I.ÚS 1507/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1507/25 ze dne 15. 5. 2026 Presumpce neviny oznamovatele stíhaného pro křivé obvinění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 3 Tdo 37/2025-936, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2024 č. j. 50 To 161/2024-866 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. března 2024 č. j. 6 T 108/2020-826, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Plzni a 3. Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a A. Nejvyššího státního zastupitelství, B. Krajského státního zastupitelství v Plzni, C. Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a D. D. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9, Plzeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 3 Tdo 37/2025-936, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2024 č. j. 50 To 161/2024-866 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. března 2024 č. j. 6 T 108/2020-826 byla porušena práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 3 Tdo 37/2025-936, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. července 2024 č. j. 50 To 161/2024-866 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. března 2024 č. j. 6 T 108/2020-826 se ruší. III. Vedlejšímu účastníku D. se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud tímto nálezem zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") týkající se odsouzení stěžovatelky za křivé obvinění bývalého partnera ze znásilnění. Shledal, že se obecné soudy dopustily vad ústavní intenzity v procesu provádění a hodnocení důkazů a nepostavily v souladu s požadavky presumpce neviny najisto naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění, včetně zavinění, stěžovatelkou. Tato pochybení ve svém úhrnu vedla k tomu, že napadená rozhodnutí přestala být z pohledu ústavní zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněné" (in dubio pro reo) dostačujícím základem pro rozhodnutí o vině a trestu odnětí svobody, což porušuje čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. II. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 2. Z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že okresní soud stěžovatelku shledal vinnou z (pokračujícího) přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon trestu odložil na zkušební dobu dvaceti měsíců. Stěžovatelce současně uložil povinnost nahradit poškozenému (nyní vedlejší účastník D.) nemajetkovou újmu ve výši 20 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku vedlejšího účastníka D. odkázal na občanskoprávní (civilní) řízení. Přečinu se dle výroku soudu stěžovatelka dopustila tím, že opakovaně úmyslně nepravdivě uváděla, že ji bývalý partner (poškozený, dále též "vedlejší účastník D.") v červenci nebo srpnu 2012 v jednom případě a následně v období od srpna 2012 do října 2013 měl ve stovkách případů znásilňovat. Tato tvrzení vyjádřila před odborem sociálněprávní ochrany dětí a mládeže Městského úřadu X, při výslechu u policejního orgánu a u soudní znalkyně. Na základě stěžovatelčiných tvrzení byly zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění stěžovatelky vedlejším účastníkem D. Policejní orgán však tuto věc odložil a nedošlo k zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka D. 3. Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížností napadený rozsudek okresního soudu je již druhým rozsudkem v této věci, neboť původní rozsudek (částečně odsuzující a částečně zprošťující) byl krajským soudem v odsuzující části zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 4. Krajský soud stěžovatelčino odvolání zamítl. Nejvyšší soud následně odmítl její dovolání. Obecné soudy, stručně řečeno, dospěly k závěru, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav, z něhož plyne, že stěžovatelka o znásilněních vědomě lhala, a to s úmyslem přivodit vedlejšímu účastníkovi D. trestní stíhání a diskvalifikovat jej z výkonu rodičovských práv ve vztahu k jejich společné dceři. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Dále v ústavní stížnosti tvrdila porušení svého práva na osobní čest a lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Argumentovala tím, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a neprokázaly její vinu. Tvrdila, že trestní řízení vedené proti ní se ocitlo v důkazní nouzi a že orgány činné v trestním řízení neprokázaly její přímý úmysl, který je u trestního činu křivého obvinění vyžadován. 6. V konkrétní rovině stěžovatelka namítla, že byla odsouzena pouze na základě nepřímých důkazů. Šlo zejména o výpovědi svědků navržených především poškozeným (vedlejším účastníkem D.). Ten má přitom podle stěžovatelky podstatný zájem na výsledku trestního řízení kvůli probíhajícímu civilnímu řízení o vrácení daru, neboť stěžovatelce v minulosti daroval poloviční spoluvlastnický podíl k domu, a kvůli případnému řízení o změně úpravy péče o dítě. Specificky pak stěžovatelka rozporuje konkrétní svědecké výpovědi. K výpovědi svědkyně T. namítá, že jí soudy přiznaly klíčovou váhu, ačkoliv obsahovala pouze nekonkrétní a nepodložená tvrzení rozporná s realitou a ačkoliv poškozený krátce před hlavním líčením svědkyni navštívil, což sama uvedla. K výpovědi svého bývalého manžela namítla, že ji během jejich vztahu opakovaně fyzicky napadal, jak doložila lékařskými zprávami, což vyvrací jeho verzi popisu jejich vztahu. Současně odmítla, že by zasahovala do vztahu mezi bývalým manželem a jejich společným synem, a to s poukazem na skutečnost, že se za patnáct let nepokusil o změnu stykových práv. K úvaze obecných soudů o tom, že stěžovatelčinu skutkovou verzi vyvrací skutečnost, že se svědkyním nesvěřila o sexuálním nátlaku vedlejšího účastníka D., uvedla, že sexuální naléhání probíhalo v různých fázích, čemuž odpovídají různé reakce včetně např. pasivního strpění sexuálního aktu ze strachu. 7. Naopak soudy podle stěžovatelky nepřihlédly k řadě důkazů, popř. je hodnotily jednostranně v její neprospěch. Stěžovatelkou předloženým SMS zprávám od vedlejšího účastníka D., které podle ní dokazují nedobrovolnost sexuálního styku, obecné soudy údajně nepřiložily žádnou váhu. Dále nevzaly v potaz výpověď paní J., která sexuální soužití s vedlejším účastníkem D. popsala tak, že se velmi často domáhal pohlavního styku, občas i v přítomnosti dítěte. Mezi oběma údajně docházelo k častým hádkám a občas ze strany vedlejšího účastníka D. i k fyzickému napadání. 8. Dále stěžovatelka uvedla, že obecné soudy neprokázaly její přímý úmysl, který je znakem skutkové podstaty křivého obvinění. V tomto směru tvrdila, že rozhodně vědomě nelhala. Pouze popisovala své vnímání soužití s vedlejším účastníkem D., které bylo dlouhodobě toxické a konfliktní, a vyjádřila se k tomu, co prožila a jakým způsobem to vše v danou chvíli vnímala. V tomto směru pak odkázala na výpověď znalkyně dr. R., která potvrdila, že stěžovatelka mohla drsnější sexuální praktiky vedlejšího účastníka D. vnímat již jako znásilnění. S tímto argumentem se obecné soudy nevypořádaly, ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že jej uplatňovala. 9. Stěžovatelka namítla, že všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že soudy o její vině rozhodly na základě domněnek při absenci důkazů, čímž porušily presumpci neviny a zásadu "v pochybnostech ve prospěch obviněné" (in dubio pro reo). S odkazem na judikaturu Ústavního soudu v tomto směru doplnila, že samotná skutečnost, že vedlejší účastník nebyl shledán vinným ze znásilnění, nepostačuje k závěru, že se ona vůči němu dopustila křivého obvinění. 10. Závěrem stěžovatelka podotkla, že obecné soudy porušily také její základní právo podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Uvedla, že jednala v dobré víře s přesvědčením, že popisuje skutečnou traumatickou zkušenost, kdy byla obětí domácího psychického a sexuálního násilí. Do dnešního dne je v psychiatrické péči a pobírá antidepresiva. Orgány veřejné moci ji však namísto poskytnutí ochrany potrestaly. Takový přístup pak odrazuje ost