8 Afs 300/2020 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 300/2020- 55 - text  8 Afs 300/2020-58 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: BMKco, s. r. o., se sídlem Kvítkovická 1533, Napajedla, zastoupená Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou se sídlem Kvítková 124, Zlín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 26266920/7771/NK0009/640501, čj. 100132/2018900000317, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, čj. 29 Af 6/2019160, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Celní úřad pro Zlínský kraj (dále „celní úřad“) doměřil žalobkyni v návaznosti na kontrolu po propuštění zboží (šrouby, matice a podložky) šesti dodatečnými platebními výměry ze dne 5. 12. 2017, čj. 66470/201764000051, čj. 66485/201764000051, čj. 66491/201764000051, čj. 66494/201764000051, čj. 66497/201764000051, čj. 66499/201764000051, clo v celkové výši 4 447 026 Kč. Zjistil totiž, že u předchozích celních rozhodnutí týkajících se tohoto zboží byla uvedena nesprávná informace ohledně jeho původu, konkrétně TchajWan namísto Čínské lidové republiky. Proti uvedeným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, k němuž žalovaný shora uvedeným rozhodnutím tyto platební výměry změnil tak, že do výroků doplnil odkaz na § 256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, a ve zbytku je ponechal beze změny. [2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítala, že žalovaný pouze následoval pokyn Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále „OLAF“), nesprávně vyložil prováděcí nařízení Komise (EU) č. 2016/278 ze dne 26. 2. 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále „prováděcí nařízení 2016/278“), a s ohledem na to nesprávně aplikoval zrušené nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. 1. 2006 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále „nařízení 91/2009“). V důsledku prováděcího nařízení 2016/278, resp. zrušení nařízení 91/2009 měla být zastavena všechna řízení týkající se vyměření antidumpingového cla. Žalovaný nadto nesprávně posoudil délku prekluzivní lhůty, která uplynula již před zahájením doměřovacího řízení, a celní orgány nedostatečně vymezily znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu (ve smyslu § 265 celního zákona). Z informace OLAF ev. č. OCM(2017)2249 – 01/01/2017 (dále „informace OLAF“), kterou vzaly celní orgány za podklad rozhodnutí, neplyne, že by zboží dovezené žalobkyní bylo skutečně vyrobeno v Číně, tyto úvahy jsou v ní uvedeny pouze jako pravděpodobné. Žalovaný navíc rozhodoval odlišně od dřívější skutkově a právně totožné věci, čímž porušil zásadu legitimního očekávání. [3] Krajský soud žalobu výše označeným rozsudkem zamítl. Celní orgány nejsou na základě nařízení 91/2009 oprávněny zvažovat, zda při splnění vymezených podmínek (původ zboží a jeho tarifní zařazení) clo v jednotlivém případě vyměří či nikoliv, neboť kritéria pro jeho vyměření plynou z předpisů Evropské unie. Doměření cla nepředstavuje sankční opatření, ale slouží k nápravě skutečného stavu podle požadavků práva (celního tarifu). K doměření cla došlo v důsledku zjištění totožnosti zboží dovezeného z Číny na TchajWan a z TchajWanu do České republiky. Celní úřad konkrétně uvedl, na jakých řádcích excelové tabulky, která činí přílohu informace OLAF, se nachází relevantní údaje (označení kontejnerů, v nichž bylo zboží dovezeno), na jejichž základě učinil závěr o odlišném původu zboží. Soud považuje skutková zjištění za dostatečná pro určení skutečného původu zboží v Číně, přičemž jejich důkazní síla plyne z šetření OLAF provedeného v součinnosti s tchajwanskými celními orgány. Informace plynoucí ze shromážděných podkladů jasně identifikují jednotlivé zásilky zboží, které bylo na základě celních prohlášení propuštěno do volného oběhu, a lze je spárovat s transfery čínského zboží na TchajWan. Co se týče aplikace nařízení 91/2009, to bylo zrušeno až ke dni 28. 2. 2016 s účinností ex nunc, avšak celní dluhy žalobkyně vznikly před tímto datem. Dané nařízení se na ně tedy vztahuje. NSS v rozsudku ze dne 19. 8. 