41 Az 22/2025 – Krajský soud v Brně

41 Az 22/2025- 31 - text 9 41 Az 22/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou v právní věci žalobce: D. A. G. D. státní příslušnost: X X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-770/ZA-ZA11-D02-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-770/ZA-ZA11-D02-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Jádrem sporu je otázka, zda žalovaný v dublinském řízení řádně posoudil (ne)existenci systémových nedostatků ve Francii, pokud jde o podmínky přijetí žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. A zda správně aplikoval své diskreční oprávnění rozhodnout o žádosti žalobce namísto příslušného státu. V první uvedené otázce žalovaný selhal. V případě druhé uvedené otázky naopak soud neshledal námitky žalobce důvodnými. II. Rozhodnutí žalovaného a související skutkové okolnosti 2. Žalobce podal v půlce července 2025 žádost o udělení mezinárodní ochrany v Česku. Ze spisu plyne, že mu policie letos na jaře uložila správní vyhoštění (blíže viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2025, čj. 54 A 8/2025-17). 3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 8. 2025, č. j. OAM-770/ZA-ZA11-D02-2025 („rozhodnutí žalovaného“), zastavil řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Posoudil ji v souladu s § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu jako nepřípustnou. Státem příslušným k jejímu projednání je totiž v souladu s nařízením Dublin III Francouzská republika. 4. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že do České republiky přijel v říjnu 2024 autobusem v době, kdy mu končilo povolení k pobytu ve Francii. Žalobce při poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že je zdráv, s ničím se neléčí a nemá žádné zdravotní omezení či zvláštní zdravotní potřeby. Měl strach se vrátit domů. 5. Pohovor k žádosti proběhl dne 16. 7. 2025 ve španělském jazyce. Seznámil se s poučením o dublinském řízení, které bylo součástí výzvy k poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu. Měl ovšem určité pochyby o porozumění některým pasážím. Žalovaný poučil žalobce o pravidlech dublinského řízení a upozornil ho, že odešle žádost o převzetí do Francouzské republiky, protože žalobce měl v minulosti francouzské povolení k pobytu. Žalobce k tomu uvedl, že chtěl opustit Mexiko a v té době bylo jedinou možností francouzské oprávnění k pobytu za účelem výkonu práce jako au-pair. Práci vykonával v několika francouzských městech. 6. Žalobce dodal, že Francii nakonec opustil, protože od května měl problémy s neklidem. Jediný člověk, který jej umí uklidnit, je jeho otec, který pobývá v Česku. Žije tu i jeho bratr. Původně zkoušel ve Francii žít, ale nešlo to. Měl tam nervová vypětí čím dál častěji. Přestal to sám zvládat. V minulosti se obrátil na psychologa, ale uklidnit jej dokáže jen jeho otec. Podle lékaře má záchvaty paniky. Žádné léky však neužívá. Ve Francii se to dělo až dvakrát či třikrát denně. Na dotaz, jak je možné, že ve Francii předtím vydržel dva roky, žalobce odpověděl, že rodinu má v Česku. Jsou to jediní lidé, kteří ho mají rádi. Je tu proto v klidu. Jeho matka žije ve vlasti s novým partnerem. Ve Francii ale žádné problémy se státními orgány neměl. Pobýval v rodinách, u kterých pracoval. 7. Žalovaný následně zkoumal příslušnost Česka pro posouzení žalobcovy žádosti. Byl držitelem víza vydaného Francouzskou republikou s platností ode dne 19. 9. 2022 do dne 19. 9. 2023 a povolení k pobytu platného do dne 10. 9. 2024. Podle čl. 12 nařízení Dublin III proto byla příslušná Francie. Žalovaný dne 17. 7. 2025 požádal Francii o převzetí příslušnosti k posouzení žalobcovy žádosti, přičemž dne 31. 7. 2025 obdržel informaci, že Francie tuto příslušnost uznala. 8. Žalovaný se poté s ohledem na čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III zabýval skutečností, zda v případě Francie existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského a ponižujícího zacházení. V této souvislosti ministerstvo vycházelo zejména z dokumentu Informace OAMP – Francie ze dne 12. srpna 2024 („Informace OAMP“), ze kterého je zřejmé, že francouzský systém je plně koherentní se systémem České republiky a zároveň v souladu s normami Evropské unie. Na úrovni Evropské unie, ať již jejích jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu ve Francouzské republice, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. 9. Ministerstvo dále uvedlo, že rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967, nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Francie, jak to učinil například zcela jednoznačně v minulosti v případě Řecka. Francie je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Francie ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Francie je rovněž bezpečnou zemi původu nejen pro Českou republiku, ale i pro ostatní státy Evropské unie. 10. Žalovaný dodal, že ve Francii ročně požádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, což svědčí o neexistenci obav uprchlíků z tamního azylového systému. Podle přesvědčení žalovaného ani žalobci nehrozí ve Francii nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. 11. Žalobce se seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. Zopakoval, že má emoční problémy. Ve Francii nemá nikoho. Jeho rodina žije v Česku. Působilo by mu velkou potíž nebýt se svou rodinou. Má zde bratra a otce, se kterými si je velice blízký. 12. Žalovaný se dále zabýval možností aplikace čl. 17 nařízení Dublin III, podle něhož se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Toto právo státu neznamená právo k libovůli, nýbrž jeho povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřené k okolnostem. Pokud z okolností případu vyplývá, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci uvedeného ustanovení učinit. 13. Nicméně žalovaný poté zdůraznil, že azylové řízení nemá zvyšovat komfort žadatele na území členského státu. Žalobce neustále opakuje, že potřebuje pomoc svého bratra a otce. Bez nich však ve Francii žil dva roky. Žalobce je zletilý. Svým dlouhodobým pobytem ve Francii dokázal, že je i ekonomicky samostatný. Během svého legálního pobytu Česko nenavštívil, ale naopak se vrátil do Mexika. K doktorům pravidelně nedochází a se svou sdělenou nemocí se farmaceuticky neléčí. Česko zde není od toho, aby nabízela náhradní domov člověku, který zde trvale nežil a který žádá o mezinárodní ochranu až v okamžiku, kdy jej zadržela cizinecká policie a vydala mu vyhoštění ze schengenského prostoru. Žalovaný proto nenašel důvody pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. 14. Žalobcova žádost tedy nebyla pro nepříslušnost Česka přípustná, a proto žalovaný řízení o zastavil. III. Žaloba a vyjádření žalovaného 15. Žalobce tvrdí, že žalovaný dostatečně nezvážil možnost použití čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Žalobce připomíná judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 5. 1. 2017, čj. 2 Azs 222/2016-24, kde soud uvedl, že diskrece v právním státě vždy podléhá nějakým omezením a nesmí se stát prostorem pro libovůli. Pokud z okolností případu vyplývá, že je hodný zvláštního zřetele, musí správní orgán zvážit použití čl. 17 odst. 1 Žalobce odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, čj. 5 Azs 229/2016-44, kde soud potvrdil, že hlavním důvodem použití tohoto diskrečního oprávnění jsou humanitární důvody a důvody solidarity mezi členskými státy. 16. Žalobce má za to, že jeho případ je hodný zvláštního zřetele, protože má v Česku rodinné příslušníky, konkrétně otce a bratra, se kterými ho pojí blízké rodinné vazby a jsou vzájemně v