22 Cdo 531/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 531/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 6. 2004 Spisová značka:22 Cdo 531/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.531.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 135 předpisu č. 99/1963Sb. § 135 předpisu č. 15/1959Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 590/04 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 531/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. O., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Č. z. s., zastoupenému advokátem, a 2) České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 17, o určení spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 242/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 16 Co 95/2003-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2001, č. j. 26 C 242/97-73, ve znění usnesení ze dne 10. října 2001, č. j. 26 C 242/97-93, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „podílovým spoluvlastníkem v rozsahu ½ domu č. p. 453/24 na pozemku par. č. 393, v k. ú. S. M., zapsaných na LV č. 162, je Česká republika“, a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že žalobkyně, jejíž matce byla vydána ideální polovina sporných nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, která je nyní na základě darovací smlouvy uzavřené s matkou vlastnicí této ideální poloviny a která má v úmyslu odkoupit zbývající spoluvlastnický podíl, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dospěl ovšem k závěru, že výměr finančního odboru ONV v P. z 10. 12. 1960, č. j. Fin/3-vyhl.88/830/5-Ši. (dále jen „výměr“), na jehož základě byl žalovaný 1) zapsán jako spoluvlastník nemovitostí z titulu přechodu vlastnictví podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a § 11 vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., se stejným názvem, byl vydán místně i věcně příslušným správním orgánem v rámci jeho pravomoci, není tedy nicotným správním aktem a nepodléhá soudnímu přezkumu z hlediska jeho správnosti. Výměr byl sice vydán na formuláři koncipovaném pro jiné formy výroku, ovšem přeškrtnutím slovního spojení „československého státu – do správy“ v textu formuláře bylo rozhodnuto skutečně o přechodu vlastnictví na Č. s. z. a o. Úpravu formuláře považoval soud prvního stupně za škrtnutí části textu, nikoli za jeho podtržení, a rozpor tohoto znění výroku s odůvodněním nemá podle jeho názoru za následek nicotnost výměru. Sporný spoluvlastnický podíl tedy nezůstal původním vlastníkům a nemohl přejít do vlastnictví státu jako odúmrť, jak dovozovala žalobkyně. Osoby oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb. o vydání sporného spoluvlastnického podílu nepožádaly, ale neučinil tak ani stát ve smyslu § 23a téhož zákona, a tak žalované 2) nesvědčí vlastnické právo ani z tohoto titulu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 20 Co 378/2001-107, rozsudek soudu prvého stupně ve znění opravného usnesení potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, ale přes tento odlišný právní názor shledal zamítavé rozhodnutí věcně správným. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č. j. 22 Cdo 1798/2002-127, zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, kdo je dalším spoluvlastníkem nemovitostí, je dán. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 16 Co 95/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně o tom, že se v tomto řízení nelze zabývat věcnou správností výměru, a konstatoval, že tento názor je v souladu s ustálenou judikaturou. Ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že v textu výměru bylo slovní spojení „československého státu – do správy“ přeškrtnuto a že tedy bylo rozhodnuto o přechodu vlastnictví na Č. s. z. a o., a neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že takovouto změnu formuláře platné právní předpisy vylučovaly a že změna proto neměla právní účinky. S ohledem na závaznost výměru pak nebylo důvodu zabývat se rozborem forem socialistického vlastnictví a tím, zda předpisy umožňovaly přechod vlastnictví na žalovaného 1), jak se toho žalobkyně s poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 121/92 domáhala. Pokud jde o námitku, že výměr nenabyl právní moci, neboť nebyl doručen B. T. jako jednomu z tehdejších spoluvlastníků do vlastních rukou, poukázal odvolací soud na to, že není-li již k dispozici správní spis, nelze závěr, že nebylo řádně doručeno, spolehlivě učinit. Samotná fotokopie doručenky, kterou podepsal manželka B. T., ještě neznamená, že nemohlo být doručeno též jemu. Odvolací soud dále poznamenal, že i kdyby byl správný závěr, že vůči B. T. výměr nenabyl právní moci, „uplatnil by se závěr o vydržení majetku prvním žalovaným, neboť ten byl nepochybně (na základě výměru opatřeného doložkou právní moci a zápisu v pozemkové knize) v dobré víře o tom, že předmětný majetek je jeho vlastnictvím“. Co se týče výkladu § 23a zákona č. 403/1990 Sb., odvolací soud odkázal pro stručnost na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, s jehož závěry se plně ztotožnil. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírala o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že odvolací soud se svým rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodl v rozporu s hmotným právem. Poukázala na to, že z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 121/92 jednoznačně plyne, že podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l. mohl být majetek soukromé osoby převeden jen do státního nebo družstevního vlastnictví, ovšem žalovaný 1) nebyl v době vydání výměru ani státem, ani družstevní organizací. Proto je závěr odvolacího soudu, že vlastnictví bylo výměrem na žalovaného 1) převedeno, v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně dále namítala, že z textu kopií výměru, které jsou ve spisu, je zřejmé, že slovní spojení „přechází do vlastnictví československého státu – do správy“ není přeškrtnuto, ale podtrženo, a tak i z textu výměru vyplývá převod vlastnictví na stát. Tomu ostatně odpovídá i odůvodnění výměru. Podle názoru dovolatelky tedy z obsahu výměru nelze převod vlastnictví na žalovaného 1) vůbec dovodit. Ostatně pokud by ONV v P. rozhodl o převodu vlastnictví na jiný subjekt než na stát či družstevní organizaci přesto, že to shora uvedené předpisy výslovně vylučovaly, šlo by o rozhodnutí vydané mimo rozsah jeho pravomoci a výměr by bylo nutno považovat za nicotný správní akt, u něhož se neuplatňuje presumpce správnosti. Žalobkyně nesouhlasila ani se závěrem, že výměr nabyl právní moci, a poukázala na to, že pokud byl odeslán na adresu B. T. 14. 12. 1960 a doručen jeho manželce 16. 12. 1960, přičemž podle doložky, jíž je opatřen, měl nabýt právní moci 1. 1. 1961, je vyloučeno, že by – při patnáctidenní odvolací lhůtě – byl ještě někdy později doručen znovu do vlastních rukou B. T. Nedostatek doručení výměru do vlastních rukou B. T. znamená, že výměr není pravomocný, vlastnictví k jeho spoluvlastnickému podílu nebylo na nikoho převedeno a přešlo na stát až jako odúmrť po jeho manželce. Dovolatelka ještě poukázala na to, že i v rámci přezkoumávání postupu ONV v P. v pozdějších letech byl výměr vykládán tak, že jím bylo vlastnictví převedeno na stát, nikoli na žalovaného 1), a namítla, že ani závěr odvolacího soudu o vydržení vlastnictví není správný, neboť „je důsledkem předchozího, rovněž chybného právního závěru odvolacího soudu, že vlastnictví k nemovitostem přešlo na žalovaného č. 1 na základě výměru ONV. Uvedený závěr odvolacího soudu o vydržení je v rozporu s hmotným právem, a to lex specialis z. č. 403/1990