,42 % ročně. Dohodnutá výše úvěru tak více než desetinásobně převyšuje tuto obvyklou úrokovou míru. Podle judikatury Nejvyššího soudu a také podle na to navazující judikatury krajského soudu, kterou napadené rozhodnutí podrobně cituje, jsou nepřiměřeně vysoké úroky v rozporu s dobrými mravy. Proto soud I. stupně i v daném případě dovodil, že v této části je smlouva neplatná. Nemůže obstát argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Na toto posouzení pak nemá žádný vliv § [číslo] nebo § 1813 o. z. Z těchto důvodů okresní soud vycházel z toho, že žalobkyni lze přiznat pouze úroky obvyklé, tedy ve výši 5,42 % ročně. Vyjádřeno pevnou částkou to představuje 8 130 Kč. Spolu s jistinou zápůjčky 150 000 Kč tak výše nové jistiny činí 158 130 Kč, z čehož je nutno stanovit výši smluvních pokut požadovaných žalobkyní dle bodu 8.5 a 8.7 smlouvy. Jedná se tak o částky 39 532,50 Kč (25% ze 158 130 Kč) a 34 472,30 Kč (0,1% denně ze 158 130 Kč od [datum] do [datum]). Další nárok na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 6 249 Kč je v souladu s ustanoveními smlouvy, stejně jako žalobkyni náleží nárok na 1 200 Kč jako minimální výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle jeho výsledku za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., když rozdíl úspěchu a neúspěchu je 23,78 % ve prospěch žalobkyně, což představuje 13 728 Kč z účelných nákladů žalobkyně 57 731,15 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Napadá rozsudek soudu I. stupně pouze v části výroku o nepřiznání 22 691,92 Kč, což představuje novou jistinu s úrokem při přepočtu jistiny s úrokem ve výši 20 % ročně. Poukazuje na to, že je nebankovním poskytovatelem zápůjček, u kterých je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů. Žalovaný měl před podpisem smlouvy dostatek prostoru, aby se seznámil s jejím zněním. Nikdy však ničeho nenamítal, přijal peníze, které po nějakou dobu i splácel (v této souvislosti žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1142/2009 a 23 Cdo 1201/2009). Úrok byl ve smlouvě stanoven pevnou částkou, tato výše je přiměřená, zejména pro vztah dvou podnikatelů. Údaje z informačního systému [příjmení] nelze považovat za obvyklou výši úroků u podnikatelských zápůjček, neboť hodnoty v něm jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami, a tato databáze je sestavována pro měnové účely. Z těchto důvodů žalobkyně nesouhlasí s moderací úrokové sazby na 5,42 % ročně. Žádá změnu rozsudku ve výroku ve věci samé tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit ji další částku 22 691,92 Kč s úrokem z prodlení, a s ohledem na to byl změněn i výrok o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni odpovídající část nákladů řízení. 4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Po zahájení odvolacího řízení bylo zjištěno, že na základě návrhu žalovaného byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z [datum] zjištěn jeho úpadek a povoleno jeho řešení oddlužením. Řízení tak bylo ze zákona přerušeno. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích z [datum] však bylo schválené oddlužení zrušeno a insolvenční řízení zastaveno, s právní mocí ke dni [datum]. 5. Odvolací soud tak mohl pokračovat v řízení. Podle § 212 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně pouze v napadeném rozsahu, ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení 22 691,92 Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení. Ve zbylých částech nabylo rozhodnutí okresního soudu samostatně právní moci v souladu s § 206 odst. 2 o. s. ř. K jednání se žalovaný nedostavil přes řádné doručení, takže věc byla projednána a rozhodnuta v jeho nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 6. Problematikou platnosti smluv o zápůjčkách (úvěrech) poskytovaných nebankovními subjekty se soudy zabývají již mnoho let, přičemž judikatura k tomu se postupně vyvíjí. Soud I. stupně o uplatněném nároku rozhodoval v době, kdy na základě judikatury zejména Nejvyššího soudu krajský soud akceptoval k tomu se vyvinutou rozhodovací praxi soudu I. stupně o tom, že při nepřiměřeně vysoké úrokové míře je smlouva (pouze) v této části neplatná a věřiteli lze přiznat jenom právo na úroky v obvyklé výši ve smyslu § 1802 o. z. Zejména na základě judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11, III. ÚS 562/12 nebo III. ÚS 4084/12) doznala ale postupně rozhodovací praxe Nejvyššího soudu změnu, zejména v exekučních věcech, ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 nebo 20 Cdo 4022/2017). Tento právní názor se však během následujících let posunul. Ústavní soud dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3194/18). Nejvyšší soud pak v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými. 7. Tento právní názor Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je plně aplikovatelný i na danou věc, i když byl vysloven ve své většině v rámci exekučního řízení. To je ovšem už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. Mezi ně přirozeně patří i posouzení smlouvy z hlediska dobrých mravů, a to v závislosti na celkovém zatížení, které pro dlužníka obsah předmětné smlouvy z pohledu jeho majetkové situace a srovnání vzájemných práv a povinností přináší, neboť meritum citované judikatury spočívá v tom, zda nároky věřitele ve svém souhrnu nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Pokud tomu tak je, je namístě v nalézacím řízení vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. To musí soud činit z úřední povinnosti, bez ohledu na pasivitu dlužníka, protože je to součástí posouzení souladu uplatněného nároku s hmotným právem. 8. V daném případě soud I. stupně správně zjistil, že ve smlouvě dohodnutá pevná částka úvěru představuje 72,4 % ročně, takže přes velice krátkou dobu poskytnutí peněz (na jeden rok) zavazovala smlouva dlužníka k vrácení téměř 175 % půjčené částky. Vedle toho smlouva zakotvovala v případě prodlení dlužníka celkem 4 smluvní pokuty, které lze uplatnit i samostatně (jak to ostatně v žalobě věřitel také učinil). Nejdříve smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky při prodlení v délce 15 dnů, následně při prodlení o délce 30 dnů další smluvní pokuta ve výši 13 % z dlužné splátky. A pokud dojde k zesplatnění zápůjčky, vedle toho, že součástí nové jistiny se stávají i běžné úroky, v případě nezaplacení této pohledávky v poměrně krátké lhůtě 10 dnů, vzniká věřiteli jednak právo na zaplacení jednorázové smluvní pokuty, ve výši 25 % aktuální výše nové jistiny, jednak nárok na zaplacení další smluvní pokuty, ve výši 0,1 % z nové jistiny. Jedná se tudíž evidentně o řetěz