I.ÚS 1942/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1942/09 ze dne 23. 10. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelke Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, Malá Skála, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 3 Ads 4/2009-44, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává z důvodu nesprávné aplikace a interpretace § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, Českou správou sociálního zabezpečení i obecnými soudy. Jedná se o otázku srovnání důchodového věku podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení s důchodovým věkem v pojetí zákona č. 155/1995 Sb, o důchodovém pojištění. Stěžovatel se domnívá, že smyslem a účelem ustanovení § 74 zákona č. 155/1995 Sb. je celkové zachování nabytých důchodových výhod vyplývajících z výkonu zaměstnání v I. pracovní kategorii důchodového zabezpečení podle dříve platných předpisů. Podle předpisů o důchodovém zabezpečení platných před 1. lednem 1995 existovala tzv. I.C pracovní kategorie v hornictví, ze které sice pracovníci odcházeli do starobního důchodu v 60 letech, avšak s výhodnějším výpočtem starobního důchodu. Smyslem zavedení této tzv. I.C pracovní kategorie v hornictví bylo, aby se pracovníkům, přecházejícím po deseti letech z provozních dělnických i technických funkcí 1. pracovní kategorie, na pozice středních a vyšších řídících pracovníků, zachovával výhodnější výpočet starobního důchodu ze zaměstnání tzv. I. C pracovní kategorie. Zákon č. 155/1995 Sb. však již ve vztahu k mužům, kteří dovršují věk potřebný pro nárok na starobní důchod v době jeho účinnosti, nevychází z jednotného důchodového věku 60 let, ale z tzv. klouzavého důchodového věku, kdy se podle data narození pojištěnce přidávají určité měsíce, které individuální důchodový věk zvyšují (viz § 32 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.). Je tedy zřejmé, že nárok na starobní důchod ze zaměstnání tzv. I.C pracovní kategorie po odpracování nejméně 20 let v zaměstnání I. pracovní kategorie od 60 let veku (fixně) podle dříve platných předpisů o sociálním pojištění představuje výhodnější právní úpravu důchodového věku než úprava důchodového věku podle § 28 a násl. zákona č. 155/1995 Sb. v závislosti na důchodovém věku pojištěnce, který dovršil věk 60 let po 31. prosinci 1995 (případ stěžovatele). Stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti odkazuje na na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002, v němž mu potvrdila (byť jen v odůvodnění tohoto rozhodnutí) nárok na starobní důchod ze zaměstnání tzv. I.C pracovní kategorie od 60 let, a navodila tak u něho pocit právní jistoty a pozitivního očekávání o možnosti budoucího odchodu do starobního důchodu v 60 letech. Stěžovatel tak soudí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené procesní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a ve svém důsledku rovněž právo na zabezpečení ve stáří zaručené čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisu Krajského soudu v Praze. sp. zn. 42 Cad 102/2008, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2008, č. j. 42 Cad 102/2008-28, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 2. 2008, č. j. 441 025 124. Česká správa sociálního zabezpečení tímto rozhodnutím zamítla žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu pro nesplnění podmínek podle ust. § 29 a § 74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). V odůvodnění rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení konstatovala, že stěžovateli nárok na starobní důchod nevznikl, protože nedosáhl důchodového věku, který v jeho případě činí 61 let a 6 měsíců. O starobní důchod s nárokem v 60 letech žalobce požádal z důvodu odpracování více jak 20 let v I.C kategorii, avšak zaměstnání v I.C kategorii nezakládá nárok na sníženou věkovou hranici ve smyslu ust. § 74 zákona č. 155/1995 Sb., neboť dle dříve platného zákona č. 100/1988 Sb. pracujícím zařazeným v I.C kategorii vznikl nárok na starobní důchod až v 60 letech, což nebyla snížená věková hranice. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí vyšel z ust. § 29 zákona č. 155/1995 Sb. a dále uvedl, že podle § 32 odst. 1 písm. a) tohoto zákona důchodový věk u mužů činí 60 let. Krajský soud ocitoval § 32 odst. 2 téhož zákona, který upravuje stanovení důchodového věku a dále poukázal na § 74 uvedeného zákona, podle něhož nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk. Podle krajského soudu žalobce odvozoval svůj nárok na starobní důchod od dosažení 60ti let věku z jediné věty, která je uvedena v odůvodnění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002. Tato informace však byla mylná a pokud byla obsažena i v rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 43 Cad 51/2003 a v rozsudku Nejvyššího správního soudu 3 Ads 83/2005, pak vždy šlo o citování odůvodnění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002 a nikoliv o právní závěr shora jmenovaných soudů. Odůvodnění rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 5. 2002 není právně závazné pro obsah napadeného rozhodnutí, z tohoto chybného vyjádření České správy sociálního zabezpečení nelze dovodit, že na jeho základě vznikl stěžovateli nárok na starobní důchod v 60ti letech. Krajský soud považoval za politováníhodné, že Česká správa sociálního zabezpečení takovou matoucí informaci stěžovateli sdělila, neboť případ stěžovatele se též dotýká právních jistot budoucího důchodce, který se spoléhal na informaci od vrcholného orgánu sociálního zabezpečení. V projednávané věci však z tohoto pochybení nebylo možno pro stěžovatele ničeho vytěžit. Krajský soud tak dospěl k závěru, že Česká správa sociálního zabezpečení postupovala správně, když zamítla žádost stěžovatele o starobní důchod s odůvodněním, že splní věkovou podmínku nároku na starobní důchod až dne 25. 4. 2006, kdy dovrší 61 let a 6 měsíců věku. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 3 Ads 4/2009-44, zamítnuta. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelky v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých