22 Cdo 2248/2002 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2248/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 7. 2003 Spisová značka:22 Cdo 2248/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2248.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 79 předpisu č. 115/1953Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 349/02 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2248/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. v. u. M., zastoupeného advokátem, proti žalované N. Č. f. u., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 268/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2002, č. j. 20 Co 56/2002-127, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. B. O d ů v o d n ě n í : Žalobou původně podanou proti Č. f. v. u. (dále jen „ČFVU“), právnímu předchůdci žalované, změněnou podáním ze 6. 10. 1993, se žalobce domáhal, aby soud určil, „že vlastníkem nemovitostí, které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. v katastrálním území N. M. na listu vlastnictví č. 339 jako zastavěná parcela č. 954 o výměře 2204 m2, dům č. p. 250, zastavěná parcela č. 955 o výměře 152 m2 a Š. v., je žalobce“. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce jako označený spolek se konstituoval v roce 1887. Předmětné nemovitosti nabyl žalobce trhovou smlouvou ze 7. 6. 1926 od obce P. Ústřední národní výbor m. P. (dále jen „ÚNV“) rozhodnutím z 3. 3. 1956, č. j. vnitř. 2882/1956, žalobce rozpustil a jako likvidátora jeho práv a závazků jmenoval ČFVU. Toto rozhodnutí žalobce považuje za neplatné. V roce 1990 žalobce obnovil svoji činnost a 23. 11. 1990 byl zaregistrován u Ministerstva vnitra ČR pod č. VSP-3293/90-7. Poté vyzval ČFVU o vydání sporných nemovitostí, avšak bezvýsledně. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 1993, č. j. 13 C 158/92-32, žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. března 1994, č. j. 22 Co 81/94-45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a proti svému rozsudku připustil dovolání. Z podnětu dovolání žalobce Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. prosince 1998, č. j. 3 Cdon 1091/96-58, z důvodu nesprávného právního posouzení věci rozsudek odvolacího soudu z 28. 3. 1994 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „okolnost, že případně nebyl dodržen instanční postup – že o rozpuštění Spolku v prvním stupni rozhodl místo okresního národního výboru (§ 5 odst. 3 vyhlášky č. 320/1951 Ú. l.) ÚNV – tedy ve shodě s výše uvedeným nicotnost správního rozhodnutí ze dne 3. března 1956 nezpůsobuje“. Odvolacímu soudu, vedenému nesprávnou úvahou o nepřezkoumatelnosti správního aktu, vytkl, že se nezabýval námitkou, že ÚNV překročil svou pravomoc, neboť pravomoc rozhodnout o dni, ke kterému spolek zanikne, měl podle § 79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb. ministr kultury. Dále uvedl, že nejistotu v otázce, zda žalobce právně zanikl, nelze nahradit úvahou, že žalobce byl v roce 1990 zaregistrován jako právní subjekt vzniklý podle zákona č. 83/1990 Sb. S poukazem na § 19 tohoto zákona vyslovil právní názor, že okolnost, že ministerstvo vnitra s oznámením podle § 19 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., bez ohledu na to, zda opodstatněným, naložilo jako se žádostí o registraci nově vzniklého sdružení, nezbavuje registrovaný subjekt možnosti prokázat, že právně existoval i před registrací. Odvolací soud usnesením ze dne 20. července 1999, č. j. 16 Co 168/99-81, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. října 1993, č. j. 13 C 158/92-32, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu zajištění obecné zásady rovnosti stran a dvojinstančnosti řízení s ohledem na to, že žalovaná v odvolacím řízení předložila Archivem m. P. ověřenou kopii písemnosti z 3. 3. 1956, č. 2882/56, k důkazu o existenci rozhodnutí ministra kultury podle § 79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb., kdy bylo třeba umožnit žalobci, aby se k tomuto důkazu vyjádřil a aby obsah této písemnosti zhodnotil nejprve soud prvního stupně. Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. března 2001, č. j. 23 C 268/99-103, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z ověřené kopie písemnosti ze 3. 3. 1956, o jejíž věrohodnosti neměl pochybnosti, vzal za prokázané, že ÚNV 3. 3. 1956 rozhodl s odkazem na § 5 odst. 3 vyhlášky č. 320/1951 Ú. l. o rozpuštění S. v. u. M. s tím, že jeho existence po zřízení ČFVU podle zákona č. 115/1953 Sb. je nadbytečná a další trvání spolku M. by brzdilo výstavbu socialismu a že veškerý majetek spolku přechází podle § 79 odst. 1 zákona č. 115/1953 Sb. na ČFVU, který byl ustanoven likvidátorem práv a závazků tohoto spolku. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, Ministerstvo kultury rozhodnutím z 20. 1. 1956, č. 10.464/56, v dohodě s Ministerstvem vnitra stanovilo na základě § 79 odst. 2 zákona č. 115/1953 Sb. den 31. 1. 1956 jako den, kdy zanikly výtvarnické a architektonické spolky s tím, že majetek těchto spolků přechází na ČFVU. Rozhodnutí osobně převzali zástupci spolku M. Z. F. (předseda) a V. S. (jednatel) 5. 3. 1956 a nabylo právní moci, když odvolání spolku M. byl rozhodnutím Ministerstva vnitra z 18. 4. 1956, č. MV/2-1153/56, zamítnuto. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že S. v. u. M., založený v roce 1887, zanikl rozpuštěním rozhodnutím ministra kultury z 20. 1. 1956 a ÚNV z 3. 3. 1956 a jeho majetek přešel na ČFVU. Žalobce vznikl v roce 1990 podle zákona č. 83/1990 Sb. jako nový subjekt, aniž vstoupil do práv a povinností rozpuštěného spolku M. Odvolací soud k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. března 2002, č. j. 20 Co 56/2002-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že soud prvního stupně učinil nesprávné závěry ohledně odvolání Spolku výtvarných umělců M. proti rozhodnutí o rozpuštění z 3. 3. 1956. Podle odvolacího soudu je však poukaz žalobce na dopis J. F. ze 6. 3. 1956 zjevně účelový, neboť tento dopis není jako odvolání označen a ani z jeho obsahu nelze dovodit, že pisatel jím chtěl přivodit zvrácení rozhodnutí z 3. 3. 1956 cestou řádného správního řízení. Dopis nebyl adresován orgánu příslušnému k přezkoumání rozhodnutí, nýbrž ministru kultury a je formulován spíše jako žádost o osobní zákrok ministra mimo rámec správního řízení. O tom, že rozpuštěný spolek nepodal odvolání a že rozhodnutí nabylo právní moci, svědčí i obsah zápisu o předání jeho majetku ČFVU z 28. 5. 1956 a přípis ÚNV ze 6. 12. 1956. Námitky žalobce týkající se neexistence rozhodnutí ministra kultury z 20. 1. 1956 odvolací soud považoval za neopodstatněné a ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně. K tomu mimo jiné uvedl, že za situace, kdy se toto rozhodnutí nedochovalo, nelze jen z formulace „ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 20. 1. 1956“ dovodit, že toto rozhodnutí ministr kultury nepodepsal. Naopak s ohledem na ně navazující správní rozhodnutí lze předpokládat, že se tak stalo. Oprávněnost tvrzení žalobce nelze dovodit ani z neexistence záznamu o vypravení spisu ve spisové knize tehdejšího ministerstva kultury, neboť význam zápisů v této knize nelze přeceňovat. Protože rozhodnutí z 20. 1. 1956 se netýkalo toliko spolku M., ale výtvarnických a architektonických spolků obecně, ÚNV je měl jistě k dispozici, jestliže v důvodech svého rozhodnutí na ně odkazuje. Podle odvolacího soudu „samotné rozhodování ministra kultury ve smyslu § 79 odst. 2 zák. č. 115/1953 Sb. se ostatně omezuje pouze na určení dne zániku výtvarnických a architektonických spolků v návaznosti na to, že jejich majetek měly převzít nově vzniklé kulturní fondy (§ 79 odst. 1 zákona), šlo tedy v zásadě pouze o opatření ve vztahu k majetku těchto fondů, které nemělo charakter rozhodnutí, vydaného ve správním řízení podle zák. č. 20/1955 Sb. Vlastní rozpuštění spolku pak bylo plně v pravomoci příslušného okresního národního výboru ve smyslu § 5 odst. 3 vyhl. č. 320/1951 Ú. l., jemuž uvedené opatření ministra sloužilo pouze jako podklad pro rozhodnutí o majetku jím dotčeného spolku“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že rozhodnutí ÚNV z 3. 3. 1956, č. 2882/56, nikdy nenabylo právní moci. Setrval na s