I.ÚS 1567/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1567/25 ze dne 25. 7. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Vilémem Kinem, advokátem, sídlem Trojská 334/50, Praha 8 - Troja, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 30 Cdo 2222/2024-186, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2024 č. j. 14 Co 362/2023-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. září 2023 sp. zn. 10 C 514/2015-112, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a ČR - Ministerstva vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž nyní posuzovanou ústavní stížností napadá rozhodnutí vydaná v tomto řízení. 3. Pro pochopení obsahu a (právního) pozadí napadených rozhodnutí je nicméně důležité přihlédnout ke správním a soudním řízením, jež napadeným rozhodnutím předcházely. Stěžovatel byl v minulosti příslušníkem Policie České republiky. Z důvodu vzrůstajícího počtu zahájených řízení pro podezření ze spáchání kázeňských přestupků podal vedoucí oboru v lednu 2012 návrh na psychologické ověření stěžovatelovy osobnostní způsobilosti k výkonu služby; tato žádost byla podána v dubnu 2012; v květnu 2012 dospěla psycholožka k závěru o nezpůsobilosti stěžovatele k výkonu služby. V reakci na to byl stěžovatel rozhodnutím ze dne 31. 7. 2012 propuštěn ze služebního poměru, přičemž toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno také policejním prezidentem. 4. Ještě před svým propuštěním, konkrétně v březnu 2012, stěžovatel požádal o přeložení na jiné služební místo v jiné služební hodnosti z důvodu špatných osobních vztahů se svými nadřízenými. Této žádosti bylo vyhověno. Stěžovatel byl odvolán ze služebního místa komisař (7. tarifní třída) a ke dni 1. 6. 2012 ustanoven jako vrchní inspektor (6. tarifní třída, 4. stupeň). 5. Stěžovatel následně napadl rozhodnutí o svém propuštění u správních soudů. Městský soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2015 č. j. 8 Ad 17/2012-164 jeho správní žalobě vyhověl, napadená rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Odůvodnil to zejména tím, že a) stěžovatel nebyl řádně seznámen s důvody zjišťování jeho osobnostní způsobilosti psychologem ani se závěry psychologického posouzení, což mu znemožnilo uplatňovat svá procesní práva a event. se proti těmto závěrům bránit, a b) z důvodu takřka automatického převzetí závěrů psychologa nadřízenými nemohl stěžovatel seznat konkrétní důvody svého propuštění ani z jejich rozhodnutí (vada nepřezkoumatelnosti). Městský soud však současně zdůraznil, že procesní pochybení v postupu před a při zjišťování osobnostní způsobilosti samo o sobě ještě nemusí vyvracet odborný závěr psychologa o osobnostní nezpůsobilosti stěžovatele. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem sp. zn. 1 As 47/2015 ze dne 1. 4. 2015 zamítl kasační stížnost žalovaného správního orgánu a potvrdil závěry vyslovené v rozsudku městského soudu. 6. V reakci na tato rozhodnutí proběhlo nové psychologické posouzení stěžovatele. V srpnu 2015 psychologové znovu dospěli k závěru o jeho nezpůsobilosti k výkonu služby u policie, protože nesplňuje požadavky plynoucí z § 1 písm. e) a i) vyhlášky č. 487/2004 Sb., o osobnostní způsobilosti, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru (tj. požadavek žádoucí motivace, postojů a hodnot a požadavek absence nežádoucí agresivity). V návaznosti na to byl stěžovatel rozhodnutím ředitele krajského ředitelství policie ze dne 4. 3. 2016 (znovu) propuštěn ze služebního poměru, přičemž jeho pracovní poměr skončil ke dni 9. 3. 2016. Toto rozhodnutí bylo - po relativně rozsáhlém procesním zapojení stěžovatele - potvrzeno policejním prezidentem. 7. Stěžovatel znovu napadl rozhodnutí o svém propuštění u správních soudů. Městský soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. 3 Ad 22/2016 stěžovatelovu správní žalobu zamítl. Poznamenal, že v tomto řízení již byla plně respektována jeho procesní práva a požadavky plynoucí ze zrušujících rozhodnutí správních soudů. Napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna a založena na jasném a přezkoumatelném závěru o stěžovatelově osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby; totéž přiměřeně platí i o závěrech psychologů. Důvody pro propuštění stěžovatele proto byly naplněny. Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 8. 10. 2020 sp. zn. 1 As 219/2020. 8. V mezidobí, zejm. v reakci na probíhající správní a soudní řízení, byla stěžovateli ze strany policie poskytována částka ve výši služebního příjmu (v 6. tarifní třídě, bez odměn a osobního ohodnocení) po dobu do rozhodnutí služebního funkcionáře. Jelikož však shora uvedenými rozhodnutími správních soudů nebyl "odklizen" psychologický posudek o stěžovatelově osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby, stěžovatel od svého prvního do druhého propuštění dne 9. 3. 2016 službu nevykonával. 9. Rovněž v mezidobí, zejm. v reakci na rozhodnutí správních soudů o první správní žalobě, stěžovatel uplatnil nárok na přiznání omluvy a náhradu majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. O tomto nároku soudy rozhodovaly ústavní stížností napadenými rozhodnutími. 10. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil České republice - Ministerstvu vnitra (žalované) povinnost zaplatit stěžovateli částku 20 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částky 2 378 169 Kč (výrok II), zamítl žalobu na zveřejnění omluvy, že tam specifikovaní představitelé Policie ČR "se omlouvají (stěžovateli - pozn.) za způsobená příkoří v souvislosti s jejich nezákonným přístupem k řízení lidských zdrojů" (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Zaprvé, jde-li o stěžovatelův nárok na poskytnutí zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu (cca 1,8 mil. Kč), obvodní soud jej shledal důvodným pouze v rozsahu 20 000 Kč. Uznal, že stěžovatel mohl pociťovat nejistotu poté, co správní soudy zrušily první skupinu rozhodnutí o jeho propuštění, ale současně nepozbyl platnosti podkladový psychologický posudek o jeho osobnostní nezpůsobilosti k výkonu služby. Ve srovnání s jinými rozhodnutími v obdobných věcech považoval za přiměřené zadostiučinění ve shora uvedené výši. Ve zbylé části stěžovatelův nárok nepovažoval za důvodný. Zadruhé, obvodní soud neshledal důvodným ani nárok na poskytnutí shora uvedené omluvy, jelikož její znění bylo zcela nekonkrétní a nezpůsobilé plnit satisfakční roli. Zatřetí, zamítl také stěžovatelův nárok na náhradu škody spočívající v nevyplacených odměnách (93 869 Kč), osobním ohodnocení (99 200 Kč), náhradách za přesčas a změně tarifního zařazení ze 7. do 6. tarifní třídy (151 100 Kč). Stran odměn a osobního ohodnocení soud poznamenal, že jde o nenárokové složky platu, které mohou být poskytnuty pouze za nadstandardní pracovní výkony, které však stěžovatel v rozhodné době nedosahoval, neboť byl z důvodu negativního psychologického posudku postaven mimo službu. Totéž platí i o náhradách za přesčas. Ke změně tarifního zařazení došlo ještě před sporným rozhodnutím o propuštění stěžovatele, a to navíc na jeho vlastní žádost. Není tak dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou. Začtvrté, obvodní soud nepřipustil žádost o (další) rozšíření žaloby o zaplacení částky 9 443 437 Kč za ušlé výsluhové nároky a ztrátu na důchodu, neboť byla podána až po mnoha letech od zahájení řízení a vyžadovala by další obsáhlé dokazování. 11. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek ve výrocích II až IV (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se se všemi nosnými závěry obvodního soudu, jak byly popsány výše. Nad rámec toho uvedl, že stěžovatel odvíjí svá tvrzení o utrpěné nemajetkové újmě (spočívající zejm. v nemožnosti kariérního růstu a dalšího studia, ztrátě sociálních kontaktů v práci atd.) nikoli od prvního, správními soudy zrušeného nezákonného rozhodnutí, nýbrž až od druhého, správními soudy potvrzeného rozhodnutí o propuštění. Mezi tvrzenou nemajetkovou újmou a nezákonným rozhodnutím nen