I.ÚS 1469/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1469/23 ze dne 20. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti spolku hkfree.org z. s., sídlem Akademika Heyrovského 1178/6, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 7 Afs 165/2022-46, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. května 2022 č. j. 31 Af 20/2020-149 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. dubna 2020 č. j. 13817/20/5300-22441-712084, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 1. 3. 2016 č. j. 318262/16/2701-40511-601065 rozhodl z moci úřední o registraci stěžovatele k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ke dni 1. 1. 2013, protože stěžovatel formálně deklarovanou spolkovou činností pouze zastíral komerční poskytování internetového připojení. Vedlejší účastník následně potvrdil uvedené rozhodnutí správce daně a odvolání stěžovatele proti němu zamítl rozhodnutím ze dne 26. 8. 2016 č. j. 37881/16/5300-22433-711745. Toto rozhodnutí však k žalobě stěžovatele zrušil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2018 č. j. 31 Af 54/2016-123 pro nedostatečné zjištění skutkového stavu. Vedlejší účastník po doplnění dokazování napadeným rozhodnutím znovu potvrdil rozhodnutí správce daně a odvolání stěžovatele proti němu zamítl. 3. Krajský soud napadeným rozsudkem další žalobu stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Shledal, že vedlejší účastník již nyní dostatečně zjišťoval, zda činnost stěžovatele podléhá osvobození od DPH podle § 61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník se podle krajského soudu zaměřil na cenovou politiku stěžovatele, jeho prezentaci a propagaci, účetnictví, povahu jeho členské základny, "spolkový život", vnímání poskytování služeb jeho členy, srovnání jeho činnosti s ostatními komerčními poskytovateli internetového připojení, a další okolnosti. Krajský soud shledal, že stěžovatel skutečně poskytuje za úplatu (měsíčně hrazený "členský příspěvek" ve výši 290 Kč) internetové připojení, a to soustavně, na svou odpovědnost a za účelem dosažení zisku. Na bankovních účtech stěžovatele se pohybují zůstatky v řádech milionů Kč a stěžovatel své některé aktivní členy vyplácel. Stěžovatel proto nesplnil podmínky osvobození od daně, jak tvrdil. Jeho obrat překročil požadovaný limit, a jeho registrace k DPH z moci úřední tak byla oprávněná. 4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Shledal, že stěžovatel poskytuje služby za úplatu (protiplnění). Zaplacení "členského příspěvku" je navázáno na poskytované připojení k internetu; jeho nezaplacení vedlo k pozastavení poskytování této služby a obdobný model je běžný i u jiných komerčních poskytovatelů. Většina členů stěžovatele přitom je pasivních; aktivně neparticipují na ekonomické činnosti, natož činnosti spolkové či neziskové, a nerealizují jim formálně přiznaná členská práva. Nejvyšší správní soud shledal, že skutečnou vůlí stěžovatele nebylo vzdělání, výzkum a rozvoj technologií. Sám se navenek dokonce prezentoval jako čirý poskytovatel internetu za úplatu a vnímala jej tak i většina jeho členů. Plnění poskytované stěžovatelem za úplatu není osvobozeno od DPH podle § 61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., protože hlavní činnost stěžovatele spočívala v poskytování služeb podnikatelsky, mimo jiné za účelem zisku. Podpora a realizace "spolkových" cílů byla činností vedlejší až marginální. Registrace k DPH z úřední povinnosti pro překročení daného limitu podle uskutečněných zdanitelných plnění proto byla oprávněná. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí nepřiměřeně omezují jeho právo svobodně se sdružovat. Uvedené právo zahrnuje i možnost nerušeně vykonávat činnost, pro kterou byl daný subjekt založen. Zdanění spolkové, a tedy neziskové sféry je proto neústavní. Stěžovatel popisuje charakteristiky své činnosti a účelu; motivem jeho vzniku bylo propojení více osob do sítě. Pro rozvoj informačních technologií je typické, že se na něm podílí různé subjekty, včetně neziskového sektoru. Stěžovatel je "funkčním spolkem", je ovládán členskou základnou podle demokratických stanov, jeho funkcionáři zde působí bezplatně. Pro činnost stěžovatele jsou charakterističtí správci oblastí, kteří udržují infrastrukturu, a to bezúplatně ve volném čase, maximálně se jim hradí náklady. Podle stěžovatele je jeho činnost legitimní spolkovou činností; rozhodné je, zda se při poskytování služeb dosahuje hospodářského profitu koncového vlastníka, což u stěžovatele dáno není. Činnost stěžovatele odpovídá například tenisovému klubu, který svým členům poskytuje své zázemí. Rozhodné není, zda se členská základna podílí na rozhodování vrcholného orgánu spolku, ani to, zda se aktivně účastní spolkových akcí. Tímto přístupem by byl ohrožen status například organizací České obce sokolské. 6. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že jeho právní forma mu brání v rozdělování případného zisku mezi členy spolku. Členové orgánů spolku nepobírají žádné plnění, servis sítě neprovádí třetí osoby. Stěžovatel není oprávněn zisk tvořit, ani distribuovat. Nikdy nečinil žádné úkony nasvědčující tomu, že tento zákaz obchází. Stěžejním impulsem pro založení spolku a prováděné reinvestice není rentabilita záměru, nýbrž iniciativa člena, který bude ochoten se v místě o síť starat. Stěžovatel rovněž tvrdí, že není odpovědný za to, že někteří jeho členové služby reklamovali a někdo spolek propagoval obdobně jako jiní komerční poskytovatelé internetového připojení. Stěžovatel dále zasazuje věc do kontextu práva na ochranu vlastnického práva. Legitimně očekával, že dostojí-li svým zákonným povinnostem poskytovat jako spolek služby nepodnikatelským způsobem, má tak jeho činnost charakter plnění osvobozeného od daně podle § 61 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. Konečně stěžovatel upozorňuje na "nestandardní způsob hodnocení provedených důkazů". Daňové orgány vyslechly desítky svědků, údajně náhodně vybraných členů stěžovatele. Hodnocení důkazů však bylo tendenční a selektivní. Vedlejší účastník si měl nejprve ujasnit právní rámec a poté strukturovat dokazování. Důkazní řízení bylo nepřehledné a zahlcené nerelevantními informacemi. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Těžištěm argumentace stěžovatele je tvrzení nepřiměřeného zásahu do jeho práva svobodně se sdružovat a vlastnit majetek, protože důsledkem napadených rozhodnutí má být zdanění jeho spolkové, neziskové č