22 Cdo 3561/2014 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3561/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2016 Spisová značka:22 Cdo 3561/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3561.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Stavba Dotčené předpisy:§ 158 předpisu č. 141/1950Sb. § 159 předpisu č. 141/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 11. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3561/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. P., a b) J. P., zastoupených JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 1, proti žalovaným: 1) J. Č., a 2) V. Č., zastoupeným Mgr. Ing. Petrem Zýkou, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo nám. 27, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 10 C 168/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2014, č. j. 13 Co 580/2013-92, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 356 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. Ing. Petra Zýky. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 10 C 168/2012-66, zamítl žalobu o určení, že „manželé J. P. a J. jsou vlastníky pozemku parc. č. 10/6 o výměře 193 m2 situovaného pod domem evid. č., zastavěná plocha v katastrálním území H. u Z. zapsaného na LV č. 128 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – sever, a pozemku parc. č. 1200/2 o výměře 284 m2 v katastrálním území H. u Z. odděleného geometrickým plánem vyhotoveným Ing. V. M., pod č. pl. 174-88/2012 odsouhlaseným Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-sever, ze dne 27. 6. 2012 pod č. 507/12“ (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení peněžní náhrady ve výši ceny pozemků v době zpracování věci (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, č. j. 13 Co 580/2013-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že na zjištěný skutkový stav odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 158 a § 159 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, a následně § 854 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dříve § 498 před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.). Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení oprávněnosti stavby budovy chléva z roku 1952, postavené Jednotným zemědělským družstvem Hůrky na cizím pozemku. Namítají, že odvolacím soudem nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, což „vylučuje samotné právní posouzení věci“. Za doposud neřešenou otázku považují posouzení toho, „zda věc vzniklá zpracováním dle § 125 a násl. zák. č. 141/1950 Sb. má společného vlastníka obou jejích složek, tj. stavby a zastavěného pozemku, a zda při následné změně vlastnictví stavby jako aktivního prostoru s přímou hospodářskou hodnotou dochází k převodu vlastnictví i ve vztahu k pozemku jako pasivnímu prostoru s již vyčerpanou hodnotou jeho potencionálního využití“. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se ztotožňují s rozhodnutími rozsudků soudů obou stupňů a navrhují dovolání jako nepřípustné odmítnout. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. V dané věci vycházely nalézací soudy ze zjištění, že původními vlastníky pozemku parc. č. 10 v k. ú. H. byli na základě přídělové listiny ze dne 27. 2. 1950, zapsané v knihovní vložce pozemkové knihy č. 108, manželé V. a B. H. Prohlášením o vzdání se přídělu ze dne 2. 3. 1962, převedli manželé H. sporný pozemek do vlastnictví Československého státu. Na pozemku vybudovalo v roce 1952 Jednotné zemědělské družstvo Hůrky hospodářskou budovu - objekt chléva, který byl k tomuto účelu využíván až do roku 1977. Kupní smlouvou ze dne 3. 11. 1983, uzavřenou mezi Československou socialistickou republikou - Místním národním výborem Všeruby, jako prodávající, a manželi J. a J. P., jako kupujícími, získali budovu chléva žalobci, kteří ho následně přebudovali na objekt bydlení. Pozemek pod budovou byl vydán v rámci restitučního řízení právním předchůdcům žalovaných, a to rozhodnutím Pozemkového úřadu Plzeň-sever ze dne 1. 6. 1998, č. j. PR 130/91, které bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 37 Ca 124/98, jenž nabyl právní moci dne 30. 7. 1999. Žalobci se pak domáhali určení, že jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů pozemku parc. č. 10/6 o výměře 193 m2 situovaného pod budovou chléva, tedy pod budovou č. e. 40 a současně pozemku parc. č. 1200/2, jako pozemku přilehlého, vše v katastrálním území H. u Z., jelikož došlo ke zpracování pozemku výstavbou chléva ve smyslu § 125 zákona č. 141/1950 Sb., když Jednotné zemědělské družstvo Hůrky vystavělo budovu chléva v roce 1952 na pozemku ve vlastnictví soukromých osob bez práva stavby. K aplikaci zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“) uvádí dovolací soud následující: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97, uzavřel, že „při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, tedy o to, zda stavebník měl ke stavbě občanskoprávní titul, je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu“. Jelikož se podle skutkových zjištění soudů obou stupňů odehrála rozhodná skutečnost, tedy stavba budovy chléva, v roce 1952, postupovaly soudy obou stupňů správně podle zákona č. 141/1950 Sb. Na vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, vzniklý stavbou na cizím pozemku před 1. 4. 1964, je třeba aplikovat zákon č. 141/1950 Sb. Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že „zcela prokazatelně JZD Hůrky jako socialistická organizace předmětné pozemky trvale užívalo“. Soud odvolací s tímto závěrem souhlasil. Pokud dovolatelé v této souvislosti namítají, že nebyl prokázán příslušný titul, na základě kterého by na předmětném pozemku Jednotné zemědělské družstvo Hůrky hospodařilo, pak se jedná o nové tvrzení, jímž úspěšně v dovolacím řízení argumentovat nelze (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Dovolací soud je tímto zjištěním vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)]. Dovolací námitky směřují proti závěru odvolacího soudu, že v roce 1983 právní řád rozeznával pozemek a na něm ležící stavbu jako dvě samostatné věci, a žalobci proto nabyli kupní smlouvou jen samostatnou stavbu. Dle dovolatelů odvolací soud nepřihlédl k § 854 zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a k tomu, že pozemek pod stavbou se způsobem podle § 125 zákona č. 141/1950 Sb. spojil se stavbou a tento stav zůstal zachován i po přijetí obč. zák. Pozemek a stavba tak tvořily jednu věc a