I.ÚS 1962/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1962/21 ze dne 15. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Zavřela, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 373/2020-40 ze dne 20. 5. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 A 187/2019-51 ze dne 5. 10. 2020, rozhodnutí Ministerstva dopravy č. j. 134/2019-190-TAXI/3 ze dne 2. 10. 2019 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 1536466/2018 ze dne 3. 10. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy. II. Rekapitulace procesního vývoje 2. Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "správní orgán") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přestupků podle § 35 odst. 1 písm. g) a § 35 odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen "zákon o silniční dopravě"). Přestupků se stěžovatel dopustil tím, že dne 10. 4. 2018 v čase od 9:48 do 10:03 na trase Vladislavova 22 Praha 1 - Lublaňská 1 Praha 2 provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a současně nezajistil, aby při poskytování taxislužby byl ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie. Tím porušil stěžovatel povinnost uloženou § 9 odst. 2 písm. a) bod 2 zákona o silniční dopravě a § 21 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za uvedené přestupky byla stěžovateli uložena podle § 35 odst. 6 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "zákon o odpovědnosti za přestupky"), pokuta ve výši 150 000 Kč. Ministerstvo dopravy (dále jen "odvolací správní orgán") k odvolání stěžovatele uloženou pokutu snížilo na 140 000 Kč a upravilo údaj o jejím datu splatnosti; ve zbytku rozhodnutí správního orgánu potvrdilo. 3. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu stěžovatel brojil správní žalobou, jež byla zamítnuta Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud nepřisvědčil stěžovateli v tvrzení, že správní orgány nesprávně posoudily jako přitěžující okolnost nesplnění povinností, které jsou postižitelné jinými skutkovými podstatami, neboť výčet v § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky je demonstrativní a správní orgány mohou či dokonce musí brát v potaz jako přitěžující okolnosti i jiné skutečnosti, mají-li na posouzení závažnosti přestupku vliv. Městský soud nepřisvědčil ani námitce, jíž stěžovatel brojil proti tomu, že správní orgány nezohlednily při stanovení výše pokuty nepřiměřenou délku řízení. V této souvislosti odkázal městský soud na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále též "NSS"), konkrétně pak na rozsudek NSS č. j. 9 As 56/2019-28 ze dne 16. 5. 2019, který v tomto směru potvrdil, že ani nepřiměřená délka řízení sama o sobě nezakládá povinnost správního orgánu zmírnit ukládanou sankci. 4. Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost stěžovatele zamítl. Při hodnocení námitky nesprávného posouzení přitěžujících okolností NSS aproboval závěry městského soudu; k námitce nezohlednění délky řízení na výši pokuty přisvědčil závěrům městského soudu s tím, že z judikatury NSS, Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ani Ústavního soudu neplyne výslovný požadavek, aby smluvní státy v trestních (a tedy ani přestupkových) řízeních nutně "kompenzovaly" nepřiměřenou délku řízení zmírněním uloženého trestu. Nadto v případě stěžovatele nebyla shledána délka řízení natolik nepřiměřená, aby bez dalšího vyžadovala kompenzaci v podobě snížení pokuty. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel úvodem stížnosti uvádí základní premisu pro jeho následnou argumentaci, že přestupkové řízení je pokládáno za řízení týkající se trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy ve světle judikatury ESLP a Ústavního soudu. Samotná ústavněprávní argumentace stěžovatele je vedena ve dvou rovinách. 6. Zaprvé, stěžovatel tvrdí, že odvolací správní orgán a správní soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ESLP a mezinárodními závazky České republiky, jestliže nezohlednily při ukládání pokuty délku přestupkového řízení, čímž porušily základní principy právního státu a spravedlivého procesu, jehož součástí je i princip ekonomie řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem správních soudů, že Ústavní soud neformuloval "kompenzaci" nepřiměřené délky řízení v podobě snížení trestu jako obecné pravidlo a takový výklad považuje za rozporný se smyslem ochrany práva na přiměřenou délku řízení a odškodňování porušení tohoto práva vyvěrajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707), sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 (N 213/55 SbNU 9) a sp. zn. I. ÚS 1305/09 ze dne 8. 2. 2010 (N 19/56 SbNU 185), které jsou podle stěžovatele použitelné i ve vztahu k přestupkovému řízení, ačkoli se zabývaly trestním řízením. Stěžovatel dále uvádí, že lhůta pro vyřízení věci je pro přestupkové řízení stanovena zákonem o odpovědnosti za přestupky, tudíž překročení zákonných lhůt je nutné zohlednit v úvaze správních orgánů při ukládání správního trestu; jestliže tak neučinily správní orgány, měl tak učinit městský soud. Přestupek stěžovatel spáchal dne 10. 4. 2018 a začal být stíhán dne 5. 9. 2018. Rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno dne 3. 10. 2018 a rozhodnutí odvolacího správního orgánu 2. 10. 2019. Řízení stále probíhalo až do 5. 10. 2020, kdy rozhodoval městský soud, tj. od spáchání přestupku uplynuly více než dva roky. 7. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že správní orgány v rozporu se zásadou nulla poena sine lege hodnotily jako zásadní přitěžující okolnost nesplnění povinností vyplývajících ze zákona o silniční dopravě, jež jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem taxislužby (v tomto případě povinnosti označit vozidlo předepsaným způsobem a vybavit vozidlo taxametrem). Byl-li stěžovatel potrestán za přestupek spočívající v provozování taxislužby vozidlem nezapsaným v evidenci vozidel taxislužby, nemůže být povinen k plnění povinností stanovených pro dopravce, jenž provozuje taxislužbu vozidlem zapsaným v evidenci vozidel, a nemůže mu proto být k tíži kladeno porušení předmětných právních povinností jako přitěžující okolnost. Již samotná skutečnost neprovozování taxislužby evidovaným vozidlem v sobě zahrnuje, že vozidlo není řádně označeno a vybaveno. Nelze tak navyšovat trest skrze nepřípadnou přitěžující okolnost, neboť by tím bylo porušeno základní právo stěžovatele na zákonný trest vyvěrajícího z čl. 39 Listiny. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, stěžovatel byl účastníkem v řízeních u správních soudů i v řízeních před správními orgány [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§ 72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu soudní řád správní k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ústavní soud dospěl v tomto případě k jednoznačnému závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem. Podle Ústavního soudu se orgány veřejné moci oběma - v ústavní stížnosti uplatňovanými - námitkami stěžovatele (tj. vlivem délky řízení na ukládanou výši pokuty