I.ÚS 1579/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1579/17 ze dne 31. 3. 2020 N 55/99 SbNU 151 Ke skutkovým zjištěním soudu o existenci restitučního nároku (převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Hany Kosinové, 2. Mgr. Moniky Kosinové, 3. Marie Švarcové, zastoupených JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, sídlem Národní 43, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 38/2016-238 ze dne 26. 4. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4558/2016-284 ze dne 1. 3. 2017, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, a 2. MVDr. Renáty Kosinové jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 38/2016-238 ze dne 26. 4. 2016 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4558/2016-284 ze dne 1. 3. 2017 bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelek na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatelky usilovaly o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s odůvodněním, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Z obsahu stížnostního návrhu Ústavní soud nicméně dovodil, že stěžovatelky napadají i výše zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítají lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelky k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejich podání. 2. K věci samé Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že stěžovatelky (společně s MVDr. Kosinovou, která se k ústavní stížnosti nepřipojila) podaly u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "obvodní soud") žalobu, v níž se domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi - každá z jedné čtvrtiny - pozemku parc. č. X1 o výměře 29 m2, pozemku parc. č. X2 o výměře 209 m2, pozemku parc. X3 o výměře 124 m2 a pozemku parc. č. X4 o výměře 67 m2, vše v k.ú. T., zapsaných na LV č. X5 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Praha, katastrálního pracoviště Praha. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že v katastru nemovitostí bylo k daným nemovitostem duplicitně evidováno vlastnické právo hlavního města Prahy (dále též jen "vedlejší účastník"). 3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 11 C 11/2014-181 ze dne 12. 11. 2015 žalobě vyhověl a určil, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem svědčí stěžovatelkám. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 30 Co 38/2016-238 ze dne 26. 4. 2016 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá. Městský soud konstatoval, že předmětné pozemky byly v roce 1983 v rámci technickohospodářského mapování zapsány pod označením X6, X7 a X8 na LV č. X9 jakožto vlastnictví státu, neboť se na nich nacházely místní komunikace a veřejně přístupná zeleň. Dle názoru odvolacího soudu se tímto okamžikem předmětných pozemků fakticky chopil stát, a to bez právního důvodu, což zakládalo možnost uplatnění nároku na jejich vydání dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon o půdě"). Pakliže stěžovatelky (jejich právní předchůdci) této možnosti nevyužily, nemohou se následně domáhat určení vlastnického práva dle občanskoprávních předpisů, neboť by tím docházelo k obcházení restitučního zákonodárství. 4. Stěžovatelky napadly rozsudek městského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 4558/2016-284 ze dne 1. 3. 2017 odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obecně platí, že u nemovitostí, které přešly na stát některým ze způsobů předvídaných v restitučních předpisech, je vyloučeno domáhat se ochrany vlastnického práva podle předpisů občanskoprávních. Výjimku by představovala situace, kdy k uplatnění restitučního nároku nedošlo proto, že dotčené osoby v rozhodné době neměly důvod - jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak i faktický stav - pochybovat o svém vlastnickém právu. To však dle názoru Nejvyššího soudu nebyl případ stěžovatelek, neboť jim (jejich právním předchůdcům) muselo být zřejmé, že se k předmětným nemovitostem choval jako vlastník stát, který na nich zbudoval místní komunikaci a část z nich začlenil do veřejné zeleně. Proto Nejvyšší soud shledal správným názor městského soudu, že náprava stěžovatelkami tvrzeného protiprávního stavu byla možná pouze cestou restitučních předpisů. 5. Proti rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu podaly stěžovatelky ústavní stížnost, v níž namítaly, že na jejich případ dopadá výjimka zmíněná Nejvyšším soudem, neboť jejich právním předchůdcům v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku nemohla vzniknout pochybnost o tom, že jsou vlastníky dotčených pozemků. Stěžovatelky v této souvislosti uvedly, že předmětné pozemky byly až do roku 2007 součástí pozemků X10, X11, X12 v k. ú. T., k nimž jejich právním předchůdcům náleželo vlastnické právo v nepřetržité linii od konce 19. století. Charakter těchto pozemků se po celé období let 1948-1989 nijak nezměnil, kdy tyto plnily funkci obslužných cest k polnostem právních předchůdců stěžovatelek, resp. funkci pietní, což dle názoru stěžovatelek prokazovaly letecké snímky, které v řízení před obecnými soudy předložily. Stěžovatelky dále zdůraznily, že z dotčených pozemků byla po celou dobu trvání vlastnického práva odváděna daň dědická i daň z nemovitosti, a rovněž odkázaly na potvrzení vystavené dne 18. 12. 1998 Zemědělským družstvem "Agrofarma" v likvidaci, Praha - Cholupice, v němž bylo uvedeno, že nemovitosti vyznačené na LV č. X13 v k. ú. T. byly na základě vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, předány do trvalého bezplatného užívání JZD T. a posléze byly na základě zákona č. 229/1991 Sb. vydány právním předchůdcům stěžovatelek. Skutečnost, že tito o svém vlastnickém právu nepochybovali, byla dle stěžovatelek zřejmá i z toho, že s pozemky disponovali, když jednak pozemky parc. č. X4 a X2 (jako součást pozemku X14) pronajali JZD Cholupice a jednak vyslovili souhlas, aby paní Věra Svobodová udržovala zeleň kolem památníku, která se nachází na pozemcích p. č. X1 a X3. Stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že zařazení předmětných pozemků do sítě místních komunikací III. třídy (parc. č. X1, X3) ani skutečnost, že se na pozemku nachází veřejná účelová komunikace (parc. č. X2) nebo že pozemek je evidován jako veřejná zeleň ve výstavbě (parc. č. X4), a ani fakt, že pozemky nejsou oploceny, nemohly u jejich právních předchůdců vyvolat pochybnost o jejich vlastnickém právu. Opačný závěr městského soudu označily stěžovatelky za rozporný s elementárním chápáním spravedlnosti a porušující základní právo na ochranu vlastnictví. 6. Stěžovatelky dále zaslaly Ústavnímu soudu přípis ze dne 26. 4. 2018, v němž navrhly, aby byl proveden důkaz protokolem o jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. 19 C 623/2013. Stěžovatelky odůvodnily svůj návrh tím, že protokol se týká řízení vedeného o určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X15 v k. ú. T., který vznikl z původního pozemku X14, přičemž vedlejší účastník učinil při ústním jednání nesporným, že právní předchůdci stěžovatelek požádali v restituci o vydání pozemku X14 a bylo jim vyhověno. Dle názoru stěžovatelek výše uvedené potvrzuje jimi zastávaný názor, že k obcházení restitučních předpisů z jejich strany dojít nemohlo. 7. Dne 28. 11. 2018 obdržel Ústavní soud další přípis, k němuž stěžovatelky přiložily nájemní smlouvu, kterou nalezly v pozůstalosti po Karlu Kosinovi, a navrhly, aby byla rovněž provedena jako důkaz. Touto smlouvou pronajali dne 1. 4. 1993 právní předchůdci stěžovatelek celý pozemek X14 (z něhož posléze vznikly