I.ÚS 1905/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1905/25 ze dne 3. 3. 2026 Povaha stanovisek Výboru OSN pro práva dítěte a právo na náhradu újmy Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů B. J. a P. J., zastoupených advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, Ph.D., LL.M., sídlem Mánesova 48, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 127/2024-42 ze dne 30. 4. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 A 45/2024-12 ze dne 12. 6. 2024 a sdělení Ministerstva spravedlnosti č. j. MSP-1/2021-KVZ-OZ/51 ze dne 18. 3. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní soud se v této věci poprvé zabýval právem na náhradu škody vůči státu poté, co Výbor OSN pro práva dítěte (Výbor) shledal, že české orgány porušily práva stěžovatelů chráněná Úmluvou o právech dítěte. Ústavní soud zdůraznil, že stanoviska Výboru nejsou způsobilá právně závazně konstatovat porušení práv plynoucích z Úmluvy o právech dítěte ani závazně založit právo jednotlivců na náhradu újmy ve vnitrostátním právu. Úmluva o právech dítěte je referenčním kritériem pro posouzení ústavnosti zásahů orgánů veřejné moci, a proto v případě, že státní orgány poruší práva jednotlivců v ní zaručená, náleží jim náhrada případné újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina). V nynější věci ale žádným právně závazným aktem porušení práv stěžovatelů shledáno nebylo. 2. Řízení, které předcházelo vydání stanoviska Výboru, proběhlo následovně. Obecné soudy v roce 2019 rozhodly o nařízení předběžného opatření spočívajícího v umístění tehdy nezletilých stěžovatelů do péče krizového centra pro děti a dospívající. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. I. ÚS 2780/19. Uvedl, že argumentace stěžovatelů nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud komplexně posoudil zájmy a potřeby nezletilých stěžovatelů a jeho posouzení odpovídalo čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadené rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a nebylo ani svévolné. 3. Stěžovatelé následně podali oznámení k Výboru a domáhali se ochrany práv garantovaných v Úmluvě o právech dítěte. Výbor vydal dne 15. 5. 2023 stanovisko B. J. a P. J. proti České republice (CRC/C/93/D/139/2021), ve kterém označil umístění nezletilých stěžovatelů do ústavní péče za rozporné s Úmluvou o právech dítěte. Podle Výboru české orgány nepostupovaly v nejlepším zájmu dětí, nerespektovaly podmínky oddělení dětí od rodičů a neumožnily dětem participovat na řízení a neoprávněně zasáhly do jejich osobní svobody, čímž porušily čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1-3, čl. 12 a čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte. V návaznosti na to stanovil, že Česká republika je povinna poskytnout stěžovatelům účinnou nápravu za porušení práv (The State party is therefore obliged to provide the authors with effective reparation for the violations suffered; viz bod 9 stanoviska). Následně vymezil také několik obecných opatření, která má Česká republika splnit, aby k obdobným porušením Úmluvy o právech dítěte v budoucnu nedocházelo. 4. Stěžovatelé se v prosinci 2023 obrátili na Ministerstvo spravedlnosti - Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (ministerstvo) a s odkazem na stanovisko Výboru žádali náhradu nemajetkové újmy ve výši 184 500 Kč. Argumentovali čl. 12 odst. 3 Statutu vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv (Statut), který byl schválen jako příloha usnesení vlády č. 420 ze dne 14. 6. 2023. Statut umožňuje poskytnout jednotlivci zadostiučinění v penězích, pokud o porušení jeho lidských práv rozhodl jeden z mezinárodních orgánů uvedených ve Statutu. 5. Ministerstvo stěžovatelům odpovědělo, že na jejich případ nelze čl. 12 odst. 3 Statutu využít. Odkázalo na přechodná ustanovení Statutu, která umožňují užití odškodňovacího mechanismu pouze, pokud rozhodné skutečnosti, které vedly ke vzniku škody, nastaly až po nabytí účinnosti Statutu. Zároveň uvedlo, že individuální opatření k nápravě situace stěžovatelů budou předmětem dalších úvah. Stěžovatelé na vyrozumění odpověděli, že takový přístup je nechává v nejistotě ohledně podoby nápravy a jejího časového horizontu, a v případě, že ministerstvo na svém názoru setrvá, je povinno poskytnout náhradu nemajetkové újmy jinou cestou. Ministerstvo reagovalo napadeným vyrozuměním, ve kterém znovu konstatovalo nepoužitelnost Statutu ve věci stěžovatelů. 