22 Cdo 2067/2006 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2067/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 3. 2007 Spisová značka:22 Cdo 2067/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2067.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2067/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. O. S., zastoupeného advokátem, proti žalované T. G. G. I.., zastoupené advokátem, o určení neexistence věcného břemene a věcného předkupního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 7/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2005, č. j. 16 Co  389/2005-132, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.                                            O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení, že na dále specifikovaných nemovitostech v jeho vlastnictví nevázne věcné břemeno užívání ani věcné předkupní právo ve prospěch žalované, neboť smlouva, kterou o zřízení těchto práv účastníci uzavřeli, je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z  8. 4. 2003, č. j. 11 C 7/2003-38,  rozhodl výrokem pod bodem I., že „se žaloba, podle které by soud  určil, že věcné břemeno užívání váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. na domu č. p. na pozemku číslo parcelní  a pozemku číslo parcelní  (zastavěná plocha a nádvoří), zapsaných na LV č. pro katastrální území N. M., Obec P., u Katastrálního úřadu P.-M., ve prospěch žalované společnosti T. G. G. I., neexistuje, zamítá“, výrokem pod bodem II. určil, že „věcné předkupní právo váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. na domu č. p. na pozemku číslo parcelní  a pozemku číslo parcelní, zapsaných na LV č. pro katastrální území N. M, obec P., u Katastrálního úřadu P.-m., ve prospěch žalované společnosti T. G. G. I., neexistuje,“ a výrokem pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací  rozsudkem z 22. 10. 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku pod bodem I. tak, že určil, že „neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na nemovitostech žalobce, tj. domu č. p. na pozemku parc. č. a pozemku par. č. (zastavěná plocha a nádvoří) zapsaných na LV č. pro katastrální území N. M., obec P., okres Hl. m. P. u Katastrálního úřadu P.-m., ve prospěch žalované“, v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že z dohody uzavřené mezi účastníky dne 17. prosince 2002, je pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákona (dále „ObčZ“) neplatná ta část, která se týká zřízení věcného břemene, zatěžujícího shora uvedené nemovitosti žalobce a spočívajícího v užívání těchto nemovitostí žalovaným. Účastníci touto dohodou obešli pro platnou smlouvu o nájmu nebytových prostor nezbytný souhlas obvodního úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb. Shodně považovaly soudy obou stupňů za neplatnou další část dohody ze 17. 12. 1992, týkající se zřízení předkupního práva žalovaného k nemovitostem žalobce pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 ObčZ.  Žalovaná nemohla realizovat předkupní právo, které jí mělo zajišťovat koupi těchto nemovitostí, neboť jako devizový cizozemec nemohla podle § 25 zákona č. 528/1990 Sb., devizový zákon, vlastnit v České republice nemovitosti. Nejvyšší soud rozsudkem z 24. 2. 2005, č. j. 22 Cdo 2516/2004-107, ve znění opravného usnesení z 20. 10. 2005, č. j. 22 Cdo 2516/2004-130, zamítl dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. října 2003, č. j. 19 Co 438/2003-74, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že  bylo určeno, že předmětné věcné břemeno neexistuje, a zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen  rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že  neexistuje předmětné předkupní právo, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud  považoval za správný závěr odvolacího soudu o neplatnosti té části dohody účastníků ze 17. 12. 1992, kterou bylo zřízeno věcné břemeno. Ohledně další části dohody o zřízení předkupního práva  uvedl, že  její neplatnost pro nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 ObčZ nemůže být dána jen proto, že v době uzavření dohody žalovaná nemohla nabývat vlastnictví k nemovitostem podle § 25 zákona č. 528/1990 Sb. Nejvyšší soud také uvedl, že nemohl řešit otázku, zda v důsledku  neplatnosti té části dohody ze 17. 12. 1992, kterou bylo zřízeno věcné břemeno, je ve smyslu § 41 ObčZ neplatná také další část této dohody, týkající se zřízení předkupního práva. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 10. 2003, č. j. 16 Co 389/2005-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II. o určení neexistence předkupního práva žalovaného“, a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zjistil, že účastníci v čl. II dohody ze 17. 12. 1992 deklarovali  její uzavření „v zájmu posílení strany oprávněné a v úmyslu dát některým právům a povinnostem ze smlouvy nájemní charakter práv věcných“, v čl. V, kterým sjednali pro případ zcizení předkupní právo věcné povahy, na základě kterého se žalobce za sebe i své právní nástupce zavázal nabídnout žalované “ke koupi nemovitosti, které jsou zatížené věcným právem podle této smlouvy“, že v části A dohody jsou v článcích I-VIII společně upraveny dvě smlouvy - o zřízení věcného břemen  a zřízení předkupního  práva, zatímco v části B ještě smlouva o zřízení zástavního práva. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že ačkoliv účastníci uzavřeli dvě smlouvy - o zřízení věcného břemene a o zřízení předkupního práva, vyjádřili také vůli o nedílnosti  těchto ujednání a jejich provázanosti. Za situace, kdy je neplatná dohoda o zřízení věcného břemene, je proto ve smyslu § 41 ObčZ  neplatná i od této dohody neoddělitelná dohoda o zřízení předkupního práva. V případě neplatnosti dohody o zřízení věcného břemene užívání neexistuje ani hospodářský ani právní důvod pro samostatnou existenci dohody o zřízení věcného předkupního práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.  Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná nesouhlasí s tím, že dohoda o zřízení věcného břemene a zřízení předkupního práva tvoří jeden neoddělitelný celek a že vzhledem k neplatnosti  dohody o zřízení věcného břemene je proto ve smyslu § 41 ObčZ neplatná i dohoda o zřízení předkupního práva. Žalovaná je s jistou nadsázkou toho názoru, že dohody činí jeden celek jen v tom smyslu, že jsou na téže listině. Jinak nejsou vzájemně podmíněny natolik, aby nebyly schopny samostatné existence. V dohodě se nenachází žádná rozvazovací podmínka, podle které by existence  předkupního práva byla podmíněna existencí věcného břemene. Pak jde o výklad odvolacího soudu proti zásadě, že se přihlíží k právní vůli toho, kdo úkon učinil (žalobce), a chrání se dobrá víra toho, komu byl určen (žalovaná). Výklad čl. V dohody považuje žalovaná za účelovou spekulaci. Navíc je v tomto článku uvedeno, že právě pro případ zcizení nemovitostí  uvedených v bodě I. sjednávají strany předkupní právo věcné povahy, nebo-li dohoda o zřízení předkupního práva není vázána na platnost či existenci dohody o zřízení věcného břemene.  Nejvyšší soud uvedl také v rozsudku  sp. zn. 3 Cdon 1248/96, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu, je třeba dbát, aby byla pokud možno respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci právního úkonu sledovali. Účastník řízení, který tvrdí neplatnost úkonu vzhledem k neplatnosti jeho části, nese důkazní břemeno ohledně skutečností, o které tvrzení opírá. Tímto účastníkem byl v dané věci žalobce. Odvolací soud jen citoval „poněkud prázdnou“ argumentaci žalobce, že dohoda měla  sloužit k posílení  žalované jako nájemce a investora. To není nic jiného než deklarace týkající se dohody o zřízení věc