41 Ad 28/2025- 26 - text
7 41 Ad 28/2025
[OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci
žalobce: J. S.
zastoupen obecnou zmocněnkyní M. S.
oba X
proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí
Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2025, čj. MPSV-2025/180368-921,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 8. 9. 2025, čj. MPSV-2025/180368-921, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Podstata věci
1. Žalobce trpí paranoidní schizofrenií a čerpá příspěvek na péči. Požádal o jeho zvýšení s tím, že se nachází v nejvyšším IV. stupni závislosti. Podle žalovaného však jeho závislost na pomoci jiné osoby dosahuje III. stupně. Žalobce podle něj nezvládá celkem sedm základních životních potřeb. Ke IV. stupni tedy chybí nezvládání dvou dalších potřeb. Na soud se žalobce obrací již podruhé. První rozhodnutí žalovaného soud totiž zrušil, protože posudkoví lékaři řádně nezohlednili veškeré skutečnosti plynoucí z podkladů, které měli k dispozici. Ze stejného důvodu soud zrušil i nyní napadené druhé rozhodnutí žalovaného.
II. Dosavadní vývoj
2. Žalobce požádal v září roku 2023 o změnu výše příspěvku na péči. Domáhal se přiznání IV. stupně závislosti na péči jiné fyzické osoby. Úřad práce žádosti nevyhověl a setrval na I. stupni. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Žalovaný si v odvolacím řízení vyžádal posudkové hodnocení od své posudkové komise. Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2024, čj. MPSV-2024/146407-913 („první rozhodnutí žalovaného“), pak žalobci přiznal příspěvek na péči ve II. stupni. Konkrétně mu ho zvýšil z 880 Kč na 4 400 Kč měsíčně. Žalobce tehdy podle žalovaného nezvládal celkem pět základních životních potřeb („potřeby“): mobilitu, péči o zdraví, osobní aktivity, péči o domácnost a orientaci.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu. Zdejší soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2024, čj. 41 Ad 17/2024-22 („první rozsudek“), první rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav. Soud žalovanému vytknul zejména to, že posouzení zvládání potřeb stravování, oblékání a obouvání a tělesné hygieny nebylo úplné, dostatečné a přesvědčivé.
4. V navazujícím řízení si žalovaný vyžádal dva nové posudky. Prvním z nich byl posudek ze dne 11. 3. 2025. Žalovaný však naznal, že tento posudek není úplný, přesvědčivý a dostatečný. Vyžádal si proto si doplňující posudek. Dne 29. 7. 2025 tak posudková komise zdravotní stav žalobce znovu přezkoumala a vydala doplňující posudek („druhý posudek“). Žalobce nevyšetřila.
5. Žalovaný na základě druhého posudku vydal nové rozhodnutí dne 8. 9. 2025, čj. MPSV-2025/180368-921 („druhé rozhodnutí žalovaného). Požadovaný IV. stupeň žalobci stále nepřiznal. Žalobce podle druhého posudku nově nezvládá sedm potřeb: mobilitu, orientaci, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost. Tento rozsah odpovídá těžké závislosti ve III. stupni. Zbylé tři potřeby (komunikace, stravování a výkon fyziologické potřeby) žalobce podle posudku zvládá alespoň v přijatelném standardu, byť často s obtížemi nebo pomaleji.
6. Pokud šlo o (ne)zvládání komunikace a stravování, tak posudková komise neshledala objektivní medicínské důvody pro závěr, že by žalobce tyto potřeby nezvládal zcela nebo těžkým způsobem. Potřeba dohledu nebo pomoci sama o sobě neznamená nezvládání potřeby. Posudkové hodnocení vychází z funkčního dopadu zdravotního stavu při využití běžně dostupných pomůcek a úprav prostředí. Pokud je žalobce schopen danou činnost vykonat samostatně, byť za použití pomůcek, nelze tuto potřebu považovat za nezvládanou. Posudková komise hodnotí zdravotní stav objektivně na základě lékařských nálezů a sociálního šetření, nikoli podle subjektivního vnímání obtíží nebo organizační náročnosti péče.
III. Žaloba a vyjádření žalovaného
7. Žalobce tvrdí, že žalovaný nesprávně vyložil pojem zvládnutí potřeby. Považoval totiž za zvládnuté i ty potřeby, které však žalobce zvládá pouze za stálého dohledu a s asistencí pečující osoby. Žalobce takový postup považuje za rozporný se zákonem o sociálních službách i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Podle jeho judikatury nelze potřebu považovat za zvládnutou, pokud se člověk při jejím naplnění neobejde bez pomoci nebo dohledu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, čj. 6 Ads 99/2012-43).
8. Žalobce dále poukazuje na rozpor rozhodnutí s lékařskou zprávou ošetřujícího psychiatra ze dne 11. 7. 2025 („lékařská zpráva“). Podle ní žalobce není schopen bez trvalého dohledu vykonávat většinu potřeb, včetně stravování a komunikace. Žalovaný se s těmito závěry nevypořádal věcně a omezil se na obecná konstatování, která jsou s odborným nálezem v rozporu.
9. Žalobce také namítá závažné procesní pochybení spočívající v tom, že posudková komise jednala bez jeho přítomnosti. Takový postup považuje za rozporný se zásadou zjištění skutečného stavu věci a s judikaturou, která zdůrazňuje význam osobního vyšetření posuzované osoby. Žalobce rovněž upozorňuje, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu vyslovený v prvním rozsudku. Druhé rozhodnutí žalovaného není opět přezkoumatelné. Obecná tvrzení o úplnosti