I.ÚS 1070/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1070/25 ze dne 13. 8. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti A. S., zastoupeného Mgr. Michalem Koziełem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykova třída 1325, Orlová - Lutyně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2024 č. j. 11 Tdo 395/2024-578, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. ledna 2024 č. j. 6 To 368/2023-502 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. září 2023 č. j. 9 T 85/2023-469, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"). Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první trestního zákoníku, přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném do 27. 6. 2022). Za uvedené trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let; peněžitý trest v celkové výměře 40 000 Kč a omezení, aby ve zkušební době podle svých sil zaplatil způsobenou škodu a aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Krajský soud na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o peněžitém trestu a ve zbylé části jej ponechal nezměněn. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatele odmítl. 3. Podle obecných soudů se stěžovatel těchto trestných činů dopustil - stručně řečeno - tím, že prostřednictvím internetového bankovnictví poškozeného (svého tchána), k němuž již dříve neoprávněně získal přístupové údaje, bez jeho vědomí a souhlasu podal žádost o hotovostní úvěr. Poté stěžovatel převedl finanční prostředky získané poskytnutím úvěru (celkem 221 200 Kč) na účet, s nímž disponoval on sám, a zařídil, aby z bankovního účtu poškozeného byly hrazeny pravidelné měsíční splátky takto sjednaného úvěru. 4. Trestní soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že stěžovatelův tchán (poškozený) měl jenom relativně základní schopnost pracovat s moderními technologiemi, vč. ovládání internetového bankovnictví. Žil pouze ze starobního důvodu ve výši 9 233 Kč měsíčně, z něhož platil za družstevní byt celkem 5000 Kč měsíčně. Na jeho jméno byl mj. veden účet u České spořitelny, s nímž však disponoval stěžovatel; důchod mu byl vyplácen na účet u ČSOB. Poškozený si navíc již předtím vzal na žádost a ve prospěch stěžovatele úvěr ve výši 100 000 Kč, z něhož však stěžovatel splatil poškozenému pouze nízké desítky tisíc korun a následně mu přestal peníze na splátky posílat. O druhému úvěru poškozený dle vlastních slov vůbec netušil. 5. Ve vztahu k stěžovateli bylo naopak trestními soudy zjištěno, že mu bylo v insolvenčním řízení povoleno oddlužení, jehož podmínkou bylo mj. zasílání částky 30 000 Kč měsíčně na oddlužení. V mezidobí mu navíc vznikla cel řada dalších dluhů (dluhy za energie, dluhy vzniklé v důsledku půjček od kamarádů a známých atp.), s jejichž splácením měl značné problémy a nemalou část z nich nesplácel vůbec. Stěžovatel byl rovněž trestním příkazem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 3. 2019 shledán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť v období od 15. do 17. 5. 2017 vystupoval jménem svého otce, jenž trpěl Parkinsonovou chorobou a demencí, a bez jeho vědomí uzavřel prostřednictvím telefonické a emailové komunikace tři smlouvy o spotřebitelském úvěru v celkové hodnotě 127 880 Kč. Současně bylo zjištěno, že stěžovatel měl přístup k heslům a přístupovým údajům poškozeného (tchána), neboť ten je měl zapsané v sešitě, jakož i k jeho mobilnímu telefonu, který byl - nezabezpečen heslem - zpravidla volně položen v bytě poškozeného. Stěžovatel byl přitom poměrně častým návštěvníkem v bytě poškozeného a poškozenému běžně pomáhal - i přes vzdálený přístup - s ovládáním počítače a vyřizováním různých věcí. 6. S ohledem na skutkové okolnosti věci, nastavení vztahů v rodině, prakticky volný přístup stěžovatele k elektronickým zařízením a heslům poškozeného a finanční situaci stěžovatele trestní soudy konstatovaly, že existují přesvědčivé důkazy o tom, že stěžovatel spáchal shora uvedené trestné činy. Nevznikl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť neexistovaly žádné relevantní pochybnosti o vině stěžovatele. Trestní soudy rovněž poukázaly na to, že stěžovatel se obdobné trestné činnosti dopustil pouhý rok a půl předtím i proti vlastnímu těžce nemocnému otci, za což byl taky pravomocně odsouzen. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí - v podstatě shodně jako v řízení před obecnými soudy, že se jednání, jež je mu kladeno vinu, nedopustil. Velmi obsáhle brojí proti procesu zjišťování skutkového stavu, resp. hodnocení důkazů. Protiústavní nedostatky v procesu dokazování spatřuje již v hodnocení klíčové otázky, zda došlo ke spáchání skutku popsaného v obžalobě. Soudy podle stěžovatele nekriticky přejaly tvrzení poškozeného, že o druhém úvěru nevěděl, a konstatovaly, že není důvod mu v této záležitosti nevěřit. Tento závěr je však podle stěžovatele ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, neboť výpověď poškozeného se postupně měnila. 8. Dále stěžovatel namítá, že poškozený musel o uzavírání smlouvy o úvěru vědět a podílet se na něm již proto, že bez jeho zapojení ani nebylo možné takovou smlouvu uzavřít. Existuje celá řada kroků, které mohl udělat pouze poškozený, ať již jde o potvrzení přes SMS zprávu, obstarání potvrzení o příjmech či skeny dokladů totožnosti. Tyto úkony bylo navíc třeba činit opakovaně a v průběhu více dní. Řádně prokázána nebyla dle stěžovatele ani řada dalších okolností věci, jako např. jak se měl zmocnit přístupových údajů k internetovému bankovnictví či odkud měl do internetového bankovnictví vstupovat. 9. Podle stěžovatele tak obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a řadu důkazů hodnotily svévolně a účelově. Kromě toho stěžovatel upozorňuje i na opomenuté důkazy - stěžovatel navrhoval důkaz sdělením mBank týkající se způsobu zobrazení informací o úvěru v internetovém bankovnictví, okresní soud však bez odpovídajícího odůvodnění tento důkazní návrh zamítl. Těmito pochybeními obecné soudy dle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož tvrzený skutek v důsledku těchto pochybení nebyl prokázán mimo rozumnou pochybnost, mělo dojít i k porušení zásady in dubio pro reo, resp. presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jež byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší námitky, jež jsou velmi podobné těm, jimiž se řádně a podrobně zabývaly trestní soudy. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele nebo přehodnocovat důkazy provedené soudy v trestním řízení, a to mj. s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Výjimku tvoří případy zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2054/24 ze dne 29. 8. 2024). Vadu takového charakteru však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Skutkové závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že výpověď poškozeného (tchána stěžovatele) byla jedním ze stěžejních usvědčujících důkazů. Nebyla však důkazem osamoceným. Naopak, byla podpořena také dalšími svědeckými výpověďmi (vč. výpovědi dcery poškozeného a současně manželky stěžovatele) a měla oporu i v listinných důkazech. 12. Jde-li o stěžovatelem namítanou zásadu in dubio pro reo, Ústavní soud p