2020, čj. 2 Afs 377/201931, jednoznačně odmítl úvahu ohledně žalobkyní popsaného výkladu čl. 1 prováděcího nařízení 2016/278, s čímž se ztotožnil i krajský soud. Z hlediska naplnění podmínek § 265 celního zákona, potažmo plynutí prekluzivní lhůty, krajský soud uvedl, že související úvahy žalovaného jsou přezkoumatelné a správné, neboť v řízení bylo zjištěno zastření skutečného původu zboží uvedením nepravdivého kódu „TW“, v důsledku čehož bylo možno obejít antidumpingové clo. Pro aplikaci § 265 celního zákona a prolomení tříleté prekluzivní lhůty tedy postačuje pouze zdůvodnitelná obava o potenciálně možném naplnění skutkové podstaty některého trestného činu uvedeného v českém trestním zákoníku, není třeba trvat na takové míře podrobnosti, jako by tomu bylo v samotném trestním řízení. Ani s námitkou porušení zásady legitimního očekávání se krajský soud neztotožnil, neboť vzhledem k ojedinělosti nezakládá dřívější dílčí aplikace § 265 celního zákona správní praxi, z níž by očekávání žalobkyně mohla plynout, tím spíše, jeli takový postup v rozporu s judikaturou správních soudů a Soudního dvora EU. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Nadále trvá na tom, že žalovaný nesprávně vyložil a aplikoval čl. 1 prováděcího nařízení 2016/278, přičemž krajský soud se s touto otázkou vypořádal jen s odkazem na judikaturu NSS. Závěry plynoucí z rozsudku NSS čj. 2 Afs 377/201931 jsou však nelogické, nesprávné a protiústavní, mj. i proto, že jsou v rozporu s jazykovým a logickým výkladem prováděcího nařízení 2016/278. V čl. 2 je výslovně uvedeno, že „zrušení antidumpingového cla není základem pro vrácení cla vybraného před tímto datem“. Pokud Evropská komise nezamýšlela zastavit veškerá řízení týkající se vyměření či doměření antidumpingového cla, nebyla by taková informace (viz citace) nutná. Podle stěžovatelky bylo úmyslem Komise po zrušení antidumpingového cla již žádné další dle zrušeného nařízení 91/2009 nevyměřit ani nedoměřit. Jeli možný dvojí výklad, měl by být upřednostněn výklad in dubio pro mitius, tedy ve prospěch stěžovatelky. Na základě prováděcího nařízení 2016/278 tedy byla dotčena jednotlivá celní řízení, která byla ve vztahu ke zboží dovezenému stěžovatelkou zahájena, a proto nebylo možno clo k tomuto zboží vyměřit či doměřit. [5] Dále stěžovatelka namítá uplynutí prekluzivní lhůty, neboť celní orgány zahájily kontrolu až v březnu 2017, tedy po více než 3 letech od vzniku celního dluhu. Ten nevznikl v důsledku činu, který by bylo možno považovat ve smyslu § 265 celního zákona za důvod pro zahájení trestního řízení, proto nebylo možno clo doměřit po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Úvahy o trestnosti jednání stěžovatelky jsou naprosto nesprávné. Nelze je opřít pouze o zjištění OLAF a prokázání původu zboží v Číně, nikoliv na TchajWanu, neboť z této skutečnosti bez dalšího neplyne, že se jedná o trestný čin. Krajský soud rezignoval na užití trestních předpisů pro zjištění naplnění § 265 celního zákona a zdůvodnění objektivní a subjektivní stránky vytýkaného trestného činu, v důsledku čehož je rozsudek ve věci nezákonný. Správný v tomto kontextu není ani závěr krajského soudu, že nebylo ve věci třeba shromáždit podklady nutné pro zahájení trestního řízení. Podle stěžovatelky je nutné pro přijetí závěru o podezření ze spáchání trestného činu (jakožto nutné podmínce pro aplikaci § 265 celního zákona) alespoň označit okolnosti, které by nasvědčovaly trestné činnosti související se vznikem celního dluhu. Pro tento závěr nepostačuje pouhé nesprávné uvedení kódu „TW“ do příslušné kolonky, samotná existence celního dluhu k závěrům o podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku nepostačuje, neboť je vyžadován úmysl. Z ničeho ale nevyplývá, že stěžovatelka o „skutečném“ původu zboží věděla či že měla v úmyslu clo krátit. Povinnost označit konkrétní trestný čin, jehož se měl dlužník (zde stěžovatelka) dopustit, plyne i z judikatury Soudního dvora EU, což celní úřad neučinil a žalovaný jeho pochybení nenapravil. Proto bylo clo v projednávané věci doměřeno v rozporu s čl. 221 odst. 3 první věty nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne