I.ÚS 1651/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1651/16 ze dne 17. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti 4 VIP s. r. o., Velké Kunratické 1362/29, Praha 4, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2016 č. j. 2 Afs 173/2015-110, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 5. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelka v roce 2008 obchodovala s kolkovanými alkoholickými a tabákovými výrobky, a to velkoobchodním způsobem prodeje. Stěžovatelka prováděla prodej z prostor, na něž měla uzavřenou nájemní smlouvu, přičemž prostor byl fakticky uzpůsoben pro velkoobchodní prodej zboží, kdy se jednalo o klasické skladovací prostory, v nichž bylo zboží uskladněno. V roce 2008 byla u stěžovatelky celním orgánem provedena kontrola, a to z důvodu, zda stěžovatelka prodává zboží v prostoru, který je stavebně technicky určen pro takový prodej, tedy zda je prostor zkolaudován pro tento účel. Celní orgán po zjištění, že nebytový prostor není zkolaudován stavebně technicky na prodejnu, v níž by mohl být prodáván alkohol a cigarety, zajistil veškerý alkohol a cigarety. Celní orgány následně uložily stěžovatelce za porušení formální povinnosti, kterou je nedoložení kolaudace prostor (fakticky však vyhovujících prostor) sankci 100.000 Kč a propadnutí zboží v hodnotě cca 3 mil. Kč. Celní orgán realizoval faktické zničení zboží dne 26. 11. 2009. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zdůraznila, že z podnětu Krajského soudu v Plzni se daným případem, resp. ústavností části ustanovení § 135d odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 217/2005 Sb., účinném od 1. července 2005 do 31. prosince 2012, jež mělo být ve věci aplikováno, v minulosti již zabývalo Plénum Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. 37/11. V něm mimo jiné Ústavní soud poukázal na nezbytné posouzení likvidačního či rdousícího účinku ukládané sankce. I přes toto rozhodnutí správní orgán a i soudy řešily věc podle stěžovatelky zcela formálním a formalistickým způsobem, který nerespektuje závěry vyslovené Ústavním soudem. V projednané věci nebyla provedena žádná analýza, která by dala odpověď na otázku, zda ukládaná sankce nemá rdousící či likvidační účinek. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka přednesla ekonomická kritéria, jež by měla být při ukládání sankce hodnocena a vzata v potaz. V opačném případě vzniká nebezpečí, že uložená sankce bude příliš vysoká, v důsledku čehož může sankce nabýt rdousící či dokonce likvidační povahy. V dané věci podle stěžovatelky žádná finanční analýza fakticky provedena nebyla. Stěžovatelka v rámci své argumentace odkázala mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, podle něhož každý zásah do osobní sféry jednotlivce, ať už je činěn v rámci jakéhokoliv postupu státu vůči jednotlivci, musí být ospravedlněn konkrétní skutečností a nemůže být proveden pouze proto, že orgán státu je takovou pravomocí formálně nadán. Dále stěžovatelka odkázala např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1849/08, I. ÚS 431/04 či II. ÚS 2268/07, jež se obecně věnují limitům užití veřejné moci. Závěry obecných soudů považuje stěžovatelka za extrémní a velice zjednodušující, neboť vychází ze dvou skutečností, a to z toho, že i nadále podniká a že podniká proto, že jí společníci dodali chybějící finanční prostředky. Uvedené podle stěžovatelky znamená, že pokud se najde zachránce, a to i náhodně, pak stěžovatelka nemůže být rdoušena či zlikvidována účinkem jakékoliv sankce. Podle uvedených tvrzení soud zcela popřel individualitu jakékoliv osoby a její schopnosti se samostatně o sebe postarat. Soud tak opomenul základní otázku, zda osoba postižená sankcí je schopna fungovat bez cizí pomoci a je schopna sankci takto bez cizí pomoci překonat vlastními silami, aniž by se podstatným způsobem narušil "život" osoby. Soud podle stěžovatelky svým rozhodnutím popřel důvod jejího podnikání, neboť místo zisku a potažmo majetku, řadí na první místo stěžovatelčina podnikání jeho způsob financování - půjčky společníků stěžovatelce. Poskytování půjček ze strany společníků je jen dalším důvodem pro zodpovězení otázky finančního zdraví stěžovatelky v tom smyslu, že toto finanční zdraví nebylo dobré již před uložením sankce, a proto si musela stěžovatelka půjčovat od svých společníků. Již ze srovnání cizích zdrojů a vykazovaného majetku je podle stěžovatelky patrné, že tato byla předlužena a že negenerovala žádné zvláštní zisky. Sankce propadnutí věci v hodnotě okolo 3 mil. Kč je zjevně citelným zásahem do ekonomiky celé společnosti, kdy v případě propadnutí věci v této hodnotě se jedná o více jak desetinásobek ročního zisku společnosti. Propadnutí věci v uvedené hodnotě představuje cca 20% majetku společnosti. Přitom majetek společnosti, jako aktivní položku je nutno srovnávat s položkou cizích zdrojů (hlavně půjček společníků), kdy majetek je ve výši cizích zdrojů. Z ekonomického náhledu je nutno podle stěžovatelky zohlednit i to, že majetek společnosti je tvořen především zásobami a pohledávkami, nikoliv dlouhodobým majetkem. Stěžovatelka dále uvedla, že dalším ukazatelem je srovnání majetku stěžovatelky a jejich závazků, přičemž pokud by byly závazky společnosti okamžitě splatné za situace, kdy majetek je kryt výhradně cizími zdroji, pak by společnost již byla v konkurzu. Ohledně přiměřenosti sankce stěžovatelka namítla, že soud neprovedl samostatný test přiměřenosti uložené sankce. Dále má stěžovatelka za to, že se obecné soudy nevypořádaly s novou skutečností, která vznikla až po zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni č. j. 6889-02/09-1601-21 a č. j. 095/09-086100-021 ze dne 20. 8. 2009, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Karlovy Vary č. j. 4592-3/2009-086100-021, a to s otázkou, zda je možno uložit sankci propadnutí zboží, které již v době ukládání sankce neexistuje, neboť již došlo k jeho zničení. Dotčené zboží bylo fakticky zničeno dne 26. 11. 2009 a v době posledního rozhodnutí správního orgánu tak již neexistovalo. I přes výše uvedené bylo rozhodnuto o jeho propadnutí, což stěžovatelka z hlediska bazální logiky považuje za nonsens. Zvláště pak za situace, kdy podle § 96 odst. 2 SŘ se soulad rozhodnutí s právními předpisy posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. Podle stěžovatelky je tak pro posouzení situace rozhodný stav v době rozhodnutí. Stěžovatelka následně doplnila svoji ústavní stížnost tak, že zpochybnila způsobilost státních úředníků provádět kvalifikovanou finanční analýzu, na jejímž základě by mohli ukládat správní sankce. Již v tomto spatřuje stěžovatelka zásah do svých základních práv a svobod. Stěžovatelka zdůraznila, že celkem ve třech z celkem pěti sledovaných účetních období vykázala ztrátu. Ve dvou zbývajících obdobích pak dosáhla zisku, avšak zcela minimálního. Účetní ztráta jednotlivých účetních období se kumuluje a vede k tomu, že společnost má dlouhodobě záporný vlastní kapitál. Společníci stěžovatelky musí její činnost prostřednictvím půjček neustále sanovat. III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za