33 Cdo 1896/2026 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1896/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2026 Spisová značka:33 Cdo 1896/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.1896.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:2. 9. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1896/2026-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobkyně Eurofert ENG s.r.o., IČO 46886125, se sídlem v Karlových Varech, Závodu Míru 584/7, zastoupené Mgr. Jaromírem Rokuskem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované BV elektronik s.r.o., IČO 60468173, se sídlem v Praze 4, V Luhu 715/6, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, o zaplacení 1 171 735,10 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu o zaplacení 1 813 223 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 223/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2026, č. j. 69 Co 86/2026-188, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 25 059,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Miloše Znojemského. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 171 735,10 Kč s příslušenstvím odpovídající nezaplacené části ceny díla spočívajícího ve zhotovení technologického zařízení pro rozklad ochranných pouzder elektrických a elektronických zařízení dle smlouvy o dílo, kterou účastnice uzavřely dne 26. 2. 2021, ve znění dodatku ze dne 10. 2. 2022. Vzájemným návrhem žalovaná vůči žalobkyni požadovala zaplacení částky 1 813 223 Kč s příslušenstvím připadající na část ceny předmětného díla, kterou žalobkyni zaplatila, a to oproti vydání zhotoveného zařízení. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 12. 2025, č. j. 7 C 223/2024-149, žalobu zamítl (výrok I) a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 1 813 223 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalované vydat žalobkyni technologické zařízení rozkladu ochranných pouzder elektrických a elektronických zařízení specifikované ve smlouvě o dílo ze dne 26. 2. 2021 (výrok II). Žalobkyni rovněž uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výroky III a IV). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I a II, jakož i v nákladovém výroku III potvrdil, přičemž ve výroku o nákladech řízení IV jej změnil pouze co do výše v něm uvedené náhrady, zatímco ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry, ze kterých soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel, tak i s jeho právními závěry, v souladu s nimiž předmětné dílo dosud nebylo provedeno ve smyslu § 2604 a § 2605 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v návaznosti na což žalobkyni právo na doplacení ceny díla podle § 2610 odst. 1 o. z. nevzniklo. Žalované pak vzhledem k prodlení žalobkyně s provedením díla vzniklo právo od uzavřené smlouvy odstoupit (§ 1977 a 1978 o. z.), které využila, pročež jí svědčí vůči žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího té části ceny díla, kterou již zaplatila (§ 2991 a násl o. z.). Stejný závěr dle odvolacího soudu platí i pro případ, že by předmětné dílo provedeno bylo, neboť vykazovalo takové vady, které je namístě hodnotit jako podstatné a které, přestože je žalovaná žalobkyni včas oznámila, nebyly odstraněny (§ 2615 o. z. ve spojení s § 2106 o. z.). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež dle svého obsahu směřovalo proti výroku napadeného rozsudku o věci samé. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, toto dovolání odmítl, a to pro jeho vady a nepřípustnost. 6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. 10. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústav