I.ÚS 1505/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1505/17 ze dne 16. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vladimíra Faltejska, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Palackého 151/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 318/2016-33 ze dne 8. března 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Stěžovateli byla v řízení před orgány finanční správy doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2010 až prosinec 2012 ve výši 3 256 710 Kč. Orgány finanční správy dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal své oprávnění uplatnit zvláštní režim pro obchodníky s použitým zbožím (dále též "režim ziskové přirážky") při prodeji ojetých automobilů dovezených ze zahraničí podle § 90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též "zákon o DPH"). Mezinárodním dožádáním bylo zjištěno, že dodavatelé stěžovatele jsou nekontaktní, zvláštní režim pro obchodníky s použitým zbožím neuplatnili. Obchodní činnost stěžovatele byla nestandardní, neměl s dodavateli uzavřené žádné kupní smlouvy, jednal s nimi pouze prostřednictvím zprostředkovatele, peníze v hotovosti vyplácel řidičům nákladních vozů, kteří ojeté automobily dovezli. 2. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl. Užití zvláštního režimu pro obchod s použitým zbožím je výlučným rozhodnutím daňového subjektu, je však možné pouze pokud jeho dodavatelé zvláštní režim sami uplatnili. Splnění této podmínky sice formálně vyplývalo z faktur, s ohledem na pochybnosti správce daně však stěžovatel měl rozhodné skutečnosti sám prokázat. To se stěžovateli nepodařilo, naopak pochybnosti o sporných obchodních případech více prohloubil. 3. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatel zamítl s tím, že nutnou podmínkou pro užití zvláštního režimu je jeho užití ze strany dodavatelů. Předložené faktury sice tyto skutečnosti prokazovaly, s ohledem na pochybnosti správce daně však k prokázání nedostačovaly. V důkazní nouzi se stěžovatel ocitl vlastním přičiněním, neboť způsob provedení jeho obchodních případů byl nestandardní a nerespektující běžnou obchodní praxi. II. Průběh řízení před Ústavním soudem 4. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na zákonného soudce. Správní orgány i soudy vycházely z toho, že pro uplatnění zvláštního režimu je rozhodný faktický stav užití zvláštního režimu i dodavateli stěžovatele, bez ohledu na dobrou víru stěžovatele. Prokazování takových skutečností však není v dispozici stěžovatele, neboť nemá jak ověřit, co jeho dodavatelé ex post uplatní v daňovém přiznání. Stěžovatele tak tíží nesplnitelné důkazní břemeno. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie přitom plyne, že má být šetřena dobrá víra ve správnost údajů uvedených na fakturách. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu, z níž by mělo plynout, že prokazování faktického splnění povinnosti v zahraničí ze strany smluvní strany je daňovým subjektem prakticky neuskutečnitelné. Je proto třeba hodnotit dobrou víru v soulad faktického stavu se stavem deklarovaným na daňových dokladech. Dále stěžovatel poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-624/15 Litdana ze dne 18. 5. 2017, z něhož plyne, že též v případech uplatnění zvláštního režimu je třeba hodnotit dobrou víru. Osoba povinná k dani, která uplatňuje zvláštní režim, není obecně povinna ověřovat splnění povinností ze strany dodavatele a držet odpovídající doklady, ledaže existují náznaky vzbuzující podezření, že došlo k nesrovnalosti nebo podvodu u dodavatele. U osoby, jejíž dobrá víra není vyvrácena, nebrání uplatnění nároku na uplatnění zvláštního režimu ani ta skutečnost, že pro to nejsou splněny všechny hmotněprávní podmínky na straně dodavatele. Nejvyšší správní soud tyto právní otázky zcela pominul a neobrátil se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, byť tak ve stejné době učinil litevský soud ve věci C-624/15. 5. Nejvyšší správní soud k ústavní stížnosti uvedl, že dobrou vírou stěžovatele se Nejvyšší správní soud a před ním i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích i orgány finanční správy zabývaly. Neučinily tak výslovně (ani stěžovatel dobrou víru výslovně nezmínil), ale implicitně hodnocením formálně bezvadných faktur oproti řadě podezřelých okolností. Tento postup není ničím jiným než hodnocením dobré víry v kontextu úpravy rozložení důkazního břemene. Pochybnosti přitom vycházely z řady zjištění: stěžovatel nepřeložil kupní smlouvy (jejichž archivace je běžná k uplatnění řady soukromoprávních nároků), pokladní doklady neobsahovaly podpis příjemce a stěžovatel nebyl schopen identifikovat svého zprostředkovatele. Bezvadných faktur se může dovolávat pouze daňový subjekt, který je v dobré víře, přičemž zjištěné nesrovnalosti dobrou víru vylučují. Nejvyšší správní soud nemohl zohlednit rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-624/15, neboť ten byl vydán až následně. Jeho požadavkům ovšem dostojí, neboť stěžovatel na rozdíl od litevské společnosti Litdana nedokázal o svých dodavatelích uvést žádné podrobnosti a kromě faktur a nepodepsaných pokladních dokladů nepředložil žádné důkazy potvrzující, že použité zboží pořídil tak, jak tvrdil. Položení předběžné otázky pak soud nepovažoval za účelné, neboť ověření, zda je daňový subjekt v dobré víře, náleží soudu členského státu a Soudní dvůr by odpověď nemohl poskytnout. 6. Odvolací finanční ředitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že oprávněnost použití zvláštního režimu nemůže plynout jen z předložených bezvadných dokladů bez ohledu na okolnosti případu, což ve své argumentaci prakticky uznává i stěžovatel tím, že se dovolává hodnocení dobré víry. Rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-624/15 pak na věc nedopadá pro zásadní skutkovou odlišnost: tamní daňový subjekt pravidelně nakupoval ojeté automobily a neměl jak ověřit, že jeho dodavatel zvláštní režim neuplatnil, ač tak deklaroval na daňových dokladech. Pokud ve věci nebyly dány objektivní okolnosti vzbuzující podezření, že došlo k nesrovnalostem či podvodu, nebylo od daňového subjektu možné vyžadovat, aby ověřoval informace o svém dodavateli. Ve věci stěžovatele však jednoznačně existovaly náznaky, že došlo k nesrovnalostem či podvodu, které spočívaly právě ve zcela nestandardním způsobu obchodování bez jakéhokoliv prověření dodavatelů, které stěžovatel ani neznal. Judikatura Soudního dvora EU je ve věci ustálená, takže nebyl důvod zahájit řízení o předběžné otázce. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupeným a oprávněným stěžovatelem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Při posuzování přípustnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel proti napadenému rozhodnutí již nemá k dispozici žádný procesní prostředek k ochraně práva. IV. Vlastní posouzení 8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací účastníků řízení, vedlejšího účastníka a s obsahem soudních spisů obou správních soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. V posuzované věci stěžovatel dovozoval porušení svých ústavně zaručených práv z toho, že se orgány finanční správy a správní soudy nezabývaly jeho dobrou vírou ve správnost údajů o uplatnění zvláštního režimu DPH pro obchodníky s použitým zbožím, resp. požadavky plynoucími z práva EU. Oproti tomu Nejvyšší správní soud a Odvolací finanční ředitelství zastávají názor, že napadený rozsudek a jemu předcházející rozhodnutí požadavky práva EU na uplatnění zvláštního režimu implicitně zohledňují a implicitně hodnotí i dobrou víru stěžovatele při posuzování, zda byly splněny výslovné požadavky § 90 zákona o dani z přidané hodnoty, resp. čl. 314 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty. 10. Ústavní soud se přednostně zabýval námitkou porušení práva na zákonného soudce. Pokud by totiž napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydal nezákonný soudce (nepříslušný senát), nemělo by z hlediska ekonomie řízení a subsidiarity ústavní stížnosti význam, aby Ústavní soud dále hodnotil, zda tento nezákonný soudce (a před ním krajský soud) při svém rozhodování pochybil i z hlediska dalších ústavně zaručených práv stěžovatelky [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497), odst. 25-28]. Právo na zákonného soudce 11. K povinnosti vrcholných soudů předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval: za určitých okolností může nepoložení před