28 Cdo 1249/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 1249/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2001 Spisová značka:28 Cdo 1249/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.1249.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 20 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 1249/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Z., spol. s r.o., zastoupeného, proti žalovanému S. s. S., s.p., o náhradu za živý a mrtvý inventář, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 7 C 369/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.2.2001, čj. 23 Co 362/2000-204 takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.února 2001, čj. 23 Co 362/2000-204, se zrušuje. II. Rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29.února 2000, čj. 7 C 369/96-149 s výjimkou výroků označených II. a VI., jimiž byla zamítnuta žaloba proti P. f. Č. r. a bylo rozhodnuto o nákladech řízení s tím souvisejících, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 29.2.2000, čj. 7 C 369/96-149, uložil žalovanému jako právnímu nástupci O., semenářského státního statku, s.p., povinnost zaplatit žalobci na náhradách za živý a mrtvý inventář částku 869.564 Kč podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o půdě“). Zaujal totiž názor, že žalovaný měl oprávněným osobám (jež převedly své pohledávky na žalobce) plnit vyšší hodnotou, když věci poskytované v náhradu měl oceňovat v účetních cenách, nikoli v cenách tržních. Proti druhému žalovanému P. f. Č. r. soud prvního stupně žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání prvního žalobce Z., spol s r.o., rozsudkem ze dne 27.2.2001,čj. 23 Co 362/2000-204, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu (obsahující i návrh na eventuelní plnění převodem podílu na nemovitosti) ve proti tomuto žalovanému zamítl. Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně na výklad ustanovení § 28a zákona o půdě ve znění po novele, provedené zákonem č. 183/93 Sb., podle něhož citované ustanovení jen dodatečně stvrzovalo skutečnost, že od počátku účinnosti zákona o půdě měly být vydávány náhrady na nároky plynoucí ze zákona o půdě, pokud jde o movité věci, v cenách účetních. Odvolací soud svůj závěr opřel o stanovisko Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá, že pokud již byla oprávněné osobě poskytnuta náhrada mimosoudně před 1.7.1993 (před nabytím účinnosti zákona č. 183/1993 Sb.), nelze uvažovat o dodatečném přiznání náhrady podle ustanovení § 28a zákona o půdě. Tímto stanoviskem podle něj Nejvyšší soud ČR stvrdil postup, podle kterého se do 30.6.1993 měly vykrývat nároky oprávněných osob, pokud na jejich vykrytí byly použity movité věci, v tržních cenách, zatímco po 1.7.1993 v zůstatkových cenách účetních, a u movitých věcí s nulovou účetní hodnotou v cenách ve výši 10% z pořizovací hodnoty. Odvolací soud vyslovil názor, že Nejvyšší soud si byl nepochybně vědom toho, že se tím může rozsah plnění, kterého by se dostalo z téhož nároku téže oprávněné osobě, kdyby plnění bylo poskytnuto do 30.6.1993, lišit od plnění poskytnutého po 1.7.1993; přesto dal přednost uvedenému výkladu, zřejmě proto, že opačný výklad shledával zcela nepřípustným zásahem do již jednou nabytých práv a závazků. V dané věci se jednalo přímo o stav předpokládaný citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, který vylučuje použití ustanovení § 28a zákona o půdě ve znění novely č. 183/1993 Sb., neboť pokud žalovaný jako povinná osoba poskytoval na vykrytí náhrad inventáře základní prostředky před 1.7.1993, činil tak v tržních cenách, a pokud tak činil až po 1.7.1993, činil tak již v účetních cenách. Žalobce učinil právním důvodem žaloby takto vzniklý rozdíl v plnění. Podle názoru odvolacího soudu však takový důvod v souzené věci není dán, a proto bylo namístě žalobu zamítnout. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27.4.2001. Žalobce proti němu podal dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a jehož důvod založil na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vyslovil názor, že novela zákona o půdě, provedená zákonem č. 183/1993 Sb., specifikovala způsob stanovení cen u věcí movitých podle zůstatkové účetní hodnoty; smyslem novely nebylo změnit způsob oceňování, ale výslovně stanovit, který ze způsobů stanovení cen inventáře používaný, do té doby, je správný. Žalobce přitom poukazuje na požadavek právní jistoty, zakotvený v Listině základních práv a svobod, který spolu s principem rovnosti občanů před zákonem vyžaduje, aby inventář byl oprávněným osobám po celou dobu platnosti zákona vydáván ve stejných cenách a nedocházelo tak v důsledku rozdílného výkladu právní normy ke zvýhodňování některých skupin na úkor jiných. Dovolatel dále uvedl, že žalovaný bez jakéhokoli zákonného opodstatnění stanovil u jednotlivých skupin inventáře rozdílné způsoby ocenění, když ohledně některých věcí používal účetních hodnot, ohledně jiných používal hodnot stanovených znaleckým posudkem, případně i kombinaci obou uvedených způsobů, jinde používal cen pořizovacích. Vyjádřil názor, že nároky oprávněných osob na náhradu živého a mrtvého inventáře podle ustanovení § 20 zákona o půdě mohly být vypořádány teprve po dohodě oprávněné a povinné osoby nejen o druhu náhrad, ale i o jejich ceně. Vzhledem ke skutečnosti, že některé věci byly oprávněným osobám fakticky vydány před 30.6.1993, aniž byly určeny jejich ceny, nelze učinit závěr, že byly poskytnuty náhrady živého a mrtvého inventáře ve smyslu zákona. Žalobce nemá za prokázané, že by oprávněným osobám byly náhrady poskytnuty před 1.7.1993, a proto nepovažuje ani stanovisko Nejvyššího soudu, z něhož vyšel odvolací soud, za použitelné pro vztahy mezi účastníky řízení. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ“). Dovolání bylo podáno včas, splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobcem (§ 242 odst. odst. 3 věta prvá OSŘ). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval právní předpis, který dané vztahy neupravuje, nebo správně použitý předpis nesprávně vyložil. V daném případě odvolací soud použil na posouzení vztahů mezi účastníky správný předpis- tj. ustanovení § 20 a 28a zákona o půdě, a přihlédl ke stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95, publikovanému pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud shledává správnou právní úvahu odvolacího soudu, který, pokud jde o posouzení náhrad za živý a mrtvý inventář poskytnutých před 1.7.1993, vyšel ze znění ustanovení § 28a platného v té době. Ustanovení § 28a bylo do zákona o půdě vloženo novelou - zákonem č. 93/1992 Sb., a stanovilo, že náhrady podle zákona o půdě se poskytují v cenách platných ke dni 24.6.1991. Pokud zákon v té době nestanovil jiný, administrativní způsob oceňování věcí, bylo nutno dovodit, že cenami se míní ceny dosažitelné v místě a čase, tj. v den 24.6.1991, tedy ceny obecné. Teprve zákonem č. 183/1993 Sb., jímž byl opětovně novelizován zákon o půdě, bylo určeno, že cenami movitých věcí ke dni účinnosti zákona o půdě se rozumí zůstatkové účetní ceny, a současně byla přijata právní konstrukce, podle níž věci s nulovou zůstatkovou cenou se oceňují deseti procenty pořizovací ceny. Dovolací soud považuj