8 Afs 355/2019 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 355/2019- 34 - text  8 Afs 355/2019 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Finanční úřad pro Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, o žalobě proti exekučnímu příkazu žalovaného ze dne 31. 10. 2016, čj. 2278988/16/250780541506671, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 12. 2019, čj. 15 Af 117/201615, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný vydal jakožto správce daně pověřený Generálním finančním ředitelstvím v záhlaví označený exekuční příkaz (na přikázání pohledávky z účtu žalobce) za účelem vymožení nedoplatku, úroku z prodlení a exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce v celkové výši 1 690 656,42 Kč, a to podle vykonatelného výkazu nedoplatků sestaveného ke dni 27. 10. 2016, čj. 2277333/16/250780541506671. Uvedené nedoplatky plynuly z mezinárodních pohledávek, o jejichž vymáhání požádaly orgány německé daňové správy na základě žádosti o vymáhání pohledávek v souladu s čl. 10 směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. 3. 2010, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále „směrnice 2010/24/EU“), resp. § 17 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále „zákon o mezinárodní pomoci“). Součástí této žádosti byl jednotný doklad o vymahatelnosti finanční pohledávky ve smyslu čl. 12 směrnice 2010/24/EU a § 20 zákona o mezinárodní pomoci. [2] Výše uvedený exekuční příkaz žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Namítal, že podle žádosti o vymáhání pohledávek německých daňových orgánů je uveden jako spoludlužník společnosti JPM flan, s. r. o., jejímž byl v minulosti jednatelem a společníkem. Podle § 44 německého daňového řádu (Abgabenordnung) je považován za spoludlužníka této společnosti, přičemž spoludlužníci dluží společně a nerozdílně a úhrada jednoho spoludlužníka působí rovněž na dalšího spoludlužníka. České právní předpisy však neumožňují zahájit vymáhání dožádaných pohledávek, neboť český právní řád není v případě jednatele a společníka společnosti s ručením omezením založen na koncepci nepodmíněného zákonného spoludlužnictví, jako je tomu v německém právním řádu. Proto žalobce nemůže být účastníkem daňové exekuce vedené podle zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Není dlužníkem ani spoludlužníkem, a tedy není pasivně legitimován. Žalovaný tedy nepostupoval v souladu s českými právními předpisy, neboť daňový řád neupravuje pravomoc zahájit proti žalobci daňovou exekuci v souvislosti s uvedenými pohledávkami. [3] Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Žalovaný byl k vedení exekuce (a tedy vydání napadeného exekučního příkazu) povinen, neboť jediným exekučním titulem pro vymáhání pohledávek byl jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávek, jehož zákonnost a správnost nebyl žalovaný oprávněn jakkoli hodnotit. K vymáhání pohledávky na dani z přidané hodnoty ze strany žalovaného došlo na základě žádosti o vymáhání pohledávky dožadujícího orgánu jiného státu Evropské unie, konkrétně orgánu Spolkové republiky Německo (Bundeszenttralamt für Steuern), a to na základě směrnice 2010/24/EU. Podle čl. 10 odst. 1 této směrnice platí, že na žádost dožadujícího orgánu dožádaný orgán vymáhá pohledávky, na něž se vztahuje doklad o vymahatelnosti pohledávky v dožadujícím členském státě. K takové žádosti se podle čl. 12 směrnice přiloží jednotný doklad o její vymahatelnosti v dožádaném členském státě, který odráží základní obsah původního dokladu o vymahatelnosti pohledávky a je jediným základem pro opatření k vymáhání pohledávky a předběžná opatření přijímaná v dožádaném členském státě. Uvedený doklad nepodléhá žádnému úkonu uznání, doplnění nebo nahrazení v tomto členském státě. Není tak rozhodné, že žalobce byl v žádosti o vymáhání pohledávek i jednotném dokladu o vymahatelnosti pohledávek označen jako spoludlužník společnosti JPM Flan. Tato okolnost totiž nebrání provedení daňové exekuce vůči žalobci jako povinnému (daňovému dlužníku) na základě exekučního titulu (jednotného dokladu o vymahatelnosti pohledávek), který žalovaný