I.ÚS 1581/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1581/21 ze dne 10. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2021 č. j. 30 Co 27/2020-102, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 27 C 126/2019-31, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Daniela Jozefiaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozsudků, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ohledně částky 31 888 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu vedlejšího účastníka (v procesním postavení žalobce) v tomto rozsahu zamítl; jinak jej ohledně částky 4 646 Kč s příslušenstvím potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudy obou stupňů 21 352 Kč. 3. V případě napadeného rozsudku odvolacího soudu jde již o v pořadí druhé rozhodnutí v téže kauze. Odvolací soud nejprve rozhodl rozsudkem č. j. 30 Co 27/2020-66 ze dne 14. 4. 2020, jímž byla žaloba vedlejšího účastníka v plném rozsahu zamítnuta s odůvodněním, že samotný postup při zadržení řidičského průkazu vedlejšího účastníka byl souladný s právní úpravou a nešlo o nesprávný úřední postup. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 2009/20 ze dne 23. 2. 2021 Ústavní soud na základě dřívější ústavní stížnosti podané vedlejším účastníkem zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že jím bylo porušeno základní právo vedlejšího účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že vedlejšímu účastníkovi byl následkem falešně pozitivního testu DrugWipe na dobu přibližně jednoho měsíce zadržen řidičský průkaz, ač nejednal jakkoliv protiprávně, přičemž ten udělal nejen z pohledu zákona, ale též z pohledu obecné slušnosti vše správně (zejména se dobrovolně podrobil lékařskému vyšetření, a to i invazivním zásahem cestou odběru krve). 4. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl tedy vydán v odvolacím řízení, v němž byl odvolací soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2009/20 ze dne 23. 2. 2021. Odvolací soud se tímto názorem řídil, dospěl k závěru, že se příslušné orgány dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." nebo "OdpŠk"), přiznal vedlejšímu účastníkovi odškodnění za účelně vynaložené náklady právního zastoupení v souvislosti s vydáním neoprávněně zadrženého řidičského průkazu a imateriální újmu, korigoval však závěry nalézacího soudu o výši škody i nemajetkové újmy. 5. Také nyní napadený rozsudek odvolacího soudu byl již Ústavním soudem posouzen, a to na základě ústavní stížnosti vedlejšího účastníka, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 27. července 2021 sp. zn. I. ÚS 1731/21, ve kterém dospěl k závěru, že "byť by se Ústavní soud nemusel ztotožnit se závěry odvolacího soudu o výši přiznaného plnění, není to důvod pro jeho kasační zásah, protože (...) závěry odvolacího soudu jsou logicky a srozumitelně odůvodněny". II. 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v dané věci bylo příslušné jednat jménem státu ve smyslu § 6 OdpŠk Ministerstvo vnitra, nikoliv Ministerstvo dopravy. Ministerstvo dopravy je sice ústředním správním úřadem ve věcech provozu na pozemních komunikacích na základě § 124 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZPPK"), ale z této působnosti je vyjmuta působnost ve věci dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, která je svěřena Ministerstvu vnitra podle § 12 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a § 1 zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. V napadené věci došlo k zadržení řidičského průkazu vedlejšího účastníka přímo Policií České republiky, a to právě na základě falešně pozitivního testu na drogy, a je proto nepochybné, že uvedeného nesprávného úředního postupu se dopustila Policie České republiky při dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích. 7. K uvedenému stěžovatelka uvádí, že správné určení organizační složky příslušné za stát ve věci jednat je významné z toho důvodu, že odvětvovým určením příslušné organizační složky je zajištěna dostatečná obrana státu z odborného hlediska. Ve svém důsledku jde rovněž o otázku, z jakých rozpočtových prostředků svěřených jednotlivým rezortům a orgánům bude nárok uspokojen, s čímž může souviset i realizace regresního postihu, a tudíž i zájem jiného orgánu státu, nežli zákonem určeného, na výsledku uplatnění nároku. V neposlední řadě má určení příslušné organizační složky dopad také do možnosti metodicky vést správní orgány k zamezení dalšího výskytu nastalého pochybení. 8. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že ústavní stížností napadené rozsudky jsou nedostatečně odůvodněny, neboť se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky ve vztahu k působnosti Ministerstva dopravy. Právo na projednání věci zákonným soudcem bylo podle stěžovatelky porušeno tím, že pokud bylo ve věci příslušné Ministerstvo vnitra, byl by místně příslušným soudem k projednání případu vedlejšího účastníka Obvodní soud pro Prahu 7, a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 1. III. 9. Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost po formální stránce netrpí vadami podání, rovněž není opožděná (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dále se Ústavní soud zabýval oprávněností (aktivní legitimací) stěžovatelky k podání předmětné ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona. 10. Stěžovatelka je stát, který je adresátem článku 36 odst. 3 Listiny, tj. nositelem ústavněprávní povinnosti k odčinění újmy způsobené jednotlivci výkonem veřejné moci, jíž na druhé straně odpovídá ústavně zaručené právo jednotlivce na odškodnění takto vzniklé újmy (viz zákon č. 82/1998 Sb., provádějící uvedenou ústavněprávní normu). Stát je proto v možnosti domáhat se ochrany svých práv před Ústavním soudem zásadním způsobem omezen a je nejprve třeba posoudit, nositelem jakých základních práv v daném právním vztahu vůbec může být. 11. Judikatura Ústavního soudu stojí na předpokladu, že posouzení aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se odvíjí od jeho postavení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999). Za oprávněnou osobu ve smyslu uvedeného ustanovení lze stát považovat tehdy, směřuje-li stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, ve kterém stát vystupoval jako právnická osoba soukromého práva. V takovém případě může namítat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat. Naopak, vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod, a tedy ani osobou oprávněnou namítat jejich porušení a domáhat se zrušení rozhodnutí či zásahu jiného orgánu veřejné moci. 12. Oprávněnost stěžovatelky podat v řízení o nároku, plynoucím ze zákona č. 82/1998 Sb., ústavní stížnost, se tak odvíjí od argumentace, kterou v řízení před Ústavním soudem uplatňuje. Domáhala-li by se zrušení napadených soudních rozhodnutí pro porušení substantivních základních práv (např. čl. 11 odst. 1 Listiny), bylo by na místě její návrh odmítnout pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. O takový případ nicméně v p