6. Stěžovatelé se proto žalobou proti rozhodnutí a eventuálně proti nezákonnému zásahu obrátili na správní soudy. Městský soud napadeným usnesením žalobu odmítl pro svou věcnou nepříslušnost. Nárok stěžovatelů na přiměřené zadostiučinění vůči státu má podle městského soudu soukromoprávní povahu, a rozhodují o něm soudy v občanském soudním řízení. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelů zamítl. Ztotožnil se se závěry městského soudu, týkajícími se soukromoprávní povahy nároku a věcné nepříslušnosti správních soudů. Zdůraznil také nezávaznou povahu stanovisek Výboru a jejich odlišnost od rozsudků mezinárodních soudů. Z hlediska mezinárodní odpovědnosti jsou stanoviska Výboru dle Nejvyššího správního soudu pouze významným ukazatelem, jak stát své závazky naplňuje, nikoliv formálně závazným rozhodnutím. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva podle čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 4 ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1-3, čl. 12 a čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte, čl. 5 odst. 5 a čl. 13 ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 5 a čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 14 odst. 1 a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 8. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že ministerstvo a správní soudy porušily jejich lidská práva neposkytnutím nápravy, která jim v návaznosti na stanovisko Výboru náleží. 9. Stěžovatelé v prvé řadě tvrdí, že jim svědčí veřejné subjektivní právo na účinný prostředek nápravy porušení jejich práv, které je v lidskoprávním diskurzu vnímáno jako běžná součást lidských práv i základní předpoklad jejich účinnosti. Toto právo je přitom v lidskoprávních katalozích vyjádřeno buď explicitně, anebo bývá dovozováno výkladem jako implicitní součást ostatních lidskoprávních závazků. Podle stěžovatelů je právo na účinný prostředek nápravy, jehož součástí je i poskytnutí reparace v případě porušení lidských práv, imanentní součástí kodifikovaných lidskoprávních rámců, včetně Úmluvy o právech dítěte. 10. Vedle Úmluvy o právech dítěte a obecných komentářů Výboru OSN pro práva dítěte stěžovatele upozorňují také na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, ve kterém Ústavní soud uznal samovykonatelnou povahu práva na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod za porušení osobní svobody. Stěžovatelé namítají, že také v jejich případě bylo neoprávněno zasaženo do práva na osobní svobodu. Podle stěžovatelů má také obecněji formulované právo na účinný prostředek nápravy samovykonatelnou povahu. 11. Právo na účinný prostředek nápravy je podle stěžovatelů nezávislé na otázce závaznosti stanoviska Výboru pro vnitrostátní orgány, neboť jde o právo plynoucí přímo z Úmluvy o právech dítěte. Individuální reparace je podle stěžovatelů základní princip, na němž je postaven třetí Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte, který stanovuje stížnostní mechanismus. Stanovisko Výboru přijaté na základě individuální stížnosti má pouze jednotlivcům usnadňovat cestu k realizaci nápravy. Ačkoliv stanoviska Výboru obecně nejsou rámována kategorií závaznosti, podle stěžovatelů jde o čistě formální hledisko bez aplikační relevance. Výbor je orgán oprávněný k autoritativnímu výkladu Úmluvy o právech dítěte. Ignorovat názor tohoto orgánu narušuje implementační mechanismus, na němž je Úmluva o právech dítěte založena, včetně samotného stížnostního mechanismu. To lze s ohledem na čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy samo o sobě považovat i za narušení ústavněprávních závazků a hodnot. 12. Stěžovatelé také vysvětlují, že s ohledem na autoritativní konstatování porušení lidských práv člověka garantovaných mezinárodním právem, vydané v proceduře, kterou Česká republika přijala v podobě mezinárodní smlouvy, je nepřiměřené a nepřípadné, aby je správní soudy odkázaly na možnost uspokojení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zákon o odpovědnosti za škodu). Jejich právo plyne z mezinárodního práva a má výrazný veřejnoprá