nemohl z hlediska jeho správnosti a zákonnosti jakkoli hodnotit. Pojem „daňový dlužník“ nelze chápat v hmotněprávním, nýbrž v procesním smyslu, neboť není rozhodující okolnost, že daňový subjekt něco dluží, ale to, že je proti němu vedena daňová exekuce. Pojem „dlužník“ totiž označuje daňový subjekt, proti němuž je vedena daňová exekuce dle vykonatelného exekučního titulu, což je v případě žalobce bezezbytku splněno. Krajský soud tedy označil žalobní námitku, že v projednávané věci nebyl žalobce účastníkem daňové exekuce podle daňového řádu, za formalistickou a nedůvodnou. Jestliže chtěl žalobce zpochybnit pohledávky specifikované v jednotném dokladu o vymahatelnosti pohledávek, měl zahájit spor u příslušných orgánů dožadujícího členského státu dle čl. 14 citované směrnice a § 28 zákona o mezinárodní pomoci, o čemž byl žalovaným poučen. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Zopakoval, že české právní předpisy neumožňují zahájit vymáhání pohledávek uvedených v žádosti dožadujícího orgánu, neboť český daňový řád v případě jednatele a společníka společnosti s ručením omezeným neobsahuje ustanovení o zákonném spoludlužnictví (jako je tomu v německém právu). Krajský soud se při vypořádání žaloby dopustil nesprávného posouzení právní otázky, a to konkrétně ve vztahu k pojmu „daňový dlužník“, resp. jeho hmotněprávnímu/procesněprávnímu významu. Podle § 153 odst. 2 věty před středníkem daňového řádu hradí nedoplatek daňový subjekt jako svůj dluh. Podle § 20 odst. 1 téhož zákona je daňovým subjektem osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, jakož i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně. Podle odborné literatury nepřináší daňový řád vlastní úplnou definici daňových subjektů, ale v rámci jejich vymezení pouze odkazuje na jednotlivé zvláštní (hmotněprávní předpisy), které upravují vznik daňové povinnosti. Pojmem „dlužník“ uvedeným v komentáři k § 176 odst. 2 daňového řádu je označován daňový subjekt, proti němuž je vedena daňová exekuce. Jeli takto dlužník označován, je zcela nepochybné, že se jedná o osobu, o daňový subjekt, nositele hmotněprávních povinností, ve smyslu § 20 daňového řádu. Podle stěžovatele tak § 176 odst. 2 písm. c) téhož zákona představuje určitou legislativní zkratku, která se váže pouze k daňovému subjektu, který je podle příslušných hmotněprávních předpisů nositelem daňových povinností. Proto je pojem „daňový dlužník“ pojmem hmotněprávním, nikoliv procesněprávním, kvůli čemuž krajský soud nesprávně posoudil danou žalobní námitku. Tato námitka nebyla formalistická, jak krajský soud uvedl, ale naopak věcná a opodstatněná. Stěžovatel tak podle daňového řádu není účastníkem daňové exekuce, ani není dlužníkem či spoludlužníkem. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že tuzemské orgány nejsou oprávněny přezkoumávat úkony učiněné orgány jiného státu a podle § 28 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci jim nepřísluší posuzovat zákonnost anebo správnost napadených úkonů a dokumentů, v daném případě dožádané finanční pohledávky nebo jednotného dokladu o vymahatelnosti finanční pohledávky z jiného státu. Podle § 20 zákona o mezinárodní pomoci je jediným titulem pro vymáhání finanční pohledávky v ČR jednotný doklad o její vymahatelnosti v dožádaném státu. Na základě tohoto jednotného dokladu o vymahatelnosti byl v souladu s § 178 odst. 1 a odst. 5 písm. b) ve spojení s § 190 odst. 1 daňového řádu (s použitím občanského soudního řádu) vydán žalobou napadený exekuční příkaz. Podle § 28 odst. 1 zákona o mezinárodní pomoci tuzemskému orgánu veřejné moci nepřísluší posouzení zákonnosti nebo správnosti napadených úkonů a dokumentů, v daném případě dožádané finanční pohledávky nebo jednotného dokladu o vymahatelnosti finanční pohledávky z jiného státu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel v kasační stížnosti nenapadá závěr krajského soudu (který nyní zopakoval i žalovaný ve svém vyjádření), podle něhož při vyřizování žádosti o vymáhání pohledávky podle zákona o mezinárodní pomoci nejsou tuzemské správní orgány (zde žalovaný) oprávněny posuzovat zákonnost či správnos