33 Cdo 1636/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1636/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2025 Spisová značka:33 Cdo 1636/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.1636.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozsudek mezitímní Dotčené předpisy:§ 155 o. s. ř. § 152 o. s. ř. § 243e o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 7. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1636/2024-445 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. R., zastoupené Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13, proti žalované Š. V., zastoupené JUDr. Denisou Rajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 396 812 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 102/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 13 Co 266/2023-365, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 13 Co 266/2023-365, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 396 812 Kč (s příslušenstvím) z titulu přiměřené slevy z kupní ceny nemovitosti. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, č. j. 60 C 102/2021–313 rozhodl, že „základ žalobního nároku je po právu“, a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 29. 11. 2017 kupní smlouvu, podle níž převedla žalovaná žalobkyni bytovou jednotku č. XY vymezenou v budově čp. XY stojící na pozemku parc. č. XY, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku o velikosti 167/1000, v obci XY, katastrálním území XY; bytovou jednotku žalobkyně převzala 22. 1. 2018 a již 29. 1. a 31. 1. 2018 žalovanou informovala, že trpí nadměrnou vlhkostí a že opadávají zdi. Dopisem z 19. 2. 2018 žalobkyně žalované zmiňované vady bytu vytkla a požadovala jejich odstranění opravou. Poté, kdy žalovaná odmítla opravy provést, domáhala se žalobkyně zaplacení 396 812 Kč. Nárok na zaplacení částky 396 812 Kč posoudil jako uplatněný dílem z titulu odpovědnosti za vady ve formě přiměřené slevy z kupní ceny odvíjející se od výše nákladů na odstranění vad, dílem jako náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti žalované předat byt bez vad a ve stavu vhodném k uspokojování bytových potřeb (a to ve výši nájemného, které žalobkyně musela platit v období od června 2019 do října 2019 za užívání náhradního bytu). Zjištěné nedostatky bytu právně kvalifikoval jako vady (nikoliv projevy běžného opotřebení), za které žalovaná objektivně odpovídá podle § 2100 odst. 1 ve spojení s § 2106 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně oznámila vady řádně bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2112 odst. 1 o. z., že nešlo o vady zjevné, které by žalobkyně při zachování obvyklé míry opatrnosti musela zjistit již při prohlídce bytu, nýbrž o vady skryté, na které ji žalovaná neupozornila, ačkoliv o nadměrné vlhkosti věděla a řešila ji s předchozím vlastníkem bytu a s SVJ. Žalovaná žalobkyni upozornila pouze na stáří domu a chybějící hydroizolaci a informovala ji, že v domě proběhly sanační práce. Obrannému tvrzení žalované, že žalobkyni z důvodu projevů vlhkosti bytu poskytla slevu z kupní ceny ve výši 200 000 Kč, soud neuvěřil. Sdělení ve smlouvě, že kupující byla seznámena se stavem předmětu převodu a nemovitost si před podpisem smlouvy prohlédla, odpovědnost prodávajícího nevylučuje a to, že si žalobkyně nechala odstranit vady bytu způsobené nadměrnou vlhkostí, nemá vliv na její právo na slevu z kupní ceny. Nárok žalobkyně na přiměřenou slevu z kupní ceny shledal po právu. Protože k výši přiměřené slevy z kupní ceny považoval za potřebné vést dokazování (patrně formou znaleckého zkoumání), soud – veden zásadou hospodárnosti řízení – rozhodl rozsudkem mezitím tak, aby bylo postaveno na jisto, zda je základ žalobního nároku ve vztahu k požadavku na přiměřenou slevu z kupní ceny dán. V odůvodnění rozhodnutí se soud zabýval i požadavkem žalobkyně na zaplacení částky 66 160 Kč odpovídající nájemnému, které musela zaplatit v období od června 2019 do října 2019, kdy nemohla svou bytovou jednotku užívat, neboť zde probíhalo odstraňování vad. Požadavek kvalifikoval jako nárok na náhradu škody za porušení smluvní povinnosti žalované odevzdat byt bez vad a ve stavu vhodném k uspokojování bytových potřeb žalobkyně (§ 2095, § 2099 odst. 1 o. z.); žalovaná porušila smluvní povinnost tím, že předala žalobkyni byt s vadami, kdy v důsledku nadměrné vlhkosti v bytě docházelo k vlhnutí a opadávání zdiva, omítek, vzniku vlhkostních map. Pokud by předala byt bez vad, nebyla by žalobkyně nucena zahájit jeho rekonstrukci a nemusela by uspokojovat své bytové potřeby v jiném bytě, za který hradila nájemné. Rozsah prováděných prací a jejich charakter (osekání omítky, strhnutí a demontáž podlahy, malování stěn, izolace betonových podlah) vylučovaly, aby v době jejich provádění žalobkyně v bytě bydlela. Je tudíž dána příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem újmy v majetkové sféře žalobkyně. Splněna je i podmínka předvídatelnosti škody. Protože důvody zproštění odpovědnosti k náhradě za toto porušení smluvní povinnosti dle § 2913 o. z. v řízení nebyly prokázány, jsou dány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti a nárok žalobkyně na náhradu škody za porušení smluvní povinnosti je po právu. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 1. 2024, č. j. 13 Co 266/2023-365, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně „nároku posouzeného soudem prvního stupně jako odpovědnost za vady“, jinak jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Pokud jde o nárok na slevu z kupní ceny, ztotožnil se odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Nárokem na náhradu škody se soud prvního stupně podle odvolacího soudu řádně nezabýval, a proto nelze přisvědčit jeho závěru, že je co do základu důvodný. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „ohledně nároku posouzeného jím jako odpovědnost za vady“ jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, jinak ho ve zbývající části zrušil (§ 219a odst. 2 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že výrok napadeného rozhodnutí je z hlediska právní jistoty nepřípustný, resp. že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1247/98, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1220/2007, ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, nebo usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3590/2009), jestliže ve výroku odkázal na odůvodnění mezitímního rozsudku. Žalobou bylo uplatněno typově několik nároků, jejichž právní posouzení nechala žalobkyně na soudu – jednalo se o nároky na slevu z kupní ceny a na náhradu škody, ale také o nárok na úhradu příslušenství pohledávky. Soud prvního stupně rozhodl o základu všech nároků, přestože věcně posuzoval pouze nárok na slevu z kupní ceny, odvolací soud sice konstatoval, že takto postupovat nelze, „sám však do rozhodnutí jistotu nepřinesl“; výrok jeho rozhodnutí je nejasný a neurčitý. Z výroku rozhodnutí totiž musí být jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, nelze ho formulovat ani s odkazem na žalobní návrh, ani s odkazem na odůvodnění rozhodnutí a nemůže poskytovat prostor k diskusi, které z uplatněných částek soud podle odůvodnění rozhodnutí podřadil pod ten který právní nárok, jak se stalo v posuzovaném případě. Dovolatelka připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04) je dovolání přípustné i v případě, kdy postupem soudu došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva, zejména práva na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“. Žalobkyně považuje rozsudky soudů obou stupňů za „zcela standardní mezitímní rozsudky, jež v rámci znění výroků nikterak nevybočují ze zažité soudní praxe“. V řízení uplatnila dva zásadně diferenciované nároky – nárok na slevu z kupní ceny v důsledku vadného plnění žalované a nárok na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povin