I.ÚS 1454/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1454/11 ze dne 1. 8. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele pplk. JUDr. K. K., zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2011, č. j. 3 Ads 14/2011-104, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 Ca 257/2008-69, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky zakotvené v čl. 28 Listiny základních práva svobod, jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 257/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Rozhodnutím Policejního prezidenta ze dne 28. 8. 2008, č. j. PPR-15411/ČJ-2008-99KP, bylo změněno rozhodnutí ředitele Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy ze dne 20. 12. 2006, č. 8520/2006, tak, že stěžovatel byl dnem 1. 1. 2007 ustanoven na služební místo komisař a jmenován do služební hodnosti komisař se stanovením služebního poměru na dobu neurčitou, dále byl zařazen do 7. tarifní třídy, byla mu započtena doba praxe v rozsahu 23 let a 244 dnů, byl zařazen do 8. tarifního stupně, byl mu určen základní tarif zvýšený o 10%, tj. 31 770 Kč, určen zvláštní příplatek ve výši 5000 Kč a přiznán osobní příplatek ve výši 1500 Kč. Celkem tedy služební příjem činil 38 270 Kč. Dále bylo stanoveno, že žalobci náleží hodnostní označení poručík. Proti tomuto rozhodnutí ředitele Policie České republiky podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 Ca 257/2008-69, jako nedůvodnou zamítl. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že při svém rozhodování jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud porušily ustanovení § 77 odst. 8 a § 116 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon"), která zakotvují povinnost zařadit příslušníka tak, aby byl zařazen do tarifní třídy podle nejnáročnější činnosti, jejíž výkon se na jeho služebním místě vyžaduje, a dále ukládá povinnost bezpečnostnímu sboru, aby při vytváření podmínek výkonu služby zajišťoval rovné zacházení se všemi příslušníky, zejména pokud jde o odbornou přípravu a dosažení služebního postupu, odměňování, jiná peněžitá plnění a jiné peněžité hodnoty. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy nereagovaly na jeho důkazní návrhy, ať šlo o výslechy svědků, či znalecké posudky a neprovedly náležitým způsobem dokazování tak, aby byly objasněny základní pojmy podstatné pro posouzení jeho pracovní činnosti, zejména nebyly objasněny otázky definice NVS, ani systémů jemu analogických, ani určeny rozdíly mezi posudky specializovanými a vysoce specializovanými. Tím byly porušeny i § 180 a § 181 služebního zákona. Nejvyšší správní soud odmítl i jakékoli odborně technické konzultace, resp. posudky v tomto směru, neboť soudil, že se jedná o otázku právní, Městským soudem v Praze ani Nejvyšším správním soudem nebylo tedy doplňováno dokazování ohledně stěžovatelem prováděné činnosti v rozhodném období informacemi od stěžovatelových nadřízených. Obdobná je situace, pokud jde o stěžovatelem prováděné vysoce specializované odborné kriminalisticko technické expertizní a znalecké činnosti v útvarech policie. Jedná se o 4. tarifní stupeň 8. tarifní třídy, které by též odůvodňovalo zařazení stěžovatele do 8. tarifní třídy, policejní prezident však nikdy nezdůvodnil, proč považuje výkon znalecké činnosti u stěžovatele za pouze výkon specializovaných činností, nikoli za výkon vysoce specializovaných činností, ve smyslu rozdílu mezi 7. tarifní třídou a 8. tarifní třídou. Také Městský soud v Praze, ani Nejvyšší správní soud se těmito otázkami vůbec nezabývaly a nesnažily se obě skupiny posudkové činnosti rozlišit. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že "nadnesl" své činnosti, které nedosahují kvalitativní úrovně požadované a vykonávané vrchním komisařem v 8. tarifní třídě ve smyslu komplexnosti činností. Tento závěr Nejvyššího správního soudu je dle stěžovatele zcela nepřezkoumatelný a není jasné, z jakých podkladů při jeho utváření Nejvyšší správní soud vycházel. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočil