I.ÚS 1929/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1929/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Herba Vitalis s. r. o., sídlem Vajanského 2055/1, Skalica, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2022 č. j. 7 Afs 66/2021-25, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2021 č. j. 8 Af 60/2016-68 a rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 27. června 2016 č. j. 6504-3/2016-900000-304.7, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka na území České republiky obchoduje s bylinnými kapkami s obsahem alkoholu. Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "celní úřad") pěti rozhodnutími ze dne 3. 8. 2015 stěžovatelce vyměřil spotřební daň z lihu v celkové výši 327 465 Kč z uvedených výrobků jako vyráběných bylinných extraktů a macerátů s obsahem ethanolu 43 % nebo 30 %. Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") k odvolání stěžovatelky napadeným rozhodnutím změnilo uvedených pět rozhodnutí celního úřadu tak, že upravilo formulaci jejich výroků, a jinak je potvrdilo. Proti napadenému rozhodnutí GŘC brojila stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). 1. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem. Způsob, jakým stěžovatelka využívala nakoupený líh, vyráběla-li bylinné extrakty a macerát, které následně rozlila do menších lahviček a prodávala je, představuje výrobu podle § 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 67 odst. 1 téhož zákona jsou předmětem daně veškeré výrobky, v nichž množství alkoholu překročí 1,2 % objemu. To zahrnuje i výrobky stěžovatelky. Ze zákona č. 353/2003 Sb., ani unijní legislativy nelze dovodit, že výrobky stěžovatelky jsou od spotřební daně osvobozeny. Jde o kapalinu určenou k lidské spotřebě a není rozhodné, zda rovněž jde o "doplňky stravy" podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/46/ES ze dne 10. 6. 2002 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se doplňků stravy. Městský soud neshledal povinnost iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora, protože čl. 27 směrnice Rady 92/83/EHS ze dne 19. 10. 1992 o harmonizaci struktury spotřebních daní z alkoholu a alkoholických nápojů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen "směrnice 92/83"), neukládá členským státům, aby posuzované výrobky osvobodila od daně. 1. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění zdůraznil, že argumenty stěžovatelky byly vyvráceny již v rozsudcích ze dne 19. 10. 2010 č. j. 8 Afs 1/2010-72 a ze dne 19. 10. 2010 č. j. 8 Afs 2/2010-69, z nichž se podává, že bylinné výtažky a elixíry zařazené pod kód nomenklatury 2208 podléhají spotřební dani. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2014 č. j. 8 Afs 21/2013-54 se dále podává, že kategorie "alkoholický nápoj" a "doplněk stravy" nestojí proti sobě, a proto není rozhodné, zda výrobky stěžovatelky představují "doplněk stravy". Dále platí, že čl. 27 směrnice 92/83 dává možnost členským státům vyjmenované výrobky osvobodit od spotřební daně, nikoli povinnost tak učinit. Česká právní úprava, která takové výrobky od daně neosvobozuje, není v rozporu s unijním právem (viz rozsudek sp. zn. 8 Afs 21/2013 a rozsudek ze dne 9. 8. 2017 č. j. 7 Afs 166/2017-19). Proto není rozhodné, že na Slovensku jsou obdobné výrobky od daně osvobozeny. Obdobné výrobky nadto, stejně jako v České republice, podléhají zdanění v Polsku a Rakousku. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku napadených rozhodnutí nemůže v České republice obchodovat svoje výrobky za stejných podmínek jako na Slovensku "nebo [v] ostatních členských státech". Na Slovensku, kde stěžovatelka rovněž obchoduje s totožným výrobkem, je líh použitý k jeho výrobě podle vnitrostátní právní úpravy od spotřební daně osvobozen. Stěžovatelka se proto domáhá uplatnění osvobození svých výrobků podle čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice 92/83 (jako výrobků použitých při výrobě složeného výrobku, který není předmětem spotřební daně) a tvrdí, že správní orgány a správní soudy vykládají unijní právo rozdílně. Správní soudy proto byly povinny iniciovat u Soudního dvora řízení o předběžné otázce, čímž porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a zákonného soudce. 1. Z rozsudků Soudního dvora ze dne 7. 12. 2000 ve věci C-482/98 Itálie v. Komise, ze dne 19. 4. 2007 ve věci C-63/06 Profisa a usnesení ze dne 3. 12. 2014 ve věci C-313/14 Asprod se podává, že u výrobků, se kterými stěžovatelka obchoduje, platí bezpodmínečná povaha povinnosti jejich osvobození od daně. Z uvedeného ustanovení směrnice 92/83 vyplývá zřejmý úmysl evropského zákonodárce vyloučit daň u ethanolu jako meziproduktu. Odkazují-li správní orgány a správní soudy na vnitrostátní judikaturu, popírají právní základ Evropské unie a prameny unijního práva. "Nejméně dva" členské státy (Česká republika a Slovensko) vykládají uvedené ustanovení rozdílně. Věc proto není bez pochybností a správní soudy nemohly aplikovat výjimku z povinnosti předložit předběžnou otázku v podobě tzv. acte clair. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 1. Ústředním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka nesprávného výkladu čl. 27 odst. 2 směrnice 92/83 a s tím souvisejícího porušení povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Stěžovatelka tvrdí, že čl. 27 odst. 2 písm. e) směrnice 92/83 členským státům ukládá povinnost osvobodit od daně výrobky, se kterými obchoduje, a vnitrostátní právní úprava i napadená rozhodnutí uvedené povinnosti odporují. Orgány veřejné moci se však v napadených rozhodnutích s argumentací stěžovatelky vypořádaly. Zejména z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že uvedené ustanovení je jednoznačné. Nevyplývá z něj povinnost členských států osvobodit od daně určité výrobky, nýbrž pouhá možnost tak učinit. Z toho důvodu není česká právní úprava, která dané možnosti nevyužila, v rozporu s unijním právem. Z téhož důvodu nebylo důvodné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku. 1. Se stěžovatelkou je třeba v obecné rovině souhlasit, že jsou dotčena práva na zákonného soudce či soudní ochranu zaručená Listinou, nezahájí-li soud svévolně řízení o předběžné otázce, přestože je k tomu podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen [viz k tomu souhrnně bod 37 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 10