3 As 13/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 13/2020- 39 - text  3 As 13/2020 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: MULTIAGRO v. o. s. Slatina, se sídlem Slatina 116, Slatina, zastoupené advokátem JUDr. Michalem Pacovským, se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2019, č. j. PPR-36409-5/ČJ-2018-990450, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 11. 2019, č. j. 52 A 51/2019-65, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, odbor služby pro zbraně a bezpečnostní materiál, pracoviště Pardubice (dále jen „krajské ředitelství policie“) usnesením ze dne 31. 10. 2018, č. j. KRPE-91615-34/ČJ-2017-1700IY-OD, zastavilo řízení o žádosti žalobkyně o povolení provozování soukromé střelnice v Bradlecké Lhotě, neboť žalobkyně neodstranila vady této žádosti spočívající v nepředložení platné listiny prokazující oprávnění užívat dotčené nemovitosti jako střelnici podle § 52 odst. 4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění do 29. 1. 2021 (dále jen „zákon o zbraních“). Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání žalobkyně a usnesení krajského ředitelství policie potvrdil. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Jako předmět sporu v dané věci definoval otázku, zda rozhodnutí Vojenského stavebního úřadu ze dne 14. 11. 1980, č. j. 101-24-424 (dále jen „rozhodnutí VSÚ“ nebo „kolaudační rozhodnutí VSÚ“), které žalobkyně ke své žádosti přiložila, je či není listinou ve smyslu § 52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních, jež prokazuje oprávnění užívat nemovitost jako střelnici, popř. zda lze tuto listinu nahradit výpisem z katastru nemovitostí. Vojenský stavební úřad uvedeným rozhodnutím povolil tehdejšímu vojenskému útvaru 8022 Jičín trvalý provoz (užívání) pěchotní střelnice Jičín – Bradlecká Lhota za podmínek projektové dokumentace, přejímacího zápisu a provozního řádu pěchotní střelnice č. j. 02616/79. Krajský soud poznamenal, že střelnice Bradlecká Lhota byla původně vojenskou střelnicí a že povinnosti provozovatele zavazovaly přímo příslušné velitele. Dále poukázal na zákonnou výjimku uvedenou v § 1 odst. 2 písm. e) zákona o zbraních, podle níž se na střelnice provozované Ministerstvem obrany a ozbrojenými silami České republiky zákon o zbraních nevztahuje a je proto podle něj jednoznačné, že se tento zákon vztahuje na povolení a provozování střelnic soukromými subjekty. Pokud žalobkyně hodlá jako soukromá osoba provozovat střelnici pro zájmové či komerční účely, pak podle krajského soudu musí splňovat podmínky pro zřízení a provozování střelnice podle zákona o zbraních a nemůže se dovolávat údajné kontinuity povoleného provozu bývalé pěchotní vojenské střelnice. [3] Jednou z náležitostí žádosti o povolení provozování soukromé střelnice je podle § 52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních listina prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici. Rozhodnutí VSÚ však takovou listinou s ohledem na účel zákona i obsah samotného rozhodnutí není, neboť to je povolením k trvalému provozu (užívání) pěchotní střelnice za podmínek zavazujících přímo příslušné velitele. Rovněž z historického kontextu vydání rozhodnutí je podle krajského soudu zjevné, že se nemohlo vztahovat ke zprovoznění a užívání 39střelnice soukromým subjektem, neboť provozování soukromé střelnice tehdejší právní úprava nepřipouštěla. Krajský soud se rovněž ztotožnil se žalovaným v tom, že z předmětné kupní smlouvy nelze dovodit, že by pěchotní střelnice v Bradlecké Lhotě byla na žalobce převedena jako střelnice provozovaná podle § 52 zákona o zbraních, a ztotožnil se rovněž s jeho závěrem, že se jedná o nově zřizovanou střelnici soukromým subjektem a je tudíž zapotřebí předložit kolaudační rozhodnutí nebo obdobnou listinu, kterou se povoluje užívání stavby k určenému účelu podle stavebního zákona. Jelikož žalobkyně žádnou takovou listinu nepředložila, postupovalo krajské ředitelství policie správně, pokud řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastavilo. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní dovozovala vadu nedostatečného dokazování v soudním řízení a nesprávnost závěru správních orgánů a krajského soudu, podle kterého předložené rozhodnutí VSÚ není listinou prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici ve smyslu § 52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních. Toto (kolaudační) rozhodnutí je podle stěžovatelky bezvadným správním aktem vydaným příslušným stavebním úřadem v souladu s tehdy platným zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Zákonná úprava kolaudace podle dřívějšího a současného zákona je přitom totožná. Z hlediska zákonných požadavků tedy nedošlo ke změně a kolaudační rozhodnutí splňuje nároky, které na ně klade zákonný odkaz v zákoně o zbraních. Jestliže bylo toto kolaudační rozhodnutí vydáno v souladu s tehdy platným stavebním zákonem a nebylo doposud zrušeno, má stěžovatelka za to, že splnila svou povinnost a předložila listinu prokazující oprávnění užívat nemovitost jako střelnici. [5] Stěžovatelka také poukázala na změnu zákona o zbraních provedenou zákonem č. 229/2016 Sb., který novelizoval § 52 odst. 4 písm. a) zákona o zbraních do nyní rozhodného znění. Původně toto ustanovení ukládalo žadateli, aby k žádosti o povolení provozování střelnice připojil kolaudační rozhodnutí příslušného stavebního úřadu nebo jiného úřadu, je-li potřebné podle zvláštního právního předpisu. Podle důvodové zprávy se však jedná pouze o „[f]ormální úpravu textu upřesňující dosavadní ustanovení, neboť kolaudační rozhodnutí (resp. souhlas) nemusí být s ohledem na další postupy dle stavebního zákona ve všech případech zřizování střelnic vydáváno.“ Z toho podle stěžovatelky vyplývá, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit provozovateli předložit k žádosti i jiné podklady, z nichž vyplývá oprávnění užívat nemovitost jako střelnici. [6] Stěžovatelka má rovněž za to, že stavební zákon č. 50/1976 Sb. nijak neomezoval platnost kolaudačních rozhodnutí na konkrétní uživatele. Úvaha krajského soudu o tom, že předložené kolaudační rozhodnutí se nemohlo vztahovat na zprovoznění a užívání střelnice soukromým subjektem, neboť to tehdejší právní úprava nepřipouštěla, nemá oporu v zákoně. Samotný zákon č. 162/1949 Sb., o zbraních a střelivu totiž předpokládal v § 17 provozování střelnic nevojenskými osobami. Stejně tak podle stěžovatelky nemá oporu v zákoně ani závěr krajského soudu, že kolaudační rozhodnutí vydané vojenským stavebním úřadem nemůže platit pro civilní střelnici. Krajský soud v této souvislosti poukázal na vojenské předpisy Zákl-1-1 a Stav-1-1 a v nich stanovené povinnosti, jež podle něj nelze přenést na civilní osobu. Kdyby však krajský soud provedl řádné dokazování, tak by podle stěžovatelky zjistil, že kromě této jediné podmínky všechny ostatní podmínky kolaudačního rozhodnutí VSÚ dotčené nemovitosti splňují. Předpis Zákl-1-1 byl základním řádem vojenské služby obsahující např. povinnost níže postaveného zdravit výše postaveného, apod. Předpis Stav-1-1 byl základním předpisem o údržbě staveb a neupravoval tedy nic, co by nebylo zakotveno v obecných předpisech pro ostatní stavby. Krajský soud podle stěžovatelky pochybil, pokud smísil obor stavebně technických předpisů s předpisy z oboru bezpečnosti. Kolaudace totiž posuzuje výhradně stavebně technický stav s ohledem na zbraně, které budou na střelnici používány. Hledisko bezpečnosti pak podle stěžovatelky plně leží na posouzení orgánů policie. Stěžovatelka má tedy za to, že ke změně účelu nedošlo, pouze se změnil uživatel. [7] Stěžovatelka dále namítla, že správní orgány ani soud neprovedly dostatečné dokazování ohledně totožnosti skutkových okolností. Krajský soud v bodě 11 napadeného rozsudku uvedl, že „je nepochybné, že se nejedná o skutkově obdobné případy, a proto se nelze důvodně dovolávat srovnatelnosti toho, že v případě převodu obytných domů (z vlastnictví státu na soukromý subjekt) nebyla k dalšímu užívání zapotřebí rekolaudace (…)“, avšak v tomto směru podle stěžovatelky neprovedl žádné dokazování. Správní orgány rovněž podle stěžovatelky nebyly oprávněny učinit závěr, že rozhodnutí VSÚ není kolaudačním rozhodnutím ve smyslu zákona o zbraních, neboť nemohou posuzovat platnost kolaudačního rozhodnutí, které je veřejnou listinou. [8] Stěžova