3 As 188/2020 — Nejvyšší správní soud

3 As 188/2020- 32 - text 3 As 188/2020 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: J. H., zastoupený advokátkou JUDr. Irenou Wenzlovou, se sídlem Sovova 709/5, Litoměřice, proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2018, č. j. PPR2032144/ČJ200831, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, č. j. 9 Ad 13/2018  42, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ředitel Policie České republiky, Správy Severočeského kraje rozhodnutím ze dne 15. 12. 2006, č. j. PSV8862/FPO262006, uložil žalobci v řízení ve věcech služebního poměru podle § 75 a § 80 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, povinnost zaplatit České republice, Ministerstvu vnitra, územnímu pracovišti Policie ČR  Správě Severočeského kraje 12% úroky z prodlení z částky 1 033 800 Kč (představující náhradu škody za jím způsobený trestný čin zpronevěry) za dobu ode dne 4. 9. 1999 do 8. 10. 2006. Žalovaný toto rozhodnutí následně dvakrát změnil, avšak obě jeho rozhodnutí zrušil městský soud – poprvé pro nepřezkoumatelnost druhostupňového správního rozhodnutí, jež spolu s prvostupňovým správním rozhodnutím nereflektovalo změnu právní úpravy a podruhé v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 3 Ads 56/2013  25, pro zodpovězení otázky, kdy nastal počátek běhu subjektivní promlčecí doby dvou let pro uplatnění práva na náhradu škody, respektive kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Žalobou napadeným rozhodnutím pak žalovaný prvostupňové správní rozhodnutí změnil tak, že sazbu úroků, jež je žalobce povinen zaplatit, snížil na 11 %. V odůvodnění uvedl konkrétní data, od nichž se odvíjel běh promlčecích lhůt pro uplatnění nároků na náhradu škody a úroků z prodlení, popsal, kdy došlo k uplatnění obou nároků a zastavení běhu promlčecích lhůt a konstatoval, že stejně jako nebyl promlčen nárok na náhradu škody, nebyl promlčen ani nárok na úhradu úroků z prodlení. Bylo proto podle něj namístě rozhodnout o povinnosti žalobce zaplatit též úroky z prodlení, které jsou příslušenstvím nároku na náhradu škody. [2] Žalobu proti tomuto (v pořadí třetímu) rozhodnutí žalovaného městský soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. V odůvodnění vysvětlil, proč má ve shodě se žalovaným za to, že ze služební charakteristiky žalobce ze dne 13. 9. 1996 ani ze sdělení vyšetřovatele ze dne 18. 10. 1996 nemohl poškozený stanovit ani přibližně rozsah jemu vzniklé škody. Soud uvedl, že podmínka skutečné vědomosti poškozeného o škodě a jejím rozsahu, která je nezbytná pro počátek běhu promlčecí doby, byla splněna až 5. 5. 1999, kdy byl poškozený prostřednictvím pověřené osoby poučen o nároku na náhradu škody a o možnosti navrhnout, aby soud v trestním řízení uložil žalobci povinnost tuto škodu nahradit. Z klasifikace trestných činů obsažené v poučení totiž vyplývá, že žalobce je stíhán pro trestný čin zpronevěry, kterým způsobil značnou škodu (nejméně 200 000 Kč) a trestný čin podvodu, kterým způsobil škodu velkého rozsahu (podle rozhodného znění relevantních právních předpisů nejméně 1 000 000 Kč). Poškozený se tedy dozvěděl o spodní hranici škody (1 200 000 Kč), která mu byla trestným činem způsobena. Ta se přitom podle městského soudu velmi blíží konečné výši škody přiznané v trestním řízení. Městský soud dále konstatoval, že žalovaný v dostatečném rozsahu doplnil spisový materiál a že listiny, které pro doplnění skutkových zjištění opatřil, tvoří dostatečný podklad pro učiněné závěry. Uzavřel proto, že nárok na náhradu škody nebyl ke dni jeho uplatnění promlčen a že žalovaný v souladu se závazným právním názorem soudu vysloveným v předchozím rozsudku rozhodl o úrocích z prodlení. Poznamenal rovněž, že otázka, ve kterém období byl žalobce povinen hradit úroky z prodlení, stejně jako otázka jejich procentuální výše, nebyla předmětem žaloby a soud se jí proto nezabýval. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítl v ní, že soud zcela neopodstatněně přisvědčil závěrům rozhodnutí žalovaného a nesprávně, nedostatečně a nesrozumitelně posoudil právní otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody. Má za to, že počátek běhu této lhůty určila zpráva ze dne 18. 10. 1996, z níž se poškozený s potřebnou určitostí dozvěděl o přibližné výši škody, kterou mu stěžovatel způsobil, neboť z ní vyplynula informace, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 3 trestního zákona. Z tohoto údaje tak musel poškozený dovodit, že škoda, kterou mu stěžovatel způsobil, je podle § 248 odst. 3 trestního zákona značnou škodou a že tedy může činit nejméně 200 000 Kč a nejvíce 999 999 Kč. Taková informace je pro poškozeného (Policii ČR), totiž obecně známou skutečností a umožňuje mu určit alespoň přibližnou výši škody v penězích ve smyslu požadavků dovozených v této souvislosti judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr městského soudu, že se částka 200 000 Kč ani přibližně neblíží konečné výši škody, je proto nesprávný (nedostatečný a nesrozumitelný). Poškozený se proto podle stěžovatele o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá, dozvěděl nejpozději 18. 10. 1996 a jeho nároky na náhradu škody a úhradu úroků z prodlení uplatněné v adhezním řízení dne 10. 6. 1999 byly proto již promlčeny. [4] Žalovaný ve svém vyjádření konstrukci stěžovatele o počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody jako nesprávnou odmítl a poznamenal, že sdělení ze dne 18. 10. 1996 je třeba posuzovat v kontextu spisového materiálu. Z něj plyne, že výše škody v průběhu vyšetřování plynule stoupala a poškozený tak nemohl dne 18. 10. 1996 znát onu orientační a přibližnou výši škody. Poukázal na skutečnost, že stěžovateli bylo podřízeno více než 350 příslušníků policie, které bylo nutné vyslechnout a zjistit, zda byli v průběhu vyšetřovaného období kráceni na služebním příjmu. Jak přitom vyplývá z obsahu sdělení vyšetřovatele ze dne 5. 6. 1997, v té době nebyly vyslechnuty více jak dvě třetiny svědků a na základě dosud provedených svědeckých výpovědí byla zadokumentována škoda jen ve výši 545 000 Kč. Závěry, které ve sporné otázce učinil městský soud, proto žalovaný považuje za věcně správně a náležitě odůvodněné. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích § 109 odst. 3 a 4 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) a v rozsahu uplatněných kasačních námitek. Vady, ke kterým by musel přihlédnout z úřední povinnosti, neshledal a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [6] Stěžovatel předně namítal, že rozsudek městského soudu je nedostatečně a nesrozumitelně odůvodněný, což je vada, která soudu zpravidla neumožňuje přezkoumat námitky věcného charakteru, a proto bez dalšího vede ke zrušení napadeného rozhodnutí. Tuto vadu však Nejvyšší správní soud neshledal. Výrok napadeného rozsudku je vnitřně konzistentní a odpovídá srozumitelně formulovanému odůvodnění, rozsudek jako takový má všechny zákonné náležitosti a lze z něj seznat, kdo jsou účastníci řízení a jak soud o věci rozhodl. Netrpí tedy vadami, které by měly vliv na jeho srozumitelnost (v podrobnostech srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003  75, nebo ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003  78), ostatně ani stěžovatel žádné vady takového charakteru v kasační stížnosti netvrdí. [7] Aby bylo rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, muselo by být neodůvodněné v takové míře, že by z něj nebylo možné zjistit, a to ani implicitně, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodující a jak hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v žalobě (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, 2 Ads 58/2003  78, ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006  36, či ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016  123). Platí přitom, že kvalita žaloby předurčuje kvalitu a obsah rozhodnutí soudu a tedy, že míra precizace žalobní argumentace velmi významně určuje to, jaké odpovědi se žalobci od soudu dostane (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004  54, nebo ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012  42). [8] Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů ze skutečnosti, že městský soud při svém hodnocení relevance sdělení ze dne 18. 10. 1996 pro počátek běhu promlčecí doby vyšel pouze ze spodní hranice stanovené trestním zákonem pro značn