I.ÚS 2015/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2015/15 ze dne 24. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře v právní věci stěžovatele T. T., t. č. ve věznici Valdice, zastoupeného advokátem Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, o ústavní stížnosti proti postupu Ministerstva spravedlnosti, které sdělením ze dne 29. dubna 2015, č.j. MSP-450/2009-MOT-T/153, nevyhovělo jeho žádosti ze dne 7. dubna 2015 o předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 7. 7. 2015 domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval, že postupem Ministerstva spravedlnosti, které sdělením ze dne 29. 4. 2015, č.j. MSP-450/2009-MOT-T/153, nevyhovělo jeho žádosti ze dne 7. 4. 2015 o předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Ministerstva spravedlnosti sp. zn. MSP 450/2009-MOT-T, který si Ústavní soud ve věci vyžádal, vyplývá, že stěžovatel byl Městským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 4/2009 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 22 let a byl mu uložen i trest vyhoštění. Trest odnětí svobody stěžovatel vykonává ve věznici Valdice. Dne 7. 4. 2015 stěžovatel podal na Ministerstvo spravedlnosti již několikátou žádost o jeho předání k dalšímu výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajinu, která je jeho domovským státem. Ministerstvo spravedlnosti si proto opětovně vyžádalo stanovisko Městského soudu v Praze, který ve věci samé rozhodoval. Městský soud v Praze věc znovu posoudil a dne 23. 4. 2015 vydal pod sp. zn. 4 T 4/2009 negativní stanovisko. K obdobné žádosti se soud vyjadřoval již po několikáté a svůj závěr prozatím neměl důvod měnit. Vede ho k tomu závažnost trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, délka dosud nevykonaného trestu odnětí svobody, negativní vyjádření znalců z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie k osobě stěžovatele a možnost předčasného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na Ukrajině. V návaznosti na to Ministerstvo stěžovateli sdělením ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. MSP-450/2009-MOT-T/153, odpovědělo, že s ohledem na negativní stanovisko Městského soudu v Praze nejsou splněny nutné podmínky k tomu, aby žádosti stěžovatele o předání bylo možné vyhovět. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná, že v žádosti na ministerstvo uvedl, že výkonem uloženého trestu odnětí svobody na území České republiky je porušeno jeho právo na soukromí, stěžovatel jím morálně i fyzicky trpí a je mu tak bráněno v resocializaci. Tvrdí, že jeho rodina žije na Ukrajině a návštěvy jsou z ekonomických důvodů nemožné. Rodinné vazby ve státě, kam bude stěžovatel vyhoštěn, se tak zpřetrhají. Stěžovatel se domnívá, že jeho žádosti mělo ministerstvo vyhovět. Namítá dále, že sdělení ministerstva není náležitě odůvodněno konkretizací podmínek, které nebyly splněny a neobsahuje ani odkaz na příslušná ustanovení právního předpisu, podle kterého v posuzované věci postupovalo. Nepředání stěžovatele k výkonu trestu v jeho domovském státě podle něj neodpovídá ani Doporučením Výboru ministrů Rady Evropy členským státům k Evropským vězeňským pravidlům. 4. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky její opodstatněnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pravomocné rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilý porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není podstatné, jak je určitý akt označen, ale zda svým obsahem může zasáhnout do ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto v souladu s tím řešil otázku, zda je napadené sdělení Ministerstva spravedlnosti aktem způsobilým zasáhnout do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele. 5. K ústavní stížnosti se vyjádřilo Ministerstvo spravedlnosti. Uvedlo, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 4 T 4/2009, uznán vinným ze spáchání trestných činů vraždy, nedovoleného ozbrojování a vydírání podle § 9 odst. 2, § 219 odst. 1, § 8 odst. 1, § 219 odst. 2 písm. c) a h) § 185 odst. 1 a § 235 odst. 1 trestního zákona. Konec trestu odnětí svobody je stanoven na 23. 12. 2029. Stěžovateli byl rovněž uložen trest vyhoštění na neurčito. Od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody se stěžovatel na Ministerstvo spravedlnosti pravidelně obrací se žádostmi o předání k dalšímu výkonu trestu do domovského státu. Pro posouzení žádosti stěžovatele je ve smyslu ustanovení § 137 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") rozhodující stanovisko Městského soudu v Praze, které je opakovaně negativní. Důvody pro svůj závěr soud uvedl ve svém stanovisku ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 4 T 4/2009. Vzhledem k tomuto závěru soudu, není splněna základní podmínka pro vyhovění žádosti, o čemž stěžovatele ministerstvo vyrozumělo. Ministerstvo k argumentaci stěžovatele dodalo, že má ve smyslu ustanovení § 137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci diskreční pravomoc a žádosti nemusí vyhovět, i kdyby byly všechny podmínky uvedené v ustanovení § 137 citovaného zákona splněny, a ve věci ministerstvo zjistilo další konkrétní důvody pro nevydání plynoucí z okolností posuzovaného případu. V dané věci však ministerstvo svou diskreční pravomoc nevyužilo, neboť nebyly splněny ani podmínky uvedeného ustanovení. Na vyhovění žádosti stěžovatel nemá právní nárok. 6. Dne 25. 8. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. K jeho obsahu však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť velvyslanectví není účastníkem ani vedlejším účastníkem řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 76 zákona o Ústavním soudu. 7. Podle ustanovení § 137 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, nachází-li se osoba v České republice ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, může ministerstvo požádat stát, jehož je tato osoba občanem, nebo stát, ohledně něhož lze předpokládat, že výkon rozhodnutí převezme, o její převzetí k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, nebo udělit souhlas s předáním takové osoby, pokud a) soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, udělil souhlas s předáním osoby, b) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestu nebo ochranného opatření, c) v době podání žádosti nebo udělení souhlasu ministerstva má osoba vykonat trest nebo ochranné opatření v délce nejméně 1 rok; v případech hodných zvláštního zřetele může být osoba předána k výkonu trestu nebo ochranného opatření kratšího trvání, d) výkonem trestu nebo ochranného opatření v cizím státu nedojde k porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a d) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, které se pro jiný skutek ohledně této osoby v České republice vede. 8. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že je především věcí státu, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, zda vyvine aktivitu směrem k domovskému státu odsouzeného a požádá cizí stát o převzetí odsouzeného nebo udělí souhlas s předáním poté, co ověří, že jsou splněny zákonné podmínky. Nárok odsouzeného být předán k výkonu trestu do ciziny, bez splnění zákonných podmínek, zákon zcela jistě nezavádí. V posuzované věci žádosti ministerstvo nevyhovělo, neboť nebyla splněna první zákonná podmínka, když Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, vyslovil negativní stanovisko k předání stěžovatele, kterým bylo ministerstvo vázáno. Soud své stanovisko sděluje opatřením, tedy písemným sdělením předsedy senátu. Účelem této podmínky je zajistit zohlednění informací, které soud získal v průběhu trestního řízení, z nichž může např. vyplývat, že osoba by v případě předání do cizího státu díky svým vztahům k vysokým státním činitelům mohla dosáhnout svého předčasného propuštění, aniž by pro ně splňovala zákonné podmínky atp. (srov. Kubíček, M., Polák, P. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha, 2014, s. 485). Jeho závěr ministerstvu nepřísluší přezkoumávat. 9. Trestní právo disponuje ve srovnání s ostatními právními odvětvími těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